Blog

Provokatér

Listopad 89, to pro mě je prst majora Zemana, který na mě před zraky všech varovně ukazuje. Dlouho jsem při té vzpomínce zažíval takovou hanbu, že jsem o ní ani nedokázal mluvit. Bylo to ten týden, kdy se na náměstích scházelo den ode dne víc lidí. Sedl jsem v Nové Pace na autobus, abych se zajel podívat, jak vypadají demonstrace v Jičíně, našem okresním městě. Dokonce jsem se tam protlačil až do blízkosti řečníků, kteří nám přivezli nejnovější zprávy z Prahy. Jeden vysokoškolák a jeden herec. A ten herec byl major Zeman. S mikrofonem v ruce se dušoval, že kdyby býval měl tušení, co komunisté v naší zemi páchají za zvěrstva, nikdy by od nich roli majora Zemana nevzal. Potlesk, který za to sklidil, nebral konce. A pak dál zaníceně mluvil a člověk zrovna cítil potřebu se k tomu všemu přidat, něco nahlas provolat, vypustit do vzduchu revoluční heslo. Kdybych já dnes věděl, jaká to pitomá slova mě tenkrát napadla! Ale ať už to bylo cokoliv, major Zeman stál opravdu jen na pár kroků a z mého zvolání něco zaslechl. „To ne!“ zahřímal do mikrofonu a vblesku provedl prudkou otočku směrem ke mně. Bradu měl rozhořčením rozklepanou jako major Zeman, pohled mu ztvrdl nesmlouvavou přísností jako majoru Zemanovi a když na mě namířil ostrý prst majora Zemana, rázem mě přenesl do zlého snu. „To ne! Žádné Bijte je! My nebudeme jako oni!“ Dokázal jsem na něj jenom vyděšeně zírat. Ze všech stran jsem cítil káravé pohledy. A strašné ticho. Neměl jsem ani pomyšlení na jakoukoliv obhajobu, styděl jsem se i dýchat. Kdo by mi věřil, že televizní božstvo se přeslechlo a podsunulo mi něco, co jsem nevykřikl? Major Zeman se pak obrátil k zástupům a vítězoslavně dokončil svoje poučení o tom, že My se k násilí, na rozdíl od nich, nikdy neuchýlíme. Bylo mi šestnáct a právě jsem si zahrál epizodní roličku ve velikém národním seriálu.

(2014)

Jitka Zívrová: 2. listopadu 2009

„I já bych bez ní nemohl být, život by byl pro mne příliš těžký a snad k nepřežití. Divně bych skončil. Cítím to nejlépe, když nezazní její povzbuzující smích a rozptýlení v té tíze mého myšlení. Zoufám v nitru nad svojí bezmocností i nad tím, že mně umění nejde tak, jak bych chtěl. Těžko asi bych nacházel vyrovnanost a až se divím, vždyť se zabývám stále duchovními věcmi a tudíž těžiště má být uvnitř, a ne mimo. Ty leta, co jsme spolu, vytvořily spojité nádoby a těžko, přetěžko se dýchá bez ní. (…)“
(Ladislav Zívr, zápis z 23. 2. 1958)
Přesně před deseti lety, v noci z 2. na 3. listopadu 2009, zemřela ve Dvoře Králové nad Labem ve věku 85 let JITKA ZÍVROVÁ, žena a Múza sochaře Ladislava Zívra.
Nepřestávám na ni vzpomínat, vedu s ní tiché rozhovory, za tolik jí děkuji.
„…a třikrát sláva mé ženě, skromné a vidoucí, která mne zachránila do života.“ (Zívr 3. 4. 1964)

Sedmdesát let od smrti Františka Halase

27. října 1949 zemřel básník František Halas.
K připomínce tohoto výročí sem vkládám část přepisu rozhlasového pořadu Knižní pól, vysílaného na stanici Vltava a přetištěného v revui Souvislosi.

„Teprve ve sbírce A co? se František Halas vrátil k tomu, s čím kdysi do české literatury vstupoval, tedy v době, kdy zveřejnil sbírku Kohout plaší smrt. K poezii, která nechtěla ani ničemu sloužit, ani být příjemná, líbivá, nebo dokonce lidová či populární. V tom návratu asi sehrálo určitou roli i to, že ve čtyřicátých letech už vydali své sbírky nechci říkat Halasovi žáci, ale každopádně básníci, kterým Halas otevřel cestu a které ovlivnil: Jiří Kolář, Josef Kainar, básníci Skupiny 42. A Halas jako by si uvědomil, že za nimi nechce pokulhávat a nechce také, aby některé jeho básnické objevy byly přičítány spíš jim než jemu.“
číst celý text

Haus weit

Dovolte mi podělit se s jednou radostí: včera jsme s mým kamarádem z Lipska, básníkem Thomasem Kunstem, probírali, co tak zná v překladech z české poezie. Po vyjmenování Halase, Nezvala, Seiferta a dalších najednou změnil tón hlasu a řekl:
„Ale jestli mě nějaká autorka z české literatury opravdu hluboce zasáhla, tak je to Věra Linhartová.“ A vzápětí zaznělo „Haus weit“ – Dům daleko, nemohlo být pochyb, nebyl to omyl. To vzácné jméno, to vzácné dílo, které i mě tak nezapomenutelně zasáhlo (a zasahuje), a tentokrát jsem to nebyl já, kdo o něm v cizině začal!
„Sie kennt kein Schwein,“ přitakal mi Thomas, když jsem se přiznal, že tohle se mi opravdu běžně nestává. Dům je daleko – a najednou jste uvnitř.

Haus weit (Originaltitel: Dům daleko, übersetzt von Konrad Balder Schäuffelen und Tamara Kafková). Suhrkamp, edition suhrkamp, Nr. 416, Frankfurt 1970.

Za Josefem Kocourkem

Na pozítří připadá poslední březnový den. Vždycky si vzpomenu na Josefa Kocourka, pro kterého byl 31. březen (v roce 1933) i posledním dnem jeho života. Bylo mu dvacet čtyři a zemřel na tuberkulózu nedlouho po dokončení svého posledního románu Zapadlí vlastenci 1932.
Karel Čtveráček o něm natáčí dokumentární film (zatím tedy jen soukromě, protože Česká televize neprojevila zájem), a tak jsme před pěti lety vyrazili spolu s několika přáteli (Albert Králiček, Vojtěch Jirásko…) právě 31. března ke hrobu „na Brdě“ u Nové Paky. A k připomenutí 85 let od Kocourkovy smrti jsme nyní umístili na YouTube krátký, lehce pošmourný záznam z téhle vzpomínkové cesty.

Související stránky: Josef KocourekMarto! Marto! (záznam z literárního večera).

Rozhovor v jazyce německém

Otázky mi ovšem kladl gruzínský básník Giorgi Lobžanidze:

In welche Richtung sollte die zeitgenössische Poesie Deiner Meinung nach gehen?

Ich fürchte mich vor leeren Ritualen, in denen kein innerer Grund – kein lebendiges Herz – mehr ist. Leider sind Autorenlesungen und dichterische Vorstellungen häufig nichts mehr als eine auffällige Vorführung von diesen leeren Ritualen. Eine erstarrte und erschöpfte Opferung für die Wörter, die eigentlich niemand wirklich hört. Nicht einmal mehr die Dichter untereinander. Auch aus dem Grund suche ich immer einen Weg, um ein Treffen mit den Gedichten unerwartet zu machen. Mithilfe von Stimme, Klängen, Bildern, graphischer Form. Ich glaube, es ist auch das Erbe der uralten Schamanen und Priester, die ich mir bei der Geburt der Poesie vorstelle. So kann uns auch eine technologisch überraschende multimediale Vorstellung zu dieser Geburt, zu dem Ursprung umwenden. Es kann auch nur ein blödes Wunschbild sein. Aber jeder braucht seinen Irrtum, nicht wahr?
lesen mehr

Průhledná

K dnešním narozeninám Věry Linhartové znovu vracím příspěvek ze 17. dubna 2014:

Ta kniha byla úplně průhledná. Viděl jsem to pak na televizním záznamu na vlastní oči: vzal jsem ji do ruky a bylo vidět skrz. A to neviditelné jsem pak navíc ještě předal do další ruky. Tématem rozhovoru byla Věra Linhartová. Autorka, která tak často psala právě o průhlednosti, rozplývání a mizení. Pak se ale není co divit, že její kniha viditelně zmizela… Šlo o navíc o její překlady z japonštiny – básně na Lotosovou sútru Mnicha Jiena: Listí slov, květ Zákona (nakladatelství Maxima). Všichni, včetně techniků, jsme přehlédli, že ta kniha má jednobarevnou zelenou obálku, která ve studiu vymalovaném do zelené barvy, na niž se promítá obrazové pozadí, nutně zprůhlední.
Pokud se těšíte, že chyba byla přijata jako vzkaz a ve vysílání zůstala, musím vás ovšem předem zklamat: v záznamu na ČT ART uvidíte U zavěšené knihy už všechno zase řádně napravené. Žádné zmatky. Žádné záhady. Žádné zneklidňující důkazy, že literatura si pořád ještě umí zahrát se životem.

Televizní záznam je zde.

 

K narozeninám Věry Linhartové (22. března)

„Sachez que la fleur et la terre, l´une comme l´autre, ignorent la naissance. (…)
Ce qu´on appelle SANS NAISSANCE, désigne l´éveil suprême.“
(
Dogen, La présence au monde, přeložila Věra Linhartová, Éditions Gallimard 1999, s. 71)

Několik odkazů, pokud narozeniny mají znamenat i příležitost k úvaze: rozhovor v České televizi o sbírce Ianus tří tváří – krátká rekapitulace textů a diskusí o Věře Linhartové (Aleš Merenus 2013) – stránka o Věře Linhartové.

Z cizího krev neteče

V listopadu 2017 vydala redakce Revolver Revue zvláštní číslo RR novin s anketou k osobnosti a dílu F. X. Šaldy (1867–1937). Vkládám sem svou odpověď na první otázku…

Jaký je Váš vztah k F. X. Šaldovi a vyvozujete z něj něco ve svém vlastním působení?

Tiše s ním trpím, jak si všichni zvykli si ho přivlastňovat. Každý tak nějak samozřejmě počítá s tím, že Šalda by teď byl určitě na jeho straně. V povinném postesknutí „jak nám tady chybí kritik formátu FXŠ“ se obvykle tají nadpozemská naděje „jen ten by přece uměl doopravdy rozpoznat moji hodnotu“. Ale já myslím, že je to právě naopak. Šaldu, pokud by to byl Šalda v plné síle, si je spíš třeba představit jako někoho, kdo právě dnes velmi nepříjemně vystupuje proti mně. Kdo mě rozmetává, cupuje, podceňuje, vysmívá se mi, možná se mi i sem tam za něco mstí – protože mstít se přece taky dokázal. Při jeho vyhraněnosti se dá předpokládat, že by mi možná vůbec neporozuměl, míjel se se mnou. Úplně slyším ty jeho věty, jak se proti mně ženou jako vichřice, která ze mě chce strhat všechno nastrojené, přežilé, zkostnatělé, úmorné, podvodné, nepravé a neživé. Mám si věřit, že by pak vůbec něco zbylo? Že by něco odolalo těm náporům? Šalda, vyučený Nietzschem, spoléhal na to, že pokud je v autorovi něco skutečně „od přírody“, bude to mít i dost síly na to, aby se to udrželo. Občas se uměl projevit i ochranitelsky, ale mnohem častěji odíral až na dřeň. A to muselo bolet. Jako dnešní Šaldovi čtenáři už jenom pohodlně spoléháme na svou výhodu, že z cizího krev neteče.

Celá anketa byla zveřejněna v listopadu 2017 ve zvláštním vydání RR novin, vybrané odpovědi redakce také zpřístupnila 16. 11. 2017 v Bubínku Revolver Revue.
Své odpovědi na obě anketní otázky jsem vložil i na stránku sem.

Kobzovi k narozeninám

Dnes má narozeniny Ondřej Kobza. A protože dostal „potěšující“ dáreček od pražského bulváru, kde je líčen jako zločinný ničitel Krymské, chtěl bych dnes přijít s dárkem snad trochu vítanějším.
Dá se vyposlechnout na níže uvedeném přehrávači v čase mezi 21.05 a 22.13, zvláště v časech 21.30 a 21.51, kdy zazní i jméno – ve zvláštním tvaru Ondřejas Kobzas

„O kaip yra Prahoje? Ar legendinės kavinės ir aludės virto muziejais turistams? Kur renkasi bendrauti šiuolaikiniai čekų rašytojai? Apie tai pasakos čekų poetas Jaromiras Typltas.“

Na konci loňského roku mi totiž z Litvy telefonoval básník Rimantas Kmita, abych pro jeho pořad o evropských literárních kavárnách popsal „pražskou kavárnu“. A tak se vedle Fra (v čase po 20. minutě), surrealistického Montmartru nebo Literární kavárny v Řetězové dostalo i na Café V lese a Neustadt.