Blog

Haus weit

Dovolte mi podělit se s jednou radostí: včera jsme s mým kamarádem z Lipska, básníkem Thomasem Kunstem, probírali, co tak zná v překladech z české poezie. Po vyjmenování Halase, Nezvala, Seiferta a dalších najednou změnil tón hlasu a řekl:
„Ale jestli mě nějaká autorka z české literatury opravdu hluboce zasáhla, tak je to Věra Linhartová.“ A vzápětí zaznělo „Haus weit“ – Dům daleko, nemohlo být pochyb, nebyl to omyl. To vzácné jméno, to vzácné dílo, které i mě tak nezapomenutelně zasáhlo (a zasahuje), a tentokrát jsem to nebyl já, kdo o něm v cizině začal!
„Sie kennt kein Schwein,“ přitakal mi Thomas, když jsem se přiznal, že tohle se mi opravdu běžně nestává. Dům je daleko – a najednou jste uvnitř.

Haus weit (Originaltitel: Dům daleko, übersetzt von Konrad Balder Schäuffelen und Tamara Kafková). Suhrkamp, edition suhrkamp, Nr. 416, Frankfurt 1970.

Za Josefem Kocourkem

Na pozítří připadá poslední březnový den. Vždycky si vzpomenu na Josefa Kocourka, pro kterého byl 31. březen (v roce 1933) i posledním dnem jeho života. Bylo mu dvacet čtyři a zemřel na tuberkulózu nedlouho po dokončení svého posledního románu Zapadlí vlastenci 1932.
Karel Čtveráček o něm natáčí dokumentární film (zatím tedy jen soukromě, protože Česká televize neprojevila zájem), a tak jsme před pěti lety vyrazili spolu s několika přáteli (Albert Králiček, Vojtěch Jirásko…) právě 31. března ke hrobu „na Brdě“ u Nové Paky. A k připomenutí 85 let od Kocourkovy smrti jsme nyní umístili na YouTube krátký, lehce pošmourný záznam z téhle vzpomínkové cesty.

Související stránky: Josef KocourekMarto! Marto! (záznam z literárního večera).

Rozhovor v jazyce německém

Otázky mi ovšem kladl gruzínský básník Giorgi Lobžanidze:

In welche Richtung sollte die zeitgenössische Poesie Deiner Meinung nach gehen?

Ich fürchte mich vor leeren Ritualen, in denen kein innerer Grund – kein lebendiges Herz – mehr ist. Leider sind Autorenlesungen und dichterische Vorstellungen häufig nichts mehr als eine auffällige Vorführung von diesen leeren Ritualen. Eine erstarrte und erschöpfte Opferung für die Wörter, die eigentlich niemand wirklich hört. Nicht einmal mehr die Dichter untereinander. Auch aus dem Grund suche ich immer einen Weg, um ein Treffen mit den Gedichten unerwartet zu machen. Mithilfe von Stimme, Klängen, Bildern, graphischer Form. Ich glaube, es ist auch das Erbe der uralten Schamanen und Priester, die ich mir bei der Geburt der Poesie vorstelle. So kann uns auch eine technologisch überraschende multimediale Vorstellung zu dieser Geburt, zu dem Ursprung umwenden. Es kann auch nur ein blödes Wunschbild sein. Aber jeder braucht seinen Irrtum, nicht wahr?
lesen mehr

Průhledná

K dnešním narozeninám Věry Linhartové znovu vracím příspěvek ze 17. dubna 2014:

Ta kniha byla úplně průhledná. Viděl jsem to pak na televizním záznamu na vlastní oči: vzal jsem ji do ruky a bylo vidět skrz. A to neviditelné jsem pak navíc ještě předal do další ruky. Tématem rozhovoru byla Věra Linhartová. Autorka, která tak často psala právě o průhlednosti, rozplývání a mizení. Pak se ale není co divit, že její kniha viditelně zmizela… Šlo o navíc o její překlady z japonštiny – básně na Lotosovou sútru Mnicha Jiena: Listí slov, květ Zákona (nakladatelství Maxima). Všichni, včetně techniků, jsme přehlédli, že ta kniha má jednobarevnou zelenou obálku, která ve studiu vymalovaném do zelené barvy, na niž se promítá obrazové pozadí, nutně zprůhlední.
Pokud se těšíte, že chyba byla přijata jako vzkaz a ve vysílání zůstala, musím vás ovšem předem zklamat: v záznamu na ČT ART uvidíte U zavěšené knihy už všechno zase řádně napravené. Žádné zmatky. Žádné záhady. Žádné zneklidňující důkazy, že literatura si pořád ještě umí zahrát se životem.

Televizní záznam je zde.

 

K narozeninám Věry Linhartové (22. března)

„Sachez que la fleur et la terre, l´une comme l´autre, ignorent la naissance. (…)
Ce qu´on appelle SANS NAISSANCE, désigne l´éveil suprême.“
(
Dogen, La présence au monde, přeložila Věra Linhartová, Éditions Gallimard 1999, s. 71)

Několik odkazů, pokud narozeniny mají znamenat i příležitost k úvaze: rozhovor v České televizi o sbírce Ianus tří tváří – krátká rekapitulace textů a diskusí o Věře Linhartové (Aleš Merenus 2013) – stránka o Věře Linhartové.

Z cizího krev neteče

V listopadu 2017 vydala redakce Revolver Revue zvláštní číslo RR novin s anketou k osobnosti a dílu F. X. Šaldy (1867–1937). Vkládám sem svou odpověď na první otázku…

Jaký je Váš vztah k F. X. Šaldovi a vyvozujete z něj něco ve svém vlastním působení?

Tiše s ním trpím, jak si všichni zvykli si ho přivlastňovat. Každý tak nějak samozřejmě počítá s tím, že Šalda by teď byl určitě na jeho straně. V povinném postesknutí „jak nám tady chybí kritik formátu FXŠ“ se obvykle tají nadpozemská naděje „jen ten by přece uměl doopravdy rozpoznat moji hodnotu“. Ale já myslím, že je to právě naopak. Šaldu, pokud by to byl Šalda v plné síle, si je spíš třeba představit jako někoho, kdo právě dnes velmi nepříjemně vystupuje proti mně. Kdo mě rozmetává, cupuje, podceňuje, vysmívá se mi, možná se mi i sem tam za něco mstí – protože mstít se přece taky dokázal. Při jeho vyhraněnosti se dá předpokládat, že by mi možná vůbec neporozuměl, míjel se se mnou. Úplně slyším ty jeho věty, jak se proti mně ženou jako vichřice, která ze mě chce strhat všechno nastrojené, přežilé, zkostnatělé, úmorné, podvodné, nepravé a neživé. Mám si věřit, že by pak vůbec něco zbylo? Že by něco odolalo těm náporům? Šalda, vyučený Nietzschem, spoléhal na to, že pokud je v autorovi něco skutečně „od přírody“, bude to mít i dost síly na to, aby se to udrželo. Občas se uměl projevit i ochranitelsky, ale mnohem častěji odíral až na dřeň. A to muselo bolet. Jako dnešní Šaldovi čtenáři už jenom pohodlně spoléháme na svou výhodu, že z cizího krev neteče.

Celá anketa byla zveřejněna v listopadu 2017 ve zvláštním vydání RR novin, vybrané odpovědi redakce také zpřístupnila 16. 11. 2017 v Bubínku Revolver Revue.
Své odpovědi na obě anketní otázky jsem vložil i na stránku sem.

Kobzovi k narozeninám

Dnes má narozeniny Ondřej Kobza. A protože dostal „potěšující“ dáreček od pražského bulváru, kde je líčen jako zločinný ničitel Krymské, chtěl bych dnes přijít s dárkem snad trochu vítanějším.
Dá se vyposlechnout na níže uvedeném přehrávači v čase mezi 21.05 a 22.13, zvláště v časech 21.30 a 21.51, kdy zazní i jméno – ve zvláštním tvaru Ondřejas Kobzas

„O kaip yra Prahoje? Ar legendinės kavinės ir aludės virto muziejais turistams? Kur renkasi bendrauti šiuolaikiniai čekų rašytojai? Apie tai pasakos čekų poetas Jaromiras Typltas.“

Na konci loňského roku mi totiž z Litvy telefonoval básník Rimantas Kmita, abych pro jeho pořad o evropských literárních kavárnách popsal „pražskou kavárnu“. A tak se vedle Fra (v čase po 20. minutě), surrealistického Montmartru nebo Literární kavárny v Řetězové dostalo i na Café V lese a Neustadt.

 

Mašíbl a jazykozpyt

František Novák z Lomnice nad Popelkou dnes slaví 83. narozeniny.
K těm osmdesátým mu vyšla v nakladatelství Malvern zásadní knihy Výstup na horu Ťululum anebo O biologické podstatě pozemského Času.
Letošní narozeniny kniha nedoprovází, a tak jsem alespoň na YouTube vložil krátké video. František Novák na něm komentuje úlohu Nové Paky, teorii „mašíblu“ Vladimíra Boreckého a rozdíl mezi jazykovědou a jazykozpytem.

Sem tam si cuknou

Posedlý obrazem, jak rozvířený podzimní roj mušek prudce „ucukne vzhůru„, zahlédl jsem při hledání těch nejpřesnějších slov zcela bezděčně Ivana Achera, jak pozoruje cuknutí vyrojených včel. A říkám-li bezděčně, znamená to: jeho báseň O tom, kdy se cukne roj jsem zcela jistě četl, to musím přiznat, svůj cyklus Rybí prsty mi před pár lety určitě posílal. Možná se to jeho „cukne roj“ někde v mé paměti tiše uložilo a pak se mi při psaní vrátilo ozvěnou, kterou jsem nerozpoznal… Těžko říct, paměť se zásadně k ničemu nepřiznává. Ostatně, v rozpoložení, ve kterém jsem Ucukne vzhůru psal, jsem zapomněl dokonce i na to, že sám po sobě znovu opisuji slovo „vzhůru“ v názvu (viz Zaostřit do vzduchu).
Zůstaňme tedy u toho, co je psáno: já můžu své „cuknutí“ datovat nejdále do podzimu 2013, Ivan možná až do roku 1997. Netajím a zveřejňuji.

Ivan Acher
O tom, kdy se cukne roj

Zdá se že už na řadě
desátá je bída
jak i slepý cítí dlaně
těsně nad ramenem.

(z cyklu Rybí prsty, zřejmě už okolo roku 1997)

Povodeň 1936 v Nové Pace

25. května 2016 uplynulo přesně 80 let ode dne, kdy Novou Paku zavalila nečekaná povodeň. Okolní vrchoviny nezachytily vodu z náhlé průtrže mračen. Není těžké si domyslet, že živel se tu rychle zbarvil do červena.
Povodeň ve městě zažil i sochař Ladislav Zívr a dlouho se pak vracel k okamžiku, který jím otřásl, ale zároveň mu vězel v hlavě jako výzva k plastice, jež by mohla vzniknout:
„Šel jsem s madam a s H. podívat se na tu spoušť.
H. vzkřikne na madam „Heleď – co to tam letí“ a ukazuje rukou v jiný směr než v ten, co šel člověk s utopeným dítětem v náručí.
Dítě bylo zabaleno v plátno a forma těla se rýsovala přízračně v mokrém přilepeném plátnu.
Velmi to na mne zapůsobilo.“
(Z deníku 16. 1. 1943, H. by mohl být fotograf Miroslav Hák)

Vkládám sem zároveň nahrávku povídky Povodeň od novopackého básníka Jana Opolského, ale připomínám, že text nemá s povodní v roce 1936 přímou souvislost. Opolského povídka byla zveřejněna už v roce 1916, tedy před sto lety.

Související stránky: Povodeň v Nové Pace.