Stanislav Dvorský začíná být teprve s odstupem času rozpoznáván jako jeden z nejosobitějších hlasů básnické generace, která do české poezie vstoupila počátkem 60. let. Jeho texty obvykle vycházely tiskem i několik desítek let poté, co byly napsány, protože Dvorský nedělal žádné ústupky a zachoval si trvalou básnickou „nepřizpůsobivost“, takže i po roce 1989 publikoval spíše zdrženlivě. Hlásil se k surrealismu, ale zároveň zásadně přispěl k rozrušení už ustrnulých surrealistických konvencí. Souběžně s Milanem Nápravníkem objevil Dvorský nečekanou hodnotu polovědomého tápání a zmateného blábolení, takže i nejběžnější věci a úkony se u něj měnily v něco překvapivě neznámého a těžko pojmenovatelného. To platí hlavně o rozsáhlé básni Koleje (1961) a cyklu textů Hra na ohradu (psáno 1962-1966). Novější básně, známé především ze sbírky Oblast ticha (2006), se zdají být nenápadnější, ale stále těží z různých vrstev jazyka a lidské zkušenosti. Básník ale působil také jako jazzový pianista (Traditional Jazz Studio), grafický úpravce gramodesek a časopisů, kurátor výstav a editor literárních děl, soustavně se zabýval psychoanalýzou a psal teoretické studie (Nevědomí a básnický objev, 2016).
Stanislav Dvorský zemřel 21. února 2020 ve věku 79 let.