Nejbližší vystoupení a autorská čtení

úterý 14. března v 17 hodin Jihlava, Dům Gustava Mahlera: John Cage – Přednáška o ničem (navazuje koncert Ivana Palackého)

čtvrtek 24. dubna v 18 hodin Praha, Dox: Surové psaní (komentované čtení textů k výstavě Art brut)

čtvrtek 24. května Praha, Národní galerie (komentované čtení textů k výstavě Tajemné dálky)

 

Vynález denní potřeby

Včera jsem si v Psím víně přečetl zase něco pěkného o „hruškovském proudu“. To je, prosím, kdo to ještě nezná, ten „hruškovský mainstream“, který nám redakce Psího vína před pár lety s velkým důmyslem vynalezla, aby měla v české poezii proti čemu bojovat. A bojuje se opravdu poctivě, nevynechá se jediná příležitost (tedy jediné číslo Psího vína) k dalšímu uplivnutí.
Nyní je to zvlášť zajímavé, protože byl do hry uveden Pavel Kolmačka. Ten dostal za svou novou knížku od kritičky (Olga Pek) pochvalu, že onen „hruškovský proud“, nastojte: „překonává“. Máme to zřejmě pochopit tak, že to s Kolmačkou mohlo špatně dopadnout, ale naštěstí to s ním přece jenom tak špatně nedopadlo…
Docela by mě zajímalo literárněhistorické upřesnění, kdy se Kolmačka, který své první literární úspěchy zaznamenal dávno před Hruškou, ve svém vývoji tak zvrhl, že mu začal hrozit pád do „hruškovského proudu“. A když už se kritikům z Psího vína ten obrat tak zamlouvá, že se ve svém myšlení bez něj už neobejdou, mohli by pro potřeby nás ostatních konečně alespoň v jediné přesvědčivě vyargumentované studii vyjmenovat, kolik tady vlastně máme těch hruškovských epigonů (zřejmě bezpočet, když se o nich musí pořád mluvit), na kolik metrů dnes v knihovně vyjdou jejich vydané sbírky a které básnické postupy jejich nekalou činností obzvláště zplaněly. Jinak se totiž „hruškovský mainstream“, onen epochální vynález kritičky Sieberové, stává jen povinným zaklínadlem, podle kterého se pozná loajalita k určité redakci.
A přiznám se, že nejvíc bych ocenil důkaz, jestli s tím vším má opravdu (i když třeba jen bezděčně) něco společného Petr Hruška. Jestli totiž k tomu svému „hruškovskému proudu“ nepřišel jako slepý k houslím, protože kdosi hodně moc potřeboval najít způsob, jak aspoň nepřímo vrhnout stín na jeho dobré jméno.

Provokatér

Listopad 89, to je prst majora Zemana, který na mě před zraky všech varovně ukazuje. Dlouho jsem při té vzpomínce zažíval takovou hanbu, že jsem o ní ani nedokázal mluvit. Bylo to ten týden, kdy se na náměstích scházelo den ode dne víc lidí. Sedl jsem v Nové Pace na autobus, abych se zajel podívat, jak vypadají demonstrace v Jičíně, našem okresním městě. Dokonce jsem se tam protlačil až do blízkosti řečníků, kteří nám přivezli nejnovější zprávy z Prahy. Jeden vysokoškolák a jeden herec. A ten herec byl major Zeman. S mikrofonem v ruce se dušoval, že kdyby býval měl tušení, co komunisté v naší zemi páchají za zvěrstva, nikdy by od nich roli majora Zemana nevzal. Potlesk, který za to sklidil, nebral konce. A pak dál zaníceně mluvil a člověk zrovna cítil potřebu se k tomu všemu přidat, něco nahlas provolat, vypustit do vzduchu revoluční heslo. Kdybych já dnes věděl, jaká to pitomá slova mě tenkrát napadla! Ale ať už to bylo cokoliv, major Zeman stál opravdu jen na pár kroků a z mého zvolání něco zaslechl. „To ne!“ zahřímal do mikrofonu a vblesku provedl prudkou otočku směrem ke mně. Bradu měl rozhořčením rozklepanou jako major Zeman, pohled mu ztvrdl nesmlouvavou přísností jako majoru Zemanovi a když na mě namířil ostrý prst majora Zemana, rázem mě přenesl do zlého snu. „To ne! Žádné Bijte je! My nebudeme jako oni!“ Dokázal jsem na něj jenom vyděšeně zírat. Ze všech stran jsem cítil káravé pohledy. A strašné ticho. Neměl jsem ani pomyšlení na jakoukoliv obhajobu, styděl jsem se i dýchat. Kdo by mi věřil, že se televizní božstvo přeslechlo a podsunulo mi to poslední, co by mě napadlo vykřikovat? Major Zeman se obrátil k zástupům a vítězoslavně dokončil svoje poučení o tom, že My se k násilí, na rozdíl od Nich, nikdy nesmíme nechat vyprovokovat. Bylo mi šestnáct a právě jsem si zahrál epizodní roličku ve velikém národním seriálu.

Pevnosti z hoven

Pavel Zajíček, aniž to tuší, čas od času přebírá úlohu mého vnitřního hlasu a připomíná mi jednu z nejhlubších pochybností:
„proč na ješitnosti
pevnosti z hoven stavíme?
proč se nepropojíme?
čeho se bojíme?“

(DG 307: Co sme?)
Dívám se pak na všechny ty svoje pevnosti z hoven a celé mi to dochází.

(napsáno na jaře pro anketu Revolver Revue)

Pan Fotograf

Ústav pro českou literaturu AV spolu s nakladatelstvím Academia šel zase obvyklou českou cestou zásadního upřednostnění lacinosti a pohodlnosti před jakýmikoliv jinými ohledy a do nově vydané knihy V souřadnicích mnohosti vybrali všechny fotografické portréty žijících spisovatelů z archivu Petra Kotyka. A to přesto, že už předchozí svazek V souřadnicích volnosti (2008) je ukázkovým dokladem toho, jak nešťastné je to řešení. Člověk musí tiše závidět autorům, kteří se Kotykova objektivu už nedožili, takže museli být v knize představeni kvalitním starším snímkem. Kotyk fotí většinou během čtení nebo autogramiád, používá jakýsi jednoduchý digitál s bleskem, aniž by se trápil tím, že to zplošťuje obraz a všude kreslí ošklivé ostré stíny, a dokonce i z malých černobílých reprodukcí se dají rozeznat neklamné známky neodstraněných červených odrazů v očích. O nějakých ohledech k momentálnímu výrazu spisovatele nebo trapným deformacím tváře se nedá mluvit už vůbec, pro Kotyka je pravda o portrétovaném technicky zcela jednoduchá: cvaknu tě jakkoliv a budeš to vždycky ty.
Těžko pochopit, proč tento v zásadě diskreditující a žalostně amatérský fotografický archiv dostává ještě dnes přednost před archivy profesionálních, citlivých a sebekritických fotografů, jakými jsou Karel Cudlín, Libor Stavjaník nebo Ondřej Lipár. Na to znají odpověď asi jen vydavatelé. Ti se samozřejmě ani nepokoušeli nikoho z portrétovaných zeptat, co si o snímcích myslí, protože dobře tušili, že by jim Kotyk neprošel. On ale i takový obrazový doprovod v akademických Dějinách české literatury 1945–1989 (vydáno v Academii 2007–2008) má občas povahu hodně zlomyslné probírky trapnými snímky z rodinných alb. Nebylo by už načase, aby se do oficiálních publikací o české literatuře konečně prosadilo trochu fotografického vkusu? Tvářit se, že portréty spisovatelů nijak nevstupují do procesu interpretace jejich díla, není nic jiného než ignorance.

Clona na kolářovské výstavě

31. října 2014 skončila na zámku v Hradci nad Moravicí výstava k připomenutí 100. nedožitých narozenin Jiřího Koláře: Vy troubo!
Mezi díla více než pěti desítek autorů byly vybrány i čtyři fotografie z cyklu Clona a zvuková nahrávka Kůra.

Související stránky: Vy troubo!Clona.

Sto padesát let od narození Josefa K. Šlejhara

„Toto ohromivé, prázdné nepohnutí, toto němé, zejivé utkvění, toto záhadno účinků, k nimž nebylo příčin…“
Před sto padesáti lety, 14. října 1864, se narodil Josef K. Šlejhar (zemřel 4. září 1914). Říkám si, že není možné, aby jeho čas ještě nepřišel. Snad každá jeho věta je pokusem prorazit skrze slova k tomu, co se nedá pojmenovat. Prodrat se k tomu za každou cenu a udržet všechno, co se z toho ve slovech udržet dá. Nevěřte na literárněhistorické škatulky jako je naturalismus, symbolismus a podobně. Šlejhar byl spíše nerozpoznaným předchůdce českého expresionismu. Ale jazyk jeho próz je ve skutečnosti fenomenologický, „v jakési neznámé bezednosti se propadávající“, a proto je to dodnes neuvěřitelně strhující četba.
Viz krátký úryvek z Pekla – „Šlejharův industriál“.