Blog

Kobzovi k narozeninám

Dnes má narozeniny Ondřej Kobza. A protože dostal „potěšující“ dáreček od pražského bulváru, kde je líčen jako zločinný ničitel Krymské, chtěl bych dnes přijít s dárkem snad trochu vítanějším.
Dá se vyposlechnout na níže uvedeném přehrávači v čase mezi 21.05 a 22.13, zvláště v časech 21.30 a 21.51, kdy zazní i jméno – ve zvláštním tvaru Ondřejas Kobzas

„O kaip yra Prahoje? Ar legendinės kavinės ir aludės virto muziejais turistams? Kur renkasi bendrauti šiuolaikiniai čekų rašytojai? Apie tai pasakos čekų poetas Jaromiras Typltas.“

Na konci loňského roku mi totiž z Litvy telefonoval básník Rimantas Kmita, abych pro jeho pořad o evropských literárních kavárnách popsal „pražskou kavárnu“. A tak se vedle Fra (v čase po 20. minutě), surrealistického Montmartru nebo Literární kavárny v Řetězové dostalo i na Café V lese a Neustadt.

 

Mašíbl a jazykozpyt

František Novák z Lomnice nad Popelkou dnes slaví 83. narozeniny.
K těm osmdesátým mu vyšla v nakladatelství Malvern zásadní knihy Výstup na horu Ťululum anebo O biologické podstatě pozemského Času.
Letošní narozeniny kniha nedoprovází, a tak jsem alespoň na YouTube vložil krátké video. František Novák na něm komentuje úlohu Nové Paky, teorii „mašíblu“ Vladimíra Boreckého a rozdíl mezi jazykovědou a jazykozpytem.

Sem tam si cuknou

Posedlý obrazem, jak rozvířený podzimní roj mušek prudce „ucukne vzhůru„, zahlédl jsem při hledání těch nejpřesnějších slov zcela bezděčně Ivana Achera, jak pozoruje cuknutí vyrojených včel. A říkám-li bezděčně, znamená to: jeho báseň O tom, kdy se cukne roj jsem zcela jistě četl, to musím přiznat, svůj cyklus Rybí prsty mi před pár lety určitě posílal. Možná se to jeho „cukne roj“ někde v mé paměti tiše uložilo a pak se mi při psaní vrátilo ozvěnou, kterou jsem nerozpoznal… Těžko říct, paměť se zásadně k ničemu nepřiznává. Ostatně, v rozpoložení, ve kterém jsem Ucukne vzhůru psal, jsem zapomněl dokonce i na to, že sám po sobě znovu opisuji slovo „vzhůru“ v názvu (viz Zaostřit do vzduchu).
Zůstaňme tedy u toho, co je psáno: já můžu své „cuknutí“ datovat nejdále do podzimu 2013, Ivan možná až do roku 1997. Netajím a zveřejňuji.

Ivan Acher
O tom, kdy se cukne roj

Zdá se že už na řadě
desátá je bída
jak i slepý cítí dlaně
těsně nad ramenem.

(z cyklu Rybí prsty, zřejmě už okolo roku 1997)

Povodeň 1936 v Nové Pace

25. května 2016 uplynulo přesně 80 let ode dne, kdy Novou Paku zavalila nečekaná povodeň. Okolní vrchoviny nezachytily vodu z náhlé průtrže mračen. Není těžké si domyslet, že živel se tu rychle zbarvil do červena.
Povodeň ve městě zažil i sochař Ladislav Zívr a dlouho se pak vracel k okamžiku, který jím otřásl, ale zároveň mu vězel v hlavě jako výzva k plastice, jež by mohla vzniknout:
„Šel jsem s madam a s H. podívat se na tu spoušť.
H. vzkřikne na madam „Heleď – co to tam letí“ a ukazuje rukou v jiný směr než v ten, co šel člověk s utopeným dítětem v náručí.
Dítě bylo zabaleno v plátno a forma těla se rýsovala přízračně v mokrém přilepeném plátnu.
Velmi to na mne zapůsobilo.“
(Z deníku 16. 1. 1943, H. by mohl být fotograf Miroslav Hák)

Vkládám sem zároveň nahrávku povídky Povodeň od novopackého básníka Jana Opolského, ale připomínám, že text nemá s povodní v roce 1936 přímou souvislost. Opolského povídka byla zveřejněna už v roce 1916, tedy před sto lety.

Související stránky: Povodeň v Nové Pace.

Zemřel fotograf Ladislav Postupa

Jako vzpomínku na fotografa Ladislava Postupu, který zemřel v Liberci 14. května 2016 ve věku 86 let, vkládám na své stránky text, který jsem v roce 2009 napsal do katalogu jeho výstavy v liberecké Galerii U Rytíře:

Postupa-StrujceAčkoliv se Ladislav Postupa už dávno necítí být fotografem, nutno říci, že jestli dokázal tradiční černobílou fotografickou techniku k něčemu dokonale využít, pak je to právě zachycení povrchových struktur. Jako jeden z určujících členů libereckého Studia výtvarné fotografie v 60. letech nemohl zůstat nedotčený zásadní dobovou inspirací, která na toto sdružení zapůsobila – tzv. informelem, poetikou odřených zdí, zrezivělých kovů, rozkládajících se látek apod.
Ale Postupa se zachoval jako portrétista, který sice pomocí ateliérového osvětlení dokáže ve tváři detailně prokreslit každý pór a každou vrásku, avšak nezapomíná, že tajemství oné tváře má základ v něčem jiném.
číst celý text

Horská bytost Hana Fousková

Dnes by se dožila 69 let Hana Fousková. Připomínám ji krátkým textem, který jsem na jaře napsal pro liberecký Kalmanach. Svým snem k němu zásadně přispěl literární historik Petr Šrámek.

1213704727fousk07_alpyKdyž jsem si v duchu představoval film, který by se o Haně dal natočit, neukázala se v něm dřív, dokud se – v dlouhých záběrech a nejlépe za časné tmy podzimního večera – nevystoupalo po klikaté silnici uprostřed lesů a potom zase od návrší spoustou ostrých zatáček nesjelo až k té vsi, kde žila. Právě takové byly moje první cesty za ní do Hodek u Světlé pod Ještědem v listopadu 1997. A vzápětí náraz obrazů, kouře, pohozených knih a gramodesek, prasklin a větví, deníků, příběhů šílenství.
číst celý text

Posledním za života zveřejněným textem Hany Fouskové byl dopis redakci časopisu Analogon, ve kterém prudce odmítá to, abych byl vydavatelem a komentátorem jejích textů. Ve smyslu tohoto jejího – vskutku posledního – přání budu postupně přesouvat vše, co jsem od Hany Fouskové měl dosud na svých stránkách, na nějakou jinou internetovou adresu, která už nebude přímo spojena s mým jménem. Tady zůstanou pouze moje vlastní texty, které jsem jí věnoval.

Halasovo rozmezí

Loni na podzim se to nějak sešlo, že se mi hned ve dvou krátkých textech připomněl František Halas. První text byl psán pro surrealistickou revui Analogon jako odpověď na anketní otázku o vztahu poezie a reality, kterou položil Petr Král. Anketa byla otištěna v Analogonu č. 77. Ke druhému textu dal podnět Petr Borkovec, který po výběru básní do ročenky nakladatelství Host požádal všechny autory o komentáře k tomu, za jakých okolností básně vznikly.

Obavy (Poezie a realita)
Podle známé básně Františka Halase je poezie právě „tím s čím si zahrávám / až to tam jednou dolehne“.
číst celý text

Ucukne vzhůru
„Když píšu, dostávám se pořád k takové té divné hranici ne-živý, ne-mrtvý, teď-nikdy, zkoumám to pořád a je mi z toho samotnému divně, jako bych to ani neměl dělat – jako bych něco věděl, ale přitom o tom nesměl nic vědět.“
To jsem si zapsal, když jsem se proškrtal ke konečnému znění Ucukne vzhůru. A vzpomněl jsem si zase na Halase, který to měl nějak podobně.
číst celý text

Související stránky: Analogon 77 – Ročenka Hostu.

Vladimír

BinarZpráva o smrti Vladimíra Binara (6. 10. 1941 – 13. 1. 2016), jednoho z nejdůležitějších učitelů, které jsem na FF UK v 90. letech zažil, mě zastihla teprve před chvílí. Jsem rád, že jsem mu při našem posledním setkání ještě stihl říct to, čím mi dal nejvíc: neslevil, dokud jsme báseň nepřečetli opravdu důkladně a přesně. Žádné efektní teoretické exhibice, ale čtenářská pozornost upřená ke konkrétním detailům textu. A taky jeho potutelný úsměv při nejrůznějších provokacích: „Kdyby pan Typlt četl Wolkera, tak by věděl!“

Čtvrt století nespavosti

Dnes je to přesně čtvrtstoletí.
„Nejsem ničí dozorce
Ale ve čtvrtek 13. prosince píšu dopis J. Typltovi do Nové Paky
A v tu chvíli se v Nové Pace (podle tisku) na náměstí upaluje chlap“
Skutečně se stalo.
A hned to vstoupilo do básně, kterou mi na průklepovém papíře s věnováním poslal Pavel Řezníček
číst celou báseň