Próza

Audio (2009)

Art´s BirthdayHlasy se různě vemlouvají, překrývají se, rozléhají se do zvláštních ozvěn. Často patří někomu z rodiny nebo přátel, intonace je napodobená přímo dokonale, jen ty výroky jsou obvykle podezřelé, nepravděpodobné. A jsou tam i úplně cizí hlasy. Oslovují mě stejně důvěrně jako ty, co znám.
Jelikož mozek tohle vysílání nejlíp zachytává, když je přetažený, spíš než smysl vět vnímá už jenom zvuk, takové slovní cáry nebo smotky. Ale to neznamená, že by ty věty neměly smysl: kdykoliv jsem se na ně přímo zaměřil, udivily mě svou jasností a samozřejmostí.
Nejčastěji ovšem jen poslouchám, nechávám všechno běžet a ani se nepokouším vstupovat do rozhovoru nebo něco řešit.
Není to ještě sen, ale předpokoj snu. Úmrtní komora bdění.

číst celý text

Michal přes noc (1996–2007)

A tak se ozvu, aby mu to už konečně někdo řekl:
„Já jen, že pokud to má být vaše Velké Dílo, měl byste asi dodržovat určité principy!“
Zahraje na mě překvapený pohled, jako že opravdu nečekal, že ho dnes ještě někdo takhle pobaví.
„Jistě,“ přitaká mi skřehotavě. „Vědět, Chtít, Odvážit se a Mlčet!“
Ještě si to odpočítá na prstech té vyvažující ruky. Ztuhnu, protože hned ucítím, jak to sám zrazuju, kde můžu. A Měšek si mě vychutnává:
„Tak vidíte. Mně budete vyčítat, co jsem kde vyčet!“
Opravdu skřehotá, to nepřeháním. A ještě z toho těží. Schválně vždycky nasadí svůj hlas právě tím ostřím, o které se nejhůř pořežeš, jak je zarezlé a plné zubů. Tak jako nenabroušený starý srp, který se dokáže zatnout, ale pak jen drhne a zatrhává se.
A k tomu všemu Měšek ví, že je ve výhodě, protože to špatné svědomí, se kterým to na něj zkouším, je moje.
Jemu rozhodně nevadí, že neví, o čem mluví.
Proto jsem mu taky dal jméno Měšek: všechno směšuje a je mu to jedno. To jméno je královské, ale ze sousední země, takže jeho moc naštěstí není neodvolatelná. V češtině zní cize. Úsměšek, smíšení, zmeškat něco, měch. Když to tak poslouchám, jednotlivé hlásky se dají popřeházet s podobným výsledkem, jako když se popřehází jméno Michal.
Alchymie ale není ani Měšek, ani Michal. To jen Michal dává jméno Měškovi a Měšek Michalovi. Nic víc.

číst celý text stáhnout e-knihu

Pole nade mnou (1999–2004)

Od prvního okamžiku, kdy mám pole plný Němců, samozřejmě vím, že na to budu vzpomínat. A proto se mezi nima motám, jako bych tu byl doma a jako bych tu nebyl doma, a vychutnávám si každou větu, kterou si umím přeložit.
Bavím se právě objevenou teorií: „Objeví-li se zloduch, vyžaduje se, aby mluvil německy. Kdyby neuměl, donutili bychom ho i násilím, aby se naučil. Zákony protektorátu jsou tvrdé, ale jinak ho našim potomkům neuchováme.“
Z kroku přicházející mladé dvojice kradmo odečítám, kolik toho asi užili, když je dole pod břehem nebo vzadu za pivovarskou zdí kryla tma. Jestli je to zlákalo, anebo už ne.
Vtom, ale nijak prudce, jako by se to mnou všechno zhouplo.
A máme to tady, držte se, ta vlna pod našima nohama, ta vlna je pořád v pohybu,
vzdouvá se, kypí a navaluje, aby se přehnala, převalila,
ohromná děsná zemská vlna,
tak to ona je sem přinesla… Přijíždí další auto, pár světel se zhoupne dolů a pak pomalu ozkoumává svahy, než si najde plac a zastaví. Taková bouda! Mě to ale nemůže ošálit, přece vím, na čem stojím. Kdybych se jich zeptal, všichni do jednoho, jak tu jsou, by mi jistojistě začali tvrdit, že zrovna před hodinkou přijeli. V poledne ještě za hranicí. Dali by mi na to ruku, a kdybych ji stiskl, muselo by mě to přesvědčit. Upocená a masitá. Na tomhle poli mě však ze všeho nejmíň může přesvědčit právě to, že něco je z masa a kostí, also – entschuldigung!
Nepřijeli. Vytanuli.

číst celý text

Omamneto (1996–2006)

JAKO NA POTVORU jsem tisíckrát usnul právě v okamžiku, kdy bylo potřeba udržet největší pozornost. Zkušenosti ostatních ovšem nejsou o nic povzbudivější. Nepodaří se to. Za určitou hranicí se už nedá nic zpřesnit. Vždycky se někudy vetře omámení a neskutečná přítěž, přetěžknutí, hlava najednou padne a všechno zmizí na druhé straně, kde to sice možná ještě nějakou dobu sledujeme, ale už se to nikdy nepodaří vybavit. Vrozená pojistka proti vypáčení?
Introdukce
, a víc se prostě neví.
Dostal jsi sám sebe na pozorování za podmínky, že to nejdůležitější prospíš.

číst celý text

Opakem o překot (1988–1996)

1293393134kunes-kominUvízl však. Stanul.
V tom kalnu, v tom ránu, v chándře, která ho obestřela, neboť tlak se změnil a snící si to odnesou, ve, mu na mysl, co si známí říkají po straně, jak se probrali uprostřed noci a byli na půl cesty ke zříceninám Kumburku, jak se jim vyplnila předpověď, kterou měli za vtip, jak v tichu zazní hlas a kolem nikdo, jak to praští v nábytku a jak teď za úplňku radši přespávají jinde, jak to vypadalo, když se to blížilo; kolikrát už to tady jenom slyšel! Tamta že je vědma, tuhleten pomatenec že se stejká s duchama z jinejch planet, ale cáklá je celá jejich familije, ve vsích se prej duchaří, kdo mi to zase přines, a těch slabomyslnejch, co tu člověk potká, už její táta byl mešuge a bratranec se zčistajasna voběsil. „Packý blázni, no znáš to!“ Vždycky to je jen mezi řečí, ale zapadá to do sebe, stačilo by ty střepy poslepovat a možná by z toho vposledku byl džbán, do kterého nabereš vodu z bláznivé kašny…

číst celý text
foto Aleš Kuneš (z cyklu Imanence)

V tu ránu (1993–1995)

Nadchází chvíle, kdy nezbude než uvést jeho jméno. Snad nezanedbáno žádné z opatření nutných k tomu, aby to jméno nerozmetalo svou magickou mocí tyto věty, odstavce a stránky. Žádný z obřadů, žádná z hrází. Je to jako rozpálit novou výheň a děsit se, zda ne­pukne žárem. Ten přemrštěný příští sluje Sterš.
Sršivý Sterš.
Strhl se jako vichr nebo křik. Ráz na ráz byl sražen, drtivý protiúder mu to vpálil přímo do příštího, smetl ho ranou odnikud. Vpálil mu to tak příkře, že ho stěsnal do postavy. Že ho postavil. Zatažen nahoru a dolů, prolomen a sklenut, ocitl se Sterš kdesi mimo smršť, ale při­tom ne nikde. Prostor jeho postavy se zřejmě musel rozevřít někde na rozhraní, snad se vy­loupl jako vřídek, snad se vymkl dovnitř sebe a tím se dostal vně toho, z čeho není úniku. Jenže nořit se do takových úvah, to je jako opíjet se něčím, co už dávno vyschlo v láhvi. Vrávorání střízlivých.

číst celý text

Seznámení na inzerát (1989)

Otevírá dveře a za katedrou ho přísně očekává inspektor, takže už zas bude muset po hodině pokorně přikyvovat, soudruhu učiteli, co je tohle za výchovu, vždyť ty děti ještě neumějí ani pořádně číst, teď se potřebují seznámit s naším světem, rovně do něho vyrůst! Copak si neuvědomujete, že je všechny vedete za ruku do blázince? To, co je učíte v prvouce, je skoro trestuhodné, ale bohužel se to vymyká jakémukoliv stupni pokárání, protože je to zároveň neskutečné! Váš svět je šílený, soudruhu, křivý, zprzněný, naprosto rozložený duševní chorobou a četbou špatných básníků, těch exhibicionistů, kteří nám beztak okolo puberty ukradnou mnoho našich žáků takovými těmi obludně barevnými metaforami, ohyzdnými vidinami, sexuálností a deviantností, a netvařte se jako že vy nic, nechal jste se svést mystikou a kazíte děti svými sny, soudruhu učiteli, a vůbec nejhorší je, že při svých výkladech máte ve třídě dokonalou kázeň a… Pozornost, mám oprávněné obavy, že vás vaši žáci… Vnímají.

(celý text se připravuje)

Víra v únavu (1988)

„Vidím,“ šklebí se Koniáš a rozčileně si sloupává bradavici z nosu, „že jsi podlehl krátkozrakým lžím odpůrců našeho kultu ohně, budiž tedy politován, synu, vždyť jak by ses vlastně mohl dozvědět, že žiješ v bludu? Myšlenka, je-li očištěna ohněm, je naopak vyšší a dokonalejší, vpravdě nedotknutelná, a jen ohněm je navždy uchována…“
„Co si myslíte, mistře, jsem génius i z hlediska ohně?“
„Pevně věřím, že jednou budu pálit i tvé knihy,“ usmívá se velkomyslně Koniáš a vkládá si do úst další cigaretu, ale sirky už nehledá, neboť jsme dorazili až k náměstíčku, které se tak rozkošně vystavilo svými podloubími a plesnivějícími domy měšťanského baroka, že se mi až zvedl žaludek. Tam, kde uprostřed kdosi z bronzu hledí do budoucnosti, se jednou budou konat tryzny na počest Sebastiána Holze, bude tam nová skvělá socha, žádný kaluže a žádní proroci ohně, skromná pocta velikému umělci.

číst celý text

Bibliografie

Audio se stalo součástí bloku Rádiová umění v revui Souvislosti 2009/1.
Michal přes noc vyšel původně v podstatně odlišném znění jako samostatný bibliofilský tisk s kresbami Víta Ondráčka v roce 1996. Čtvrtá část knihy Stisk (Torst 2007). V roce 2012 nahráno jako audiokniha (Tympanum, čtou Martin Finger a Jaromír Typlt).
Pole nade mnou bylo v roce 2006 zveřejněno ve sborníku 7edm (nakladatelství Theo, Pardubice), str. 75–99.
Omamneto
zařadil do rubriky „esej“ hudební časopis HIS Voice v čísle 2006/3. Druhá část knihy Stisk (Torst 2007).
Opakem o překot
vyšlo samostatně v roce 1996 v nakladatelství Host, knížku doprovázejí fotografie Aleše Kuneše.
V tu ránu
otiskla Revolver Revue v čísle 42, leden 2000, str. 75–92. První část knihy Stisk (Torst 2007).
Seznámení na inzerát
bylo jednou z povídek ze sbírky Pohyblivé prahy chrámů, která vyšla v roce 1991 v edici Ladění Mladé fronty.
Víra v únavu
, poprvé tištěná také v roce 1991 v knížce Pohyblivé prahy chrámů, byla v roce 2003 oživena grafikem Františkem Štormem, který ji doprovodil svými dřevoryty, vysázel originálním písmem ze své písmolijny a ve spolupráci s nakladatelstvím Herrmann a synové jí dal podobu bibliofilie v počtu 199 výtisků.