Ball v „avantkabaretistickém“ provedení

BallOnAir-2016V pátek 29. dubna od 19.30 proběhne v pražském divadle Venuše ve Švehlovce (Slavíkova 22) koncert orchestru Ensemble Terrible HAMU.
Na závěr je zařazena kabaretní suita s využitím fónických básní Hugo Balla, ve které mám to potěšení pronášet slova jako „szaga szago“ nebo „pluplubasch“.

Celý program:
Gilberto Agostinho – aus Klang (algorytmická magisterská kompozice)
Petr Hora – Concerto grosso (6 2 1 3 8)
Yuk Bun Wan – Terrace in Tamsui (elektorakustická kompozice)
Roman Zabelov – Nejmenší věci (žesťový kvintet)
Miroslav Tóth – Ball On Air (kabaretní suita na text básní Hugo Balla, recitátor: Jaromír Typlt)
Dirigent: Marek Šedivý.

Kabaretní suita BallOnAir už byla provedena (ale ve verzi pro dva hlasy) 17. ledna ve dvoraně Národní galerie. Pro nové provedení Miroslav Tóth skladbu výrazně pozměnil.
Nahrávka z ledna se dá poslechnout zde:

Lüpertz, čestný občan Liberce

Není divu, že město stojí o tak slavného rodáka: malíř Markus Lüpertz je už dávno řazen mezi přední osobnosti německého umění. V Liberci (tehdy ovšem Reichenbergu) se narodil 25. dubna 1941, takže čestné občanství dostává jako dárek k 75. narozeninám. Vrací se do města, odkud jeho rodina uprchla v roce 1948 a kde poprvé vystavoval teprve před několika lety.

Lüpertz je také autorem několika básnických sbírek. V roce 2000 jsem přeložil pět jeho básní, které pak byly otištěny v časopise Host (2001/8). Lüpertzův návrat do Liberce tedy vítám malou připomínkou:
není proti mně nic, žádný prostředek
jsem jako déšť
hleďte, jak ve vás mou zásluhou rozkvétají květiny,
půda dýchá, jak váš svět začíná být snesitelný
radujte se, vždyť strach zůstal mně
přejít k překladům

Jidi Majia (吉狄马加) – Slova v plamenech

Nakladatelství Dauphin vydalo v únoru sbírku Jidi Majia – Slova v plamenech v překladu Zuzany Li. Na vybraných básních spolupracoval Jaromír Typlt.
Ukázky z přeložených básnírozhovor s básníkem Jidi Majia v časopise Tvarkrátký esej překladatele o autorových básníchzvukový záznam autorského čtení v café Fraodkaz na knihu.

Jidi Majia (吉狄马加, 1961) je básníkem píšícím čínsky, kulturně však vychází z osobitého světa, který se také díky geografické izolaci sinizaci po staletí úspěšně bránil. Jidi Majia je Nuosu, příslušník etnika, jejichž totemovým zvířetem je orel, etnika obývajícího rozsáhlé převážně horské území tzv. Chladných hor na jihozápadě Číny, oblast, jež sousedí na severovýchodě s chanskou Říší středu a na jihozápadě s Tibetem. Nuosuové mají dodnes vlastní jazyk a písmo, jsou hrdí na své mýty, víru i hrdinskou minulost nezávislých kmenů. Nositeli kultury jsou takzvaní bimové, vzdělaní šamani, znalci starého jazyka a klasických spisů, rádci ve všech důležitých záležitostech a hlavně v otázkách života a smrti.

Poděkování překladatelům

PrzewodnikNebýt Denise Molčanova, nevyšel by francouzský překlad Zlomku B101 v literární revui Nunc (číslo 38, únor 2016).
Nebýt Leszka Engelkinga, nevyšly by mi čtyři básně v polském překladu v mezinárodní antologii Przewodnik po zaminovanym terenie (Wrocław 2016), shrnující činnost internetového časopisu Helikopter z let 2011–2014.
Nebýt Nikoly Mizerové, neobjevil by se úryvek z prózy Pole nade mnou v kulturním časopise Sudetenland (číslo 4/2015).
O moc víc než moje poděkování za svou práci nedostali, tak ať je to alespoň na internetu…

Odkazy: NuncFragment B101HelikopterPrzewodnik po zaminovanym terenieSudetenlad.

Pro Jana Němce

Aby nemuseli prozradit tajemství, nazývali Kámen pitným zlatem, prudkým ohněm, mrtvou zemí, věčným dechem, sladkým kamenem…

Dali mu tolik jmen, že mezi všemi jedno může být pravé a nezasvěcený je stejně nepozná. Možná, že právě mé jméno je pravé. Mi-kha-él, kdo-je-jako-bůh? Ale může být takové jméno pravé?

Možná jsou pravá všechna jména, která kdy padla. Kámen se rozpouští ve jménech, ale dokud se v nich nerozpustí zcela, nikdo se ho nedotkne.

Zabte mne, jen mi neberte jméno, neberte mi ho v posledním výdechu, ani mému popelu ho neberte, musím mít jméno, aby mi mohl být zasvěcen chrám, který hoří.

Planoucí zdi toho chrámu jsou onen Kámen a já jsem kov proměněný ve zlato, plameny jsou ale ledové jako smrt a i já jsem chladný na dotek.

Hle, Kámen, hle, jsem mrtvý.

 

1995

Vladimír, Jan

Dufek-dotekŠpatné zprávy se tedy umějí potkat. S rozestupem ani ne deseti minut jsem se dozvěděl o smrti dvou lidí, kteří významně vstoupili do mého života. Vladimír Dufek, Mistr houslař ze Štikova u Nové Paky, a Jan Němec, filmový režisér z Královských Vinohrad. Nevím, co se mi dnes v noci bude zdát, ale chtěl bych si to pamatovat.

(Vladimír si v prosinci při našem posledním setkání už nepřál, abych ho fotografoval – nemoc byla už příliš viditelná – ale ruce mi dovolil.)