Archiv pro štítek: Jiří Šigut

Jiří Šigut – Nechat papír

Z prvního setkání s ostravským výtvarníkem Jiřím Šigutem mi snad nejvíc utkvěla jeho věta, která překvapivým způsobem nahlédla pod ruce fotografům v černé komoře: „Vždyť oni ten papír tím rychlým ostrým osvícením vlastně zabijou!“ Okamžitě jsem si vzpomněl na Michala Ajvaze. Na to, jakou kuchyni si vytvořili a dovedli k dokonalosti jeho „bájní“ ostrované v […]

Jiří Šigut – Osvit zvuku

Slovo „ale“ mělo tím vysíláním jen tak proplout. Z hostů ani z režie rozhlasového Studia 7 ve čtvrtek 12. ledna 1989 mu zřejmě nikdo nevěnoval zvláštní pozornost. Zvukové vlny si trochu poskočily, hlas třeba na chvíli zaváhal, víc na tom „ale“ asi nebylo. Pouhý stavební dílek řeči, přechodový článek mezi informacemi o odložené schůzce středoamerických […]

Šigutova úložiště času

Jestli fotografie jako obor může mít svůj tajný sen, pak by jím asi byl náhodně nalezený snímek. Obraz bez autora, útržek z neznámého příběhu. Podobně třeba literatura odedávna sní o rukopisech nalezených v láhvi nebo v nádražní čekárně. Fotografie má ovšem jeden zásadní důvod, proč by se ráda stala něčím na způsob surrealistického „objet trouvé“, […]

Jiří Šigut – Záznamy – 2004

Pořád ta představa o vnitřním světle. Představa něčeho, co nevymizí. Dotkne se a vyzáří. Ale může stéblo trávy nebo list zaujmout stejné místo v paměti jako například tvář? Tráva a listí se přece nedožadují uznání své jedinečnosti, nezaměnitelnosti, nechtějí se natrvalo vrývat: zjevují se vždy v celých záplavách a stejně se i vytrácejí. Proč se […]

O Malé výstavní síni

Když už jednou galerie někde stojí, stěží může dokázat víc, než být tam na svém místě. Není například nic snazšího než udělat z ní něco na způsob cizí kosmické stanice, uzavřené pod neprodyšným poklopem. Stačí se chovat tak, jako by bezprostřední okolí bylo pusté, nehostinné a ohrožující. Všechno vkládat jen do komunikace se vzdálenými centry „současného […]