Nelíbí se mi slovo líbí 2

K fascinaci mocností slova patří myslím i zájem o jeho hudebnost…

Ke slovu je potřeba se doposlouchat. Dostat se až k té hranici, kde se stává slovem z nějakého cizího jazyka, a znovu se ho začít učit. A slyšet, jak přichází z té druhé strany. Pro mě jsou slova znamení. Vzpomínám si, jak jsem v Ostravě poprvé četl před lidmi nahlas text Zaživa, kde se říká, že nepomůže ani škrt ani útěk / za nějakým jiným slovem / Žádné není jiné / A všechna si to navzájem umějí připomenout. Ještě ten večer se k němu vrátil Petr Hruška a přiznal se k podobné zkušenosti se slovem Něva. Přečetl dokonce báseň z poslední sbírky, kterou tomu slovu věnoval. Je-li poezie diagnóza, pak začíná někde tady. Jedno slovo tě posedne, vzpříčí se ti, a ty přestaneš být schopný s ním zacházet rozumně. A jeho zvuk k sobě volá další zvuky.

Leží tady někde spojnice s tvým skladatelstvím?

Tenhle výraz bych si rozhodně nedovolil použít.

Ani když jsi teď v září vyhrál skladatelskou soutěž?

To ještě z nikoho skladatele neudělá. Stěží bych dokázal zapsat do not třeba i primitivní písničku, hudba jako „aplikovaná matematika“ pro mě zůstává velikou neznámou. Soutěž Českého rozhlasu pootevřela dveře i takovým, jako jsem já, jenom díky tomu, že se týkala konkrétní hudby, tedy práce se zvuky nalovenými v běžné realitě. Velkou výzvou se navíc stalo technické omezení, že skladby nesmí být delší než šedesát vteřin. Bavila mě na tom právě ta představa, že doplním svůj dílek do nějakého širšího spektra, dodám své zvukové nálezy k cizím nálezům a obohatím hodinu svou vlastní minutou. Přikládat tomu nějaký větší význam bybyla z mé strany drzost.

Dobrá, ale představuji si, že na začátku stálo takovéhle naslouchání slovům, které pak přerostlo v potřebu vyvolat pro něj nějaké, řekněme, zvukové prostředí.Nebo měla tvá zmutovaná autorská čtení jinou historii?

Po vydání Ztraceného pekla, tedy kolem poloviny devadesátých let, mě mnohokrát zarazilo, že texty, ve které jsem věřil, u lidí nefungovaly. Snažil jsem se zjistit proč. Informace zjevně nebyla úplná, na druhou stranu se nepřeneslo všechno, co jsem předpokládal. Došel jsem k tomu, že co schází, je intonace. Sám jsem svoje texty vždy pro sebe četl v nějakém tónu, rytmu, spádu řeči, a tím se mi slova různě vybarvovala. Psaná forma tohle pohřbila. Básně, které jsem sám vnímal jako trs všelijak zkroucených drátů, druzí odzívali jako spečenou placku. Monotónní, únavně rozvleklé surrealistické řádky. Nezbylo, než začít to nějak řešit. Na cizí pomoc se spolehnout nedalo: když se někdy náhodou stalo, že moje texty četl nějaký herec, většinou se to vůbec nepodobalo tomu, co jsem v tom sám slyšel. Navíc ani nebyl zájem. Zato byl po ruce počítač, který dokázal čím dál tím víc věcí. Tak jsem pomalu začal vstupovat do světa zvuků. Léta oťukávání, jak se nahrává hlas, jak se to stříhá, upravuje, míchá, co se dá použít a co ne…

U některých autorů si tu intonaci ale rovnou domyslíš. To pak asi může být zašifrovaná přímo v textu, ne?

Mělo by to tak být. Skvělí autoři tě dokážou ke své intonaci přivést už při čtení a zní to úplně samozřejmě. Jsou dokonce i texty, které jako by se daly říkat nahlas jen jediným možným způsobem, třeba Znám křišťálovou studánku. Copak to všechny děti nerecitují úplně stejně? Možná právě tohle dělá básníka básníkem, jak dokáže podchytit pohyb slov – a doopravdy „učinit slovo tělem“. V nové sbírce Hany Fouskové, v Psici, končí jedna z básní veršem prskaly v prstech vzteky. Kdyby to dostalo víc lidí k recitaci, asi by se většina z nich shodla, s jakým důrazem to odseknout. Ale mně se tohle nikdy moc nedařilo. Možná i proto, že mou výchozí fascinací byla obraznost surrealistů, která se valí pořád dopředu. Základním rytmem se v této poezii stává naskakování dalších a dalších řádků, a to pak působí skoro kolovrátkově. Jen málokdo to přeruší, aby se zdržel třeba kvůli souzvuku v jednom verši. Jak to pak smířit mezi sebou? Tenhle rozpor řeším vlastně doteď.

Pořád se točíme kolem jednoho mimořádně zajímavého momentu: slovo už je samo hudbou nebo se v ni přímo proměňuje. Souvisí s tím Schwittersova Ursonate nebo Ligetiho Aventures, které dokonale obcházejí konvenci tzv. zhudebňování.

Slovo je lákavý, ale zrádný materiál. Už jen proto, že je obvykle pronášeno lidským hlasem, pro který máme vyvinutá velmi přesná čidla. Vnímáme ho úplně jinak než zvuk kytary nebo třeba vrzajících dveří – hlas je vždycky něčí. S jeho zabarvením k nám okamžitě přicházejí nějaké zprávy o člověku, který na nás mluví. A proč na nás mluví. Intonace, přízvuk, energie, stáří hlasu, to všechno má pro nás zvláštní význam. Proto se například při samplování musí s hlasem manipulovat velmi opatrně. V podstatě asi nejlepší manipulace je žádná manipulace. Je to, jako když se ve výtvarném umění objeví tvář. Taky v ní hned začneme číst, co je zač, a všechno okolo ustupuje do pozadí.

Intonaci vlastně můžeme přiřadit k tzv. řeči těla, na kterou jsem si vzpomněl při tvém pojednávání slova stisk. Přečetl jsem si ještě jako kluk knížku Mluvíme tělem, a od té doby mne pozorování různých gest pronásleduje. Například ze způsobu podání ruky se dá údajně vyčíst vše od rozdání mocenských pozic až po určité rysy charakteru.

V tomhle mě vycvičila práce s divadelním souborem. Když herci nevěřili své roli, prozradilo je tělo. A čím víc se učím všímat si těchhle věcí, tím zklamanější jsem z toho, že to vůbec nedokážu popsat. Co ví literatura o těžišti těla? Skoro nic. V tomhle psaní za divadlem těžce zaostává. Srovnej si, jak chatrné prostředky má takový prozaik k vystižení výrazu obličeje, nemluvě třeba o držení páteře! Je to vlastně jen pár otřepaných výrazů, které se skoro stydíš použít. V řeči těla přitom hrají roli úplně nepatrné rozdíly, různá drobná uvolnění nebo napětí, přenosy váhy, pokrčení, natočení… Snad jenom u Geneta nebo Gombrowicze, a někdy u Handkeho, jsem se setkal s pasážemi, které nebyly popisně nudné, a přitom dávaly představu o těch často podprahových vjemech, jakými na sebe lidské bytosti neustále působí.

Chtěl bych se ještě vrátit ke zmutovaným autorským čtením. Měl jsi nějaké vzory? Vzpomínám na Holanův Lidský hlas a jeho úžasně strašidelný autorský přednes…

Básníci rádi přednášejí strašidelně. Ale směr mi ukázali spíš skladatelé. Můj obdiv patří Heineru Goebbelsovi, zvlášť za to, jak zvukově zpracoval dramatické texty Heinera Müllera – Krajinu s Argonauty nebo Osvobození Prométheovo. A přípravou na Goebbelse byl pro mě FM Einheit, někdejší člen Einstürzende Neubauten, který pro rozhlas vytvořil různé koláže třeba na texty z Dantova Pekla nebo z Brechtova Baala. Němci jsou zřejmě mnohem ochotnější vnímat texty poslechem, čímž se u nich taky otevírá větší prostor pro různé alternativní cesty v křížení slova a zvuku.

Obyčejná autorská čtení tě nebaví?

Tu a tam se přistihnu, že už bych si to vlastně docela rád znovu zkusil, jaké to je, udělat čtení postaru – způsobně si sednout ke stolku a hodinu s pohledem zabořeným do papíru prostě jen předávat slova. Věřit, že lidé nejsou zticha jenom ze zdvořilosti, ale že doopravdy poslouchají. Že úplně stačí text, aby přeskočila jiskra. Kupodivu mi to zní skoro jako neuskutečnitelný sen.

Jak došlo ke spolupráci s Michalem Ratajem?

Především bez dlouhých průtahů: já řekl hörspiel, on řekl hörspiel, a pak už zbývalo jenom se dohodnout, kdo co dodá… Jistěže nadsazuju, ale míň, než by se zdálo. Naše setkání mělo fantastické načasování, protože Michalovi právě vypadl nějaký slíbený text, se kterým chtěl kompozičně pracovat, a já zase prožíval určité zklamání z toho, že všechno moje počínání ve zvukové sféře pořád zůstává dost amatérské. Okamžitě jsme se shodli na tom, že nás ani jednoho nezajímá nějaké hudební podmalovávání slova, žádný melodram ani jiná ilustrace. Dodal jsem tedy Michalovi několik textů a nechal mu volnou ruku, co si z nich vybere a jak si to pospojuje. Do ničeho jsem mu nezasahoval. A myslím, že to tak bylo dobře, protože se tím to dílo ode mě osvobodilo.

Začalo žít vlastní imaginací a svého tatínka už tolik nepotřebuje.

Michal ale jako skladatel na svoji volbu českého autora docela doplatil: kompozice, která je v první řadě určena pro vysílání do éteru, už tři roky marně čeká na to, jestli literární redaktoři Českého rozhlasu najdou nebo nenajdou rubriku, do které by se jim vešla. Začíná být jasné, že to tam vlastně nikdo nechce. Takže kromě návštěvníků našich osobních internetových stránek asi že ne zas až nikdo jen tak neuslyší.

Takže je to taky takové žes neznal – smaž. Autorská práva, hádám, velkoryse neřešíte. Znáš se však se spoustou dalších skladatelů. Jak k tomu přišlo?

S některými jsem se potkal v souvislosti s alternativní rockovou scénou, kterou jsem sledoval od konce osmdesátých let. Byl to Vlastislav Matoušek nebo Martin Dohnal, od koho se ke mně donesly první informace o tom, že existuje něco jako soudobá hudba. Sám jsem ji ale začal víc vnímat až od roku 1995, kdy jsem poprvé navštívil koncert Agonu. Mimochodem, bylo to v rámci festivalu Alternativa a Agon zněl tehdy dost rockově, vedle dechové sekce nebo smyčců byly zapojeny elektrická kytara a baskytara, takže jsem se jako posluchač nemusel tolik přeprogramovávat. Rád na to období Agonu vzpomínám, v následujících dvou letech, dokud jsem byl ještě v Praze, jsem snad nevynechal žádný jejich koncert, a zažil jsem tak tematické večery ze skladeb Scelsiho, Xenakise nebo autorů z newyorského Downtownu. V té době tam ještě působil Martin Smolka, který myslím jako skladatel i dramaturg inspirativně vyvažoval Petra Kofroně. Alespoň pro mě bylo tenkrát zajímavé vnímat to jako dvě různé cesty, které se nevylučují. A dodnes se osobně rád potkávám jak se Smolkou, tak s Kofroněm, i když se nakonec ukázalo, že v rámci jednoho souboru to přece jen jsou dost nespojité světy.

O Petru Kofroňovi jsi napsal řadu textů, jeden z nich je dokonce součástí Stisku. Zajímavé, že jedna skladatelská poetika budí tolik slov a jiná, aspoň zdánlivě, ne.

Je v tom až takový nepoměr, že to cítím vůči Martinu Smolkovi jako dluh. A ne že bych k jeho skladbám neměl v rukopisech různé náčrtky a poznámky! Ale i když se mi jeho hudba líbí – co to říkám, líbí, nelíbí se mi slovo líbí – potíž je v tom, že je to hudba natolik ponořená do svého znění, do přesně promyšlených drobných rozladění a proměn odstínů, že se mi pro ni těžko hledají slova, aby to nebyla jen krasomluva a dojmologie. Hudba Petra Kofroně přece jen víc vybízí k tomu, aby ji člověk slovně rozkódovával, pojmenovával autorské postupy, které u něj mají konceptuální, literární, ale občas taky poťouchle patafyzický základ. Kofroň je spekulativní typ, a v tom jsme si asi podobní. Potkal jsem ho právě v době, kdy mě silně přitahoval hermetismus, astrologie, tarot, a Kofroňovy skladby tímhle vším posluchače občas až děsí, jako by byly jejich partitury tajně vynesené odněkud z čarodějnického kabinetu. Ale člověk na to zase nesmí úplně naletět, protože tím vším zároveň prostupuje i šaškovská potrhlost, radost z mystifikace. Vždycky mi to připomene, že ústřední tarotovou postavou je Blázen.

Pokud vím, s tzv. alternativní scénou se Agon sbližovat nepřestal. Mimo jiné nám tak ukazuje, že hovořit o nějakých rozevřených nůžkách mezi „vážnou“ a „nevážnou“ může být taky pěkně scestné.

Já už jsem zažil Agon v době, kdy tam vyhaslo nadšení z objevů a zavládla určitá skepse. Když Kofroň sestavil knížku svých esejů Tón ne!, dal jí podtitul „čítanka pro ty, kdo pochybují o smyslu nové hudby“. To bylo, jako když někdo s velkým úsilím otevře druhým bránu, aby mohli konečně projít někam, kam se zatím nedostali, ale vzápětí se k ní obrátí zády a všem omrzele oznámí, že tam stejně nic moc nenajdou. A vydá se úplně jinam. Hudba 20. století přinesla mnoho neslýchaného, ale v devadesátých letech už bylo jasné, že se valná většina těch věcí až příliš rychle oposlouchala. Samozřejmě, v českých zemích se vědělo předem, že to takhle dopadne, takže se tu pro jistotu pořád hrála jen bohatě procítěná symfonická hudba, která u posluchače nikdy neztroskotá. Agon si ale doslova na vlastní kůži ozkoušel, co 20. století hudbě dalo a vzalo, a soustředil se nakonec na to, co se zas tak snadno oposlouchat nedá. Co není jen dobová móda a předvídatelný formální fígl. Občas to získalo skoro podobu hudebního art brut, ale není divu. Pro umění je někdy největší brzdou právě to, že se samo definuje jako umění.

Nestačím reagovat… Pokračuj!

Ukazuje se, že největší průšvih bude asi v té koncertní atmosféře, která si žádá něco „závažného“. V rockové nebo elektronické hudbě se můžeš pustit do úplně neuvěřitelných experimentů a nemusíš se bát, že tě kvůli tomu někdo začne pronásledovat s Bachem a Beethovenem a všemožnými námitkami, jestli ses náhodou nezpronevěřil původnímu poslání hudby.

To ale trochu přeháníš. Mně spíš připadá, že ke Cageovi se člověk snáz dostane, když toho tvého Beethovena obejde.

Pro doklad nemusíme chodit daleko. Já sám nemám z hudby před Svěcením jara pořádně naposloucháno skoro nic. Tuším, že se o mnoho okrádám, ale z každého setkání s ní mi zatím zůstal pocit, že je to krása, která se mě netýká. Nejspíš to znamená, že jsem dosud nepřekonal svou rockerskou pubertu. Občas mi celá klasická evropská hudební tradice, která z hudby udělala výsadu vzdělaných a kultivovaných, přijde až deviantní.

V čem?

Hodně mi připomíná vrcholový sport: buď jsi hvězda, nebo toho nech a jenom poslouchej. Výsledkem je, že se většina dnešní dospělé populace stydí zazpívat nebo na něco zabubnovat, protože má pocit, že by to měl dělat někdo jiný, kdo to „umí“. To je přece zmrzačení!

A profesionál zatím zívá u vibrata… Mluvíme dosud jenom o skladatelích, co ti však přináší obecně dotyk s osobnostmi z jiných uměleckých oborů? Jako kurátor výstav se setkáváš taky s výtvarníky a fotografy.

Sám se občas divím tomu střídání světů. Tím spíš, že mimoliterární setkání výrazně převažují nad literárními, a není to jen z pracovních důvodů. Řekl bych, že je pro mě snadnější se otevřít. Dokážu mluvit o věcech, které bych před literárním kolegou asi radši zatajil, protože bych se nezbavil pocitu, že se mi ten druhý přehrabuje v šuplíku a pročítá nedotažené skici, které by ještě nikdo neměl vidět. Jakmile odpadne tahle příliš tísnivá blízkost v materiálu a nejde už o slova, ale o barvy nebo tóny, najednou s nadšením zjišťuju, že má někdo podobné zkušenosti s tím, kdy to jde a kdy to vázne, kdy se musí práce odložit a kdy je zase potřeba být ve střehu… Je to, jako když si člověk nečekaně porozumí s cizincem.

Ono to taky může být příjemné, protože najednou mluvíte za celé jedno území.

Že se člověk stane takovým jeho velvyslancem? Tak to snad ani ne. Jsou to nejosobnější zkušenosti, se kterými se nakonec svěříš stejně jen někomu, kdo je ti podobný temperamentem. V každém případě jsem ale nikdy nechápal, jak někomu může stačit, že sleduje jenom svůj vlastní obor. Že se dnes literáti zajímají už jen o literáty, divadelníci už jen o divadelníky, konceptualisti o konceptualisty. A to ještě jenom z té správné party. Já vím, že je těch informací všude moc, ale zarážející je, když se pak ztrácí schopnost rozeznávat svoje spřízněnce odjinud: když literární Kolář s naprostým neporozuměním mine výtvarného Koláře. Pak se setkáš s respektovaným současným výtvarníkem, který od svých diváků očekává ochotu k domýšlení těch nejneproniknutelnějších záludností, šifer a vtípků na druhou, ale jakmile vezme do ruky knížku, hned je všechno jinak. Hezky postaru žádá, aby se měl čeho chytit – postav, děje, „o čem to je“. V hudbě si takhle úplně vystačí s popíkem a ve filmu s Hollywoodem. O existenci nějaké současné poezie už vůbec nepotřebuje cokoliv vědět, protože po prokletých básnících je tma. Kde jsou ty jeho nároky na „aktuální umělecký výraz“, od kterých by ve svém oboru nikdy neustoupil?

A je jisté, že by ty současné podoby umění měly spolu nějak korespondovat?

Když se rozbourávaly akademické kánony, cítili to všichni jako společný projekt a vzájemně se v tom podporovali. Stačí vzpomenout na atmosféru, v jaké se v Paříži zrodila umělecká avantgarda: literáti a skladatelé se setkávali v ateliérech malířů, pracovali spolu na divadelních představeních a filmech, opíjeli se spolu a psali o sobě. Bylo to neuvěřitelně prorostlé. Žádná úzká specializace. Umění přece není věda, aby byl člověk odborníkem jenom na neutrony nebo na kapradiny. Surrealisté dodnes prosazují názor, že je chyba přistupovat na uzavřené škatulky, jako je literatura, malířství, fotografie, protože to všechno jsou jen různé jazyky jedné jediné poezie. Asi to bylo i po jejich vzoru, proč jsem měl od začátku takovou potřebu vyhledávat a propojovat lidi z různých sfér. Vždyť sotva jsem přišel do Prahy na školu, už jsem dával dohromady programově mezioborový almanach, který se měl jmenovat Zkrat

Proč z toho sešlo a co měl Zkrat konkrétně obsahovat?

Zařazen byl mimo jiné architektonický projekt s fotkami modelu a půdorysem, grafická partitura skladby pro smyčcové trio, reprodukce kreseb, obrazů a koláží, básně tištěné i rukou psané, kyberpunková scifi povídka a na závěr „interdisciplinární“ recenze knih třeba z hlediska psychoanalýzy nebo svářečství. Celé to dospělo do stádia sazby, ale protože jsem na to neuměl sehnat peníze, nakonec se to porůznu rozprchlo do Hosta, Tvaru, ale hlavně Souvislostí, kde mi tenkrát poskytli v rámci čísla uzavřený blok. Jmenoval se Soutěska a byl původní představě Zkratu určitě nejblíž.

Proč myslíš, že je na tom literární societa tak špatně? Stačí si přečíst v Kofroňovi tu kapitolu o provozním vakuu soudobé hudby – skladba se napíše, nastuduje, nahraje, zkritizuje, zaarchivuje a nikdo další ji už nemusí slyšet – a hned se ti zdá, že česká literatura si na nedostatek zájmu nemůže stěžovat.

Je to tak, nemůže. A co bych hlavně zdůraznil, literatura má proti všemu ostatnímu umění jednu obrovskou a nedocenitelnou výhodu: nejsou za ní žádné zajímavé peníze. Tím pádem je to celkem svobodná scéna, které nešéfují žádní sběratelé ani překupníci, ani producenti nebo zadavatelé zakázek. Nedělá se tvrdá selekce, jestli je někdo profesionál nebo amatér, protože celé literární dění je tu vlastně poloamatérské.

Nutně… Jako vždy a všude, ne?

Co my víme, jak je to ve větších literaturách? Divil bych se, kdyby tamější kasty profesionálů tvrdě nehájily svoje zájmy. V našich podmínkách ale literatura profesí být nemůže, takže tu nepanuje ani s ní spojená arogance a kontrola u dveří, jestli smíš nebo nesmíš vstoupit. Nevytvářejí se ani žádné umělé trendy, aby se udržela konvertibilita s aktuálním vývojem na zahraničním trhu. Ale já tu vypočítávám výhody, zatímco ty ses ptal, proč je na tom naše literární societa tak špatně. Je otázka, proč těch svých výhod neumí využít. Těžko se ubránit dojmu, že u nás literatura jenom skomírá. Že je to takové divadlo mátoh. Zapadlá vesnička, kde je půlka baráků prázdná a na spadnutí. Sem tam by ji mohl někdo trochu oživit.

Jednou z tvých konstant je bezpochyby zájem o autoritu, její vzývání a dobývání (Michal přes noc). Petr Hruška na to už kdysi upozornil, a dokonce poznamenal něco o „ochotě k následnictví“.

To byl neuvěřitelně pronikavý postřeh. Já sám jsem ten opakující se vzorec hledání předchůdce, nebo dokonce guru, ve svých textech vůbec neviděl. Dokonce bych býval přísahal na to, že jsem ten typ, který autoritu už v principu odmítá. Považoval jsem se přece za surrealistu! A správný surrealista autority svrhává, ať to stojí, co to stojí. Samozřejmě kromě těch nejvyšší myslitelných, vševědoucích a nedotknutelných, jakými jsou Breton, Teige nebo Effenberger… Nechci se tomu vysmívat, vždyť Hruška mě přistihl při dost podobném vytěsnění, když ukázal, že jsem si toho svého Ladislava Klímu, Dalího, popřípadě novopackého Věnceslava Sargeho vybájil právě proto, abych měl komu jít ve stopách. Od té doby jen s údivem přihlížím, jak se mi tohle téma prokopírovává do dalších textů, aniž bych o to přímo usiloval a věděl, odkud se to vlastně bere.

Nevím, jakou by to mělo cenu, kdybys o to přímo usiloval…

Ono se to ale posouvá dál, tak jako vždycky, když se něco původně nevědomého prosadí do vědomí. V že ne zas až spolu za dost podivných okolností mluví dvě postavy, jedna zasvěcující, druhá zasvěcovaná, ale už ve fázi, kdy vlastně chtějí zjistit hlavně to, kdo je pro koho větší past. Anebo režisér Měšek v Michalovi přes noc, spíš hochštapler než skutečný zasvěcenec do alchymie, a přitom přece jen tak trochu zasvěcenec, a přitom pořád jenom hochštapler. Stojí za to ho sledovat? Tím ovšem nepopírám, že Stisk pořád ještě prozrazuje moje pokukování po někom, kdo by mi mohl něco sdělit.

Myslíš, že je to slabost?

Doufám, že ne. V tradici východních filozofií je přece největší životní výhrou najít si správného učitele. A pak po něm co nejpřesněji opakovat všechno, co dělá a říká. Do konce života věřit v jeho nepřekonatelnost. Zachází to až do absurdit, ale takhle se udržuje ohromná síla jejich tradice. Proti tomu my západní často hledáme učitele spíš proto, abychom se s ním co nejdřív mohli dohadovat a přetrumfovávat ho.

Vypravěč Michala

Ale jak by dopadl? Ono je zase důležité hned na všechno neskočit. Člověk zatraceně snadno utopí svůj život v bludech nějakého Mága, který je ve skutečnosti pouze Kejklířem. Sám radši zachovávám odstup. Jenom jsem už několikrát v životě pocítil, že mi docela chybí nějaký osobní literární „mistr“, kterému bych důvěřoval a mohl se s ním poradit.

Přijde mi, že ses od té heretické anti-pokory – podle Hrušky, pokud se pamatuju, typově příznačné a dobré – nějak oprostil, žes zkrotl, pořád mluvíš o tom, co nedokážeš, jak troskotáš a zápasíš. Jako bys taky trochu zabředal do vzorců pokory, které tady v Čechách vytváříme a které si ukládáme za povinnost, protože pro jejich opuštění neznáme odpuštění.

To je dobrá námitka, protože sám sebe už v posledních letech taky podezřívám, jestli jsem se prostě jen nenaučil líbivějšímu vystupování. Slovo „pokora“ ovšem vyloženě nenávidím, protože mám jen ty nejodpornější zkušenosti s lidmi, kteří se jím ohánějí. Dovolávat se pokory je vynikající trik, jak se proti ostatním rychle dostat do výhodné pozice. Jakéhokoliv takového pokrytectví bych se nerad dopouštěl. Jiná věc je, že cokoliv kde prohlásím, mělo by být nějak vyváženo hodnotou toho, co mám sám na kontě. A já si opravdu dokážu představit stokrát lepší věci, než se mi zatím podařilo udělat.

V čem to vězí? Tohle vědomí taky může pěkně demotivovat…

Nemá smysl se na cokoliv vymlouvat. Prostě jsem to zatím nedokázal líp. Samozřejmě je otázka, jak vysoko si můžu dávat laťku, když jsem vlastně jen takovým nedělním malířem, který musí čekat na to, až mu někdy zbude pár hodin volna.

Nesouvisí to taky s tím, že v této zemi, jak píšeš na blogu, se jako tvůrčí člověk necítíš dobře?

Vždycky jsem věděl, že pro mě nebude možné se psaním uživit. Ani bych to nechtěl zkoušet. Ale shodou okolností právě v době letošní pražské divadelní stávky jsem upadl do deprese z toho, jak se to tady vlastně od listopadu 1989 pořád jen zhoršuje. Bude to příští rok dvacet let a státní ideologie ve vztahu ke kultuře se nijak nevyvíjí. Jsme na obtíž, jsme tu navíc, zbytečně se na nás plýtvá. Když nejsme použitelní v kšeftu a reklamě, měli bychom být rádi, že nás tu vůbec trpí jako koníčkáře. To opravdu není zrovna povzbuzující.

Není. Ale v čem má být ještě to zhoršení? Že si na to všichni stále víc zvykaj?

Trvá to dlouho, takže se ztenčují zásoby kyslíku. Cítíš, že dřív nebo později přijde okamžik, kdy už se nebudeš mít z čeho nadechnout. Když v téhle zemi spisovatel odvádí práci, je to samozřejmě zadarmo, nebo víceméně zadarmo. K penězům se dostane jen tak, že ze sebe udělá tajtrlíka. Ale na co si stěžuju? Před nedávnem jsem viděl fotografii kluka, o kterém mi bylo řečeno, že je nejmladším městským básníkem v Nizozemí. Má to jako oficiální statut, jeho město ho podporuje a používá ke své propagaci. Úplně jsem se při té představě zježil. To ať po mně radši nikdo nic nechce.

VII-XII/2008