Ladislav Zívr

1387533462zivr-monografie-obalkaSochař Ladislav Zívr (1909–1980) po celý svůj život udržel pozornost ke všem projevům života, hmoty a nevědomí, a snad proto dokázal neustrnout ve svém uměleckém vývoji. Prošel více proměnami, přirozeně ne bez výkyvů, ale přesto je jeho dílo soudržné a završené. Vstřebal obě nejzásadnější umělecké zkušenosti moderního umění, kubismus i surrealismus, a pomáhal jim dokonce v českém prostředí dávat originální výraz.
Zvláštní kapitolou je pak spolupráce se Skupinou 42, kde byl jediným sochařem.

Ale stejně podstatnými zkušenostmi pro něho bylo hrnčířské školení a důkladné pozorování přírodních útvarů na úrovni mikrokosmu i makrokosmu. Po návratu do ústraní podkrkonošské Nové Paky, Zívrova rodiště, se všechny tyto zkušenosti zhodnotily v živé tvarové představivosti a umělcův ateliér se zaplnil množstvím osobitých plastik.
Jejich význam začal být doceňován teprve postupně, kdy už Zívrovo dílo tvořilo nepřehlédnutelný celek a kdy jeho přírodní inspirace začala nově působit nejen v souvislostech českého umění, ale i na pozadí zdevastovaných krajin.

Monografie Ladislav Zívr (2013)

V listopadu 2013 vyšla v nakladatelství Kant výtvarná monografie Ladislav Zívr.
Koncepce a text: Jaromír Typlt
Fotografie: Ondřej Polák
Předmluva: Jaromír Zemina
Grafická úprava: Otakar Karlas
Překlad anglické části: Stephan von Pohl
Soupis sochařského díla: Jaromír Typlt, Kateřina Lokvencová.

Související stránky: rozhovor o knize na stanici Vltava (2. 12. 2013) – zpráva o knize v Jičínském deníku (5. 12. 2013). Ohlasy monografie v tisku – ukázky.

Sochař z kraje červené hlíny

Když cesty zapadly sněhem, bývalo skoro nemožné se za Ladislavem Zívrem dostat. Těžko sjízdné zákruty uprostřed lesů musely přivádět řidiče k zoufalství. Jako by si sochař už nemohl vybrat odlehlejší a zapomenutější místo, než byl Ždírec u Staré Paky. Potřeboval snad najít úkryt?

Jisté je, že toužil po samotě. V roce 1963, kdy spolu se svou ženou Jitkou zakoupil ve Ždírci bývalý Mádlův mlýn, už měl sdostatek zkušeností, aby věděl, že před zlovolností doby člověk nikdy nemůže být dost „z ruky“. Stačilo pár let, a nástup husákovské normalizace opět potvrdil správnost tohoto předpokladu.

Zívr se však už nenechal vyrušovat. Jen vzácně někoho vpustil do své dílny, a odkryl mu tak pohled, který neměl daleko k fantastickému zjevení: jako v nějakém „lese soch“ tu hustě natěsnány stály desítky a desítky různě velikých barevných plastik, které se jakoby prorůstaly a přecházely jedna v druhou. Bylo tu bezpočet postav a tváří, ale základní ráz určovaly přírodní tvary odpozorované z pokroucených větví a kořenů, rostlinných žilnatin, zvířecích pařátů nebo z puklin ve skalách.
(2009)
číst celý text

Zívrův návyk na živly

Díky tomu, že v hrnčírně měl Ladislav Zívr od dětství příležitost vstupovat s těmito živly do každodenního přímého kontaktu, byl přirozeně veden i k pozornému chápání jejich proměn a vzájemných vztahů: „má zrak v prstech, zná hlínu jako lékař / lidské tělo, rozumí vlastnostem ohně“, obdivoval u něj Jiří Kolář v portrétní básni z roku 1946.
(2013, kapitola z knižní monografie Ladislav Zívr)
číst celý text

zivr-dvojice-1960Zdvojení

Zdvojené egyptské plastiky přesto pomáhají lépe porozumět tomu, co by u Ladislava Zívra mohlo být snadno vnímáno jen jako laciná literární konvence. Totiž jeho původnímu záměru vyjádřit téma „daru života“ a „daru smrti“ dvojicí postav, jež tyto dary nesou.
A otázky, které si před touto tisíce let starou egyptskou památkou musíme klást, se přirozeně vztahovat i k Zívrovým sochám vymodelovaným jako sen o Egyptu:
Do jaké míry se tu obě postavy v sobě zrcadlí? Překrývají se tak, že by bylo možné je mezi sebou zaměnit? Podléhají stejně působení času? Přetrvá jedna druhou? A pokud jedna z nich zanikne, bude tou druhou pouze symbolicky zastoupena, nebo skrze ni také reálně vstoupí do věčnosti?
(2010)
číst celý text

zivr-macha-celekZámlka

Když se Zívr po desetiletém experimentování s materiály vrátil k uzavřenému plastickému tvaru z pálené hlíny, nepotřeboval už žádné slovní nálepky, imaginativní popisky ani snové komentáře. Znovu začal rozvrhovat sochu tak, aby byla dost výmluvná sama o sobě.

Portrét Karla Hynka Máchy je tak pravděpodobně poslední Zívrovou plastikou, k níž se váže nějaký text. Posledním dozvukem surrealistické koncepce, včleněným do celku, který se jinak k surrealismu už ničím nehlásí. Jako by se tu stýkaly hraniční čáry několika různých světů, mezi nimiž tehdy Zívr přecházel.

V průběhu dalších čtyř desetiletí si už vystačil s tím, že dal soše název – obvykle jedno, nanejvýš dvě slova. Pojmenování co nejvěcnější, zdráhavé ke všemu poetickému výrazivu, které by chtělo zacházet dál než k upozornění na základní tvar – Páteřnice, Trnitec, Vějíř Venušin, Masožravý list, Laskavec a smrtihlav… Pravda, do textu Konfese byl zařazen i oddíl Plastiky, kde Zívr ještě jednou vědomě navázal na styl svých imaginativních komentářů k objektům ze 30. let, ale tam už šlo spíš o připomenutí šíře možných asociací, v každém případě bez úmyslu fyzicky vázat slovo k sochám.
(2006)
číst celý text

Sochařovo tříštění

Zívrův deník z protektorátních let ale získává jedinečný význam ještě v jiném kontextu: víme přece, co žánr deníku znamenal pro poetiku básníků Skupiny 42. Samozřejmě to nebyl záměr, ale spíš shoda okolností, že se úvahy vyprovokované Grossovou výzvou ke spolupráci protnuly s čerstvým sochařovým rozhodnutím „přinutit se pokud možno k nejobčasnějším zápiskům“. Výsledkem je pozoruhodný paradox: Zívr svůj vnitřní spor s programem Skupiny 42 vedl její typickou literární formou. Spolu s poznámkami Františka Grosse, které ovšem nemají takový rozsah ani literární účinek, jeho text dokonce představuje první deníkové dílo v okruhu Skupiny 42, a to několik let předtím, než se u Jiřího Koláře nebo Jana Hanče deníkové zápisky stanou cestou, jak zachytit roztříštěnost a proměnlivost vjemů soudobého života.
(2010)
číst celý text

Kraj v krvi

Velmi si pochvaloval, že „z permské červenice se skvěle skicuje, je mastná, dobře stojí a nesvádí k detailu“ (31. 8. 1959). A slovo perm pro něj bylo tak klíčové, že ho po celý život nepřestával opakovat. Pokud se ve svých zápiscích obhlížel po rodném kraji, jen málokdy vynechal spojení jako „permská hlína“, „permská červeň“, „permská pole“. S jistou nadsázkou bychom mohli prohlásit, že svého nejdůležitějšího sochařského předchůdce viděl Ladislav Zívr právě v tomto prvohorním geologickém útvaru, jehož dílo se v základních rysech uzavřelo asi před 250 milióny let.
(2011)
číst celý text

Zívr a hurákunsthistorie

Jenže Knížák ve svých soudech nedošel až k sochám. Prostě vyslovil politování, že si Zívr špatně zvolil cestu. Že si sám vytvořil klec, ze které se nemohl dostat. Dovolím si namítnout, že v  nějaké takové kleci nutně končí každý umělec, protože tvoří na základě nějakých vstupních rozhodnutí, která ho charakterizují, ale samozřejmě i  omezují. Pokud takové meze nemá, může se mu stát o to horším vězením jeho libovůle. Umělecké dílo je vždy něčím na způsob „vyvození důsledků“. Podléhá kauzálním zákonům, a proto je víc než zavádějící dovolávat se u něj „svobody“ nebo „nesvobody“. Bylo by opravdu projevem nějaké větší svobody, kdyby se byl Zívr snažil honem vyvozovat důsledky z  každého trendu, který se kolem něj v šedesátých letech prohnal? To stěží. Spíš by to bylo jen přibírání dalších „nesvobod“, zmnožování vlivů, které se Zívr v závěru života z dobrých důvodů rozhodl omezit právě jen na ty, které pro něj byly od počátku určující.
(2007)
číst celý text

Zivruv Gross 1977

Propojené osudy

Zívrův Gross

Retrospektiva

Překliknout je ale možné i na podrobnější životopisné heslo Ladislava Zívra a nakladatelskou informaci o knize Konfese Ladislava Zívra (Brno 1997).