Rozhovory

2015

Hudbu poslouchám, jako bych sledoval nějaký abstraktní film
Vedl Boris Klepal, internetový portál Brno – město hudby 8. 6. 2015.
(Doprovodné foto Jaromír Typlt)

Texty k Vodni hudbeVládneš jazyku, nebo jazyk tobě?

Stačí si jenom přiznat, jak mě to skoro osudně vtahuje na území určitých slov, sotva se rozepíšu – jak dokonce končím přesně u těch, od kterých jsem na začátku unikal – a rázem mi spadne hřebínek.
číst celý rozhovor

2013

Literatura je pro mě pohybem na tom nejosobnějším území
Vedla Michaela Velčková, internetový Deník Referendum 9. 7. 2013 (v rámci Měsíce autorského čtení 2013).

Tam, kde má hudebník jasné pravidla a vymezení rytmiky, tam to má autor volných veršů trochu komplikovanější. Z čeho vlastně vychází anebo jak vzniká rytmus vašich textů?

Z čeho jiného než z jazyka? Myslím, že nejsme pány věcí, které píšeme. Naopak. Já sám se v době, kdy texty získávají svoje konečné obrysy, považuji spíš za přísně vycvičeného sluhu, který má pouze co nejdokonaleji vyplnit čísi příkazy. Je to řeč sama, kdo si určuje rytmy, a my se na to můžeme nanejvýš nějak naladit. Pochopit, co se po nás žádá.
číst celý rozhovor

2012

Co musí „vymizet“
Vedla Kateřina Ráchel Valášková. Lžička v šuplíku (Olomouc) 2012, č. 4, prosinec, str. 4–5.

Text Michala přes noc vznikal v rozmezí dvanácti let. Jaký byl Michal v roce 1995 a jaký by byl dnes?

Jedna změna je zásadní: Michal v roce 1995 rozhodně netušil a ani nemohl tušit, že patří k poslední generaci, která ještě dokázala propadnout starým filmovým snům. Ten, kdo už vyrostl mezi digitálními přehrávači a k filmům se proklikává přes YouTube, těžko uvěří té „proměně ve světlo“, k níž se Michal tolik upínal. Pro něj film byla ještě vzácnost krytá stříbrem, zvláštní rovina skutečnosti, které běžný smrtelník sice může zdáli přihlížet, ale přístup do ní je mu uzavřen. Proto ho setkání s režisérem Měškem tak zasáhlo. Čím dál víc mi dochází, že jsem těch dvanáct let upřesňoval zprávu o světě, který se mezitím vytrácel. Znáš ty pohádky o vynesených pokladech: co se včera neodolatelně třpytilo, z toho dnes zůstalo jen prachobyčejné šedé zrnění. Vypadá to, že Měšek s Michalem se tenkrát setkali na poslední chvíli, aby spolu ještě mohli zahlédnout, jak se filmy třpytí.

Další témata: Nová Paka – tradice spiritismu.
číst celý rozhovor (v PDF)

2010

V neděli 14. února 2010 byl na Českém rozhlasu 3 Vltava odvysílán pořad Setkávání. Jako host jsem měl volnou ruku při výběru hudby, což jsem rád využil a nechal zaznít skladby Ivana Achera, Martina Smolky a Einstürzende Neubauten. Mezitím jsme si s Petrem Šrámkem povídali třeba o galeriích v Liberci, o art brut, o různých možnostech, jak se dá zacházet s literárním textem, anebo o otázkách, které vyrážejí dech.
Pořad trval 75 minut a je možno si ho poslechnout ze záznamu na stránkách Českého rozhlasu 3-Vltava.

2009

Nadhled zraje v nedohlednu
Vedla Božena Správcová. Tvar 2009, č. 4, 19. 2., str. 1, 4–6.
(Doprovodné foto Jaromír Typlt)

1202731383typlt_servaneTak jo. Kontrolu jsme probrali, a teď co ta fascinace vším, co se ze řetězu urvalo? Řekla bych, že sám jsi napsal několik takových kousků, které se vymykají snad i fyzikálním zákonům (mám na mysli některé pasáže z Opakem o překot a Stisku), ale řadila bych sem i tvůj zájem o tvorbu duševně nemocných lidí, surrealismus, magii, sny…

Jestli já náhodou nebudu ukázkový případ té diagnózy, kterou tak přesně popsal Vladimír Kokolia ve svém Slovníku Grafiky 2: „Spontánnost propagují suchaři, za uvolněnost bojují sešněrovaní, rozumáři vyznávají intuici, komunikaci milují do sebe zahledění, kreativitu hlásají rutinéři, o pokoře mluví svévolníci a pro úžas horují nudní a znudění.“ Jsem tam, a dokonce hned několikrát. Už dlouho jsem pochyboval o tom, proč mě vlastně tak fascinuje vizionářství, iracionalita a intuice, když sám o sobě se držím spíš při zemi a všechno ženu přes rozum. Střízlivě a úřednicky, až jsem tím protivnej. Neměl jsem nikdy halucinace ani žádnou zvlášť bujnou představivost, a tak je vlastně absurdní, že jsem se kdysi našel zrovna v tom dalíovském surrealismu plném fantasmagorií a přeludů. Byla to kompenzace? Úlet někoho, kdo jinak pořádně neulít? Čím víc o tom přemýšlím, tím víc je v tom ironie.

Další témata: esoterní jádro – kontrola – naivita – nekontrolovanost – sebeklam – nadhled – čtenář – generace.
číst celý rozhovor

2008

Nelíbí se mi slovo líbí
Vedl Jonáš Hájek. A tempo 2008, 6. 10. a 11. 12. (2 pokračování)

Když už jsi ji nazval zaklínadlem… Věříš na vidoucnost tak, jak ji postuluje Miloslav Topinka? Ve Stisku jsem našel dokonce i světelné tělo, jednu z příznačných představ…

Byly časy, kdy jsem byl ochotný na vidoucnost přísahat. Gilbert-Lecomtovy a Daumalovy manifesty Vysoké hry, Topinkovy komentáře k Rimbaudovi, poezie jako vizionářství, to všechno jsem silně prožíval. Přál jsem si, aby to, co dělám, bylo téhož rodu. Ale zase mě nikdy nelákalo opisování cizích představ, takže jestli je tam někde i světelné tělo, přišlo do textu svou vlastní cestou.

To je jasné. A teď už nepřísaháš?

Tenkrát se mi zamlouvalo to nesmiřitelné „buď a nebo“. Tak dlouho jsem věřil Topinkovi, že poezii má právo psát jen ten, kdo je vidoucí, až se to převrátilo do opačné zaujatosti a já v tom slyším už jen tu zaklínací formulku. Vlastně spíš frázi, nesmiřitelně znící požadavek, který stejně nebude splněn. Navíc, stejně jako výroky Marxe nebo Bretona, ani citáty autorů Vysoké hry by se neměly opakovat tisíckrát. Je-li poezie disciplínou vidoucích, pak jasně propadám. V čem bych měl být vidoucí? Nemám žádné nadpřirozené schopnosti ani mimořádnou lidskou zkušenost a všechno, co vím o světě, jsou jen chatrné domněnky. Často mi připadá, že nevidím vlastně vůbec do ničeho a potýkám se pořád znovu jen s vlastní tupostí. Nebo přinejmenším otupělostí. A to je i důvod, proč píšu: protože doufám, že text bude vědět víc než já.

Další témata
první část: experiment – ornament – art brut – Jan Štolba o Františku Halasovi – underground
druhá část: zvukovost slova – konkrétní hudba – intonace – řeč těla – autorská čtení –  Michal Rataj – Martin Smolka – Petr Kofroň – Zkrat – autorita – literatura v české mizérii

Původní umístění (A tempo revue).

2008

Jak to sykne a utne
(o zvuku, žánrových skanzenech a stisku)

Vedl Lukáš Jiřička. A2 2008, č. 18, 30. 4., str. 1.
(Foto Renata Štěpařová.)

1196697085typlt07-jested02Čím dál více otevíráte různá média jiným cílům. Od literatury vykračujete k radiofonickým čtením, k hudbě, paradivadelním aktivitám, pracovně se zabýváte fotografií. Zdá se, že vám literatura přestává v mnoha ohledech stačit.
To rozhodně není žádný nový vývoj, jenom mám teď k různým těm přesahům větší možnosti, než jsem měl před dvaceti lety. Víc ale narážím na to, s jak úzkým zorným úhlem si většina lidí vystačí. Kdo třeba sleduje poezii, tomu prostě musíte předložit standardizovaný formát básnické sbírky, aby vás vůbec začal vnímat. Pokud v básni očekává­te výrazovou svobodu, nepředpojatost, prostor otevřený naprosto ke všemu, tvrdě narazíte. Existuje nepsaná, ale přísně dodržovaná norma, jak má taková báseň vypadat a o čem asi má být: jaký pocit z ní má vycházet. Drží se jí básníci, kritici i čtenáři. Když tedy zapomenete navodit ten správný hluboký povzdech nad uplývajícím časem a tajemnou neproniknutelností skutečného smyslu naší existence, dopadnete jako někdo, kdo zkusí posluchačům country pustit třeba elektronický ambient. Vypadl jste z požadované škatulky. To samé ale platí třeba o divadelních hrách: kdyby měl Heiner Müller tu smůlu a psal česky, do smrti by neviděl na scéně jediný svůj kus. Otloukali by mu o hlavu, že jsou to možná básně v próze nebo dialogizované eseje, ale rozhodně se to nedá hrát. Jenže mě tenhle český žánrový skanzen vůbec nezajímá. Pantátové bouchají pěstí do stolu a vykládají nám, co je a co není román. Rozhlasoví redaktoři shovívavě poučují, jak se má psát hra stravitelná pro jejich posluchače. To si radši s potěšením prošlapu pár slepých cest.

Další témata: hudba – pop – tzv. nepřístupná literatura – F. – autorství – technologie – Stisk.
číst celý rozhovor

2007

Začouzené listí a pozornost světa
Vedl Tomáš Suk. H-aluze (Ústí nad Labem), 2007, prosinec.

V posledních letech jsi se odmlčel a odešel z literární scény, slyšel jsem takové věci, jako že jsi chtěl napsat generační román. Co je na tom pravdy?
To je mi roztomilá fáma! Řekl bych až dojemná, protože je typická pro český kontext. Vrcholem všech literárních snů je pro nás generační román, popřípadě takzvaný velký společenský román. Já ovšem vím, že k něčemu takovému se naprosto nehodím. Brzo bych ztroskotal. Je pravda, že jsem kdysi neprozřetelně ohlásil přechod k próze. Jenže stejně zůstala kdesi na pomezí básně, protože jsem se úporně pokoušel propsat ke svému osobnímu mýtu a neprojevil jsem zrovna velký smysl pro realitu. Tím myslím tu společenskou, každodenní, vztahovou… Smysl pro realitu totiž znamená smysl pro banalitu. Právě s tou si musí prozaik umět dobře poradit. A já v tom zatím pokulhávám.

Další témata: autorská čtení – paměť – Ústí nad Labem – Zdeněk Košek – slam poetry – Stisk – hudba.
číst celý rozhovor
rozhovor v PDF

2007

Pár exotů vydá jednou za čas sbírku par a mlh
Rozhovor ze setkání se studenty FF UK 24. dubna 2007 v rámci cyklu Básníci 90. let.
Otištěno v knize Pod cizím nebem bloudili jsme spolu (editor Petr Šrámek)

Petr Hruška popsal kdysi „Typltův typ“, jedním z jeho rysů byla ochota k následnictví. Není tato ochota motivací pro vaše četné spolupráce s výtvarníky, fotografy, hudebníky, rozhlasáky?

Jako že se vždycky na někoho navěsím? Je pravda, že když Petr v mým věcech vycítil potřebu nějaké autority, musel jsem se nad tím zamyslet. Mě samotného by to asi nenapadlo. Já jsem totiž nikdy neměl nikoho, koho bych nazval přímým učitelem. Autoři, kteří mě oslovili, byli vždy daleko: buď mrtví, nebo třeba v Paříži jako Věra Linhartová. Jednu dobu byl pro mě dost určující Michal Ajvaz, ale ani tehdy jsem neměl odvahu vejít s ním do bližšího kontaktu. Takže to by možná mohl být jeden z důvodů, proč si v textech vytvářet nějakou fiktivní osobu, kterou se nechávám vést. Vlastně i že ne zas až je rozhovor dvou osob, které si vztah následnictví a předávání zkušeností mezi sebou řeší. Jeden je učedníkem druhého, ale samozřejmě se ho zároveň snaží překonat. Konflikt jejich vztahu zůstává otevřen… Před několika lety se mi stalo, že jsem byl bezradný ohledně jednoho rukopisu. Trápil mě, děsil. Nedokázal jsem ho ani dokončit, ani zničit, ani nic mezi tím. Mít tak tehdy někoho, ke komu bych si mohl přijít pro posilu! Jenže takový člověk prostě nebyl. Podobně říkával malíř Vladimír Kokolia, že by měl rád nějakého mistra, za kterým by mohl přijít s důvěrou, že ten člověk je dál a že mu může poradit. Co se dá dělat, zůstáváme sami.

Další témata: myšlení extrému – filozofická fakulta – Jan Štolba – Radim Kopáč – 90. léta v poezii.
číst celý rozhovor

 

2007

Ústraní? Neříkejte dvakrát!
Vedl Martin Stöhr. Host 2007, č. 3, březen, str. 6–12.

Tvoje poslední věci… Možná to bezděky vyjádřil Jiří Rulf v glose v Reflexu. Uvítal tvoji knížku že ne zas až, jako že blahopřeje, ale že to stejně nepochopí ani kritika ani čtenáři…
Podívej, jedno je jasný: autor jako já nepatří do centra pozornosti, protože ji nemá čím uspokojit. “Znám se přece, všem nemám co nabídnout!”, říkám v textu Podivní přátelé. To, co mě zajímá, budí u většiny lidí rozpaky, a dokonce i odpor, když začnou mít pocit, že se jim to vnucuje. Takže ve vlastním zájmu bych se měl držet stranou. Stejně jako mě v literatuře nejvíc zajímají texty takzvaně okrajové, i já sám jsem autor patřící na okraj. Samozřejmě mi není jedno, že se z mých nových knížek stávají propadáky – vždyť třeba po že ne zas až nikdo ani nevzdechl. To se snad nedá nazvat ani hrobovým mlčením, co pak následovalo. Ale pokud na sobě tu a tam opravdu zaznamenám, že mi schází ten “zájem” a “úspěch”, beru to jako chvilkový výpadek sebekontroly a sám sobě se za to posmívám. Bez ohledu na vlastní ješitnost – tohle přece nejsou věci, na kterých by doopravdy záleželo.

Na čem záleží?
Při hovoru v noci po jedné vernisáži mi grafik Honza Měřička, mimo jiné spoluautor že ne zas až, řekl úžasně osvobozující větu: “Úspěch je to, když se trefíš.” To je opravdu jediná definice, kterou má smysl se zabývat, s každou jinou jenom honíš vítr po louce. Úspěch je okamžik, kdy přesně vystihneš to, co ti vězí v hlavě.

Další témata: slam poetry – doba recyklací – „ústraní“ – art brut – literární provoz – Pole nade mnou – Jiří Trávníček jako teoretik prózy – alkohol – malíř Lubomír Typlt – demolice obchodního domu v Liberci
číst celý rozhovor

2004

Možná se jenom plácáme na suchu a nevíme o tom
Vedl Marek Sekyra. Světlík (Liberec) 2004, č. 11, listopad–prosinec, str. 16–20.

Chci připomenout knihu, která se jmenuje Naivní fuga a kterou do svých spisů zařadil Bohumil Hrabal: to je svazek neuvěřitelně působivých, krutých, literárně nijak nedochucovaných textů od „anonymních“ autorů. Často to jsou úřední žádosti nebo stížnosti, které se jaksi vymkly z kontroly. Hrabal je nechal přetisknout tak, jak je dostal do ruky, protože cítil, že by jakoukoliv úpravou poničil jejich kouzlo. Měl k nim mimořádnou úctu, koneckonců jim vděčil i za to, čím sám byl. Za svou vlastní poetiku. Přitom si dobře uvědomoval, že ve vztahu k těmto syrovým literárním projevům je jako kultivovaný spisovatel už provždycky v nevýhodě.

A to čím?
Zběhlostí, odstupem, sebekontrolou, sečtělostí, schopností zpětných úprav a mnohonásobných zkreslení… Co je nakonec literatura, než vytříbené lhaní? Těm nejlepším spisovatelům se nakonec možná daří prolhat se znovu k „pravdě“ – to slovo říkám v uvozovkách, ale vlastně ho právě teď myslím vážně. Vím, jak se sám potýkám s nadvládou literární techniky: už nikdy se nemůžu tvářit, jako bych se s ní vůbec nepotkal, a až do posledních svých řádků jí budu poznamenaný. Cokoliv, co chci říct, chtě nechtě cedím skrze její filtry. Vůbec nejtěžší boje svádím tam, kde se pokouším o upřímnost. A je to nakonec opravdu upřímnost? Po tom všem?

Další témata: literární skupiny – Fokus Liberec – Ivan Acher – art brut a móda naivismu – autor kontra teoretik – spolupráce s výtvarníky – liberecká literární scéna
číst celý rozhovor

2003

Definitivní nápis si prostě nenapíšeš
Vedl Petr Šrámek. Souvislosti, 2003, č. 3, červen, str. 172–226.
(umístění celého rozhovoru se připravuje)
číst úvodní část v archivu Souvislostí
číst celý rozhovor

1994

Na pár let zmizím z dohledu
Vedla Naděžda Macurová. Tvar 1994, č. 20, 1. 12., str. 1, 4.

1993

Poezie na pokraji a v krajnosti
Vedl Pavel Janáček. Lidové noviny 1993, 22. 4., kulturní příloha Národní 9, č. 16, str. I, IV.

1991

Řád třaskaviny
Vedl Ivan Brezina. Reflex 1991, č. 35, 27. 8., str. 26–28.

Enfant terrible z Podkrkonoší
Vedl Luděk Marks. Vokno 1991?, č. 23, str. 65–68.

1990

Přicházejí…
Vedl Pavel Kosatík. Literární měsíčník, 1990, č. 1, leden, str. 150–152.

15-04-CT2015

Televizní rozhovor v pořadu Konfrontace Petra Fischera, ČT Art, premiéra 30. 4. 2015.
Záznam: iVysilani České televize.

Další příležitostné rozhovory

2014V Děčínské Ukradené galerii vystavili Typltovu Clonu – vedl Jaroslav Balvín (Portál české literatury) – číst.

2013Tohle město je démon žhavé hmoty – vedl Martin Jiroušek (iDnes) – témata: Ostrava – Petr Hruška – Jiří Šigut – číst.

2011 – vedla Kristýna Jansová (iLiteratura), témata: Němci – stipendium ve Wiesbadenu – autorské knihy – číst.