Pakárna

1164813358jiraskova_pakaPodmračné klima, šero, větší část roku stínovitě mřížovaná přeháňkami a plískanicemi. Zádumčivá jara a kalné podzimy, v zimě sněhy dunivě se řítící s vysokých šikmých střech na chodníky. Zřítelnice kyvadla věčnosti komíhající na radniční věži proti ztemnělému podloubí, naší jakési Akadémově zahradě, kde jsme nejednou i za největší sloty peripateticky filosofovali ve třech, Opolský, Jampílek a já. Ledaže se k nám poslední rok přidružoval též Šlejhar. (…) A zas temné kouty mého besedního hostince s těžce umírajícím paralytikem v těsném sousedství – prostředí jako stvořené pro četbu Dostojevského, jíž jsem se tehdy vášnivě oddával.

Karel Sezima, Z mého života IV (1948)
vzpomínky na Novou Paku v prvních letech tohoto století

(snímek Kateřina Jirásková)

Kraj v krvi

„V celé té ponurosti zemní nyní tak strašné, tak osamocené, v jakési neznámé bezednosti se propadávající, zapadat a hynout se zdálo vše lidské… Místy z tohoto splynulého celku zely v příkré rudosti plochy nedávno poprvé naoraných úhorů, těžce rozmoklé, jako zkvašené a matně se lesknoucí“ – tak přeludně se podkrkonošská červenice prodrala na povrch v povídce Josefa K. Šlejhara Na Krchovcích, zveřejněné v roce 1911 v knize Z chmurných obzorů. To není líčení žádného červenavého „nádechu“, ale temné zarudlosti, něčeho až zásvětního, co vyvstává z neúnosné, drtivé, zmrtvující tíže. Šlejhar tu dokonce zvolil slovo „zeje“, které se obvykle váže na představu propasti nebo otevřené rány, a podpořil to i obrazem „příkré rudosti“ a navlhlostí „zkvašeného“ lesku.

Okolí Nové Paky, kde se povídky Z chmurných obzorů odehrávají, si nápadnou barvou hlíny získalo proslulost určitě ve stejné míře jako svými acháty nebo spiritismem. Změna nadmořské výšky, předznamenávající horské valy Krkonoš, tu zasahuje nejen plíce, jimž nezbývá než otevřít se sychravějšímu ovzduší, ale podobně ostrým nárazem jako by vnikala i do očí: „Na dně listnatých úžlabin nabíráme dech a vystupujeme po serpentinách uprostřed kopců, mezi čtverci červených polí,“ mohl by spolu s Václavem Kahudou, který ve svém románu Houština (1999) zavzpomínal na průběh jízd autobusem do Nové Paky, uvádět kterýkoliv zdejší cestovní průvodce.
číst celý text Kraj v krvi

Nová Paka ožila v těchto básnických a prozaických knihách:
František Pečínka – Dojmy z Paky (1897)
Josef Kocourek – Jensen a lilie (1926, vydáno 1997)
Václav Kahuda – Houština (1999)
Božena Správcová – Východ (2011)

Další beletristické texty o Nové Pace:
Josef Moucha – Karmínové světlo (Host 12/2012)

Blouznivci: Podkrkonoší

(film FAMU, režie Filip Rejč)

Pakárna jejich očima…

Martin Stejskal
Sen o uctění Reverdyho v Nové Pace (11. 4. 1984)
Jedeme s rodinou někam k Nové Pace vlakem. Tam vystupujeme a jsme nuceni vystoupat po strašlivě prudkém schodišti. Napomínám všechny, aby se přidržovali zábradlí, nakonec stojím sám nahoře a dost se bojím. Dokonce i kočka už je dole.
Zabočili jsme do lesa podívat se, jestli už kvetou jarní kytky. Lesem se k nám nese hromadný zpěv. Jsou to příslušníci místního undergroundu, kteří tak uctívají smrt básníka Pierra Reverdyho. Vycházíme z lesa a spatřujeme, že je sevřen zdí a zpěv vychází z jakési lesní kaple.
(z knihy Rovnomoc, 2004)

Jan Ariel Zajíček
Ten zážitek byl z náměstí z Nové Paky, zastavili jsme tam uprostřed a na chvíli si zchrupli – dodnes to mám před očima, já nespala totiž – byla to haluze jak bič: opravdu naprosto dokonalé 3D v barvě. Celé ve světle modré – obří světle modré koule s otvory. Nádhera…
(z dopisu 10. 11. 2012)

Miroslav Hák
Aha, ty myslíš kapky a netopýry a tamty věci. To všecko přece Nová Paka.
(z rozhovoru o fotografii s Ludvíkem Součkem, 1966)

Josef Váchal
Početná obec „spiritualistů“, tedy lidí přesvědčených v jiné světy a síly zem spravující, byla tak četná, že známý Bořivoj Weingart o jistých volbách slíbil získati jedné politické straně půl miliónu hlasů. Našinec jednoho času též navštěvoval se zájmem posklepní místnosti spolku Život v Ječné ulici, když spiritistický předák Pícha předčítal tam dosud nevydaného Ben Stockerova Drakulu. Byly však i boje mezi těmito duchavěrci, mezi stoupenci Bělohradského a Sezemského. Žižkov versus Nová Paka.
Předmluva k cyklu Slovníček barev a linií, dat. 4. XI. 1951, citováno podle katalogu Myslet bez konce: Rudolf Steiner inspirací, ed. Jaroslav Anděl, Dox, Praha 2011, str. 104.

Vratislav Effenberger
Pivovar v Nové Pace.
Na střeše za komínem se tetelí tlouštík. Všemi silami se drží komínu a zděšeně zírá na dvůr, kde zdivočelý dav rozbíjí sudy.
Dole na dvoře Strouhal k Švestkové, která zde řídí tuto akci: Viděl jsem, jak zmizel tady někde… – Ukazuje doprostřed srovnaných sudů.
Švestková: To je jedno – to je jedno…Rozbijeme jeden po druhym.Někde ho najdeme.
Z pseudoscénáře Vzpoura sládků (1962), záběr 7.

Hudeček: Nová PakaJosef Moucha
Vlahé nebeské světlo září a letní déšť lehce dotírá na svět, který sedí na ramenou tomu staršímu. Ostatně Nová Paka je alchymickou centrálou. Konjunkce Měsíce se Sluncem dělí její znak v přísvit stříbrný a karmínový.
Z prózy Karmínové světlo (Host 12/2012)

Josef Kocourek
Soumrak pomalu lehne na celé město. Teď bys čekal, že se rozsvítí milión světel, milión lamp. Je tma. Alternátory a dynama v elektrárně pod tratí stojí a mlčí. Můry tmy se množí geometrickou řadou. Uprostřed náměstí vyhrne krtek hromadu hlíny a nikdo nejde, aby ji rozmetal. Pomalu pomalu. Pavouci klidně tkají mezi dveřmi nitku za nitkou. Kanáři v klecích pískají žízní. Křidélka mdle mrkají. A pak se ptáček ani neudrží na hůlce a spadne na znečištěnou podlahu, sípaje.
Každou noc přileze z polí šerý stín, nahlédne bázlivě do hluboké ulice a prchá zpět. Domy hrozivě pukají, okna jsou osleplá jako oči spících hus. Všude a na všem znamení poslední noci. Všude a na všem, všude a na všem. Každou noc přijde jiný a jiný se poděsí. Hodiny všude docházejí. Věčná lampa v kostele zhasla. Pak není ani času, ani světla. Není dne a není noci. Někdy přijde venkovan, projde městem, nevidí člověka. Vrátí se do vesnice a vrátí se bez kořisti, s očima vyděšenýma, s nervy přetrhanými hrůzou. Pak nejde ani ten. Nic nic nic.
Josef Kocourek — Jensen a lilie (úryvek)

Josef K. Šlejhar
Podzimní večer v Pace, nebe jako změť černomodrých balvanů, jako pohoří, průliny a propasti. A mezi těmi křesy rozlévá se a vře láva západu, vychrlujíc se a zatýkajíc v obzor nebo se řítíc v hlubinu mračin. Vichr mocný. Lesk dlažby, žlutě svítící vzduch, dutý hlahol.
ze zápisníku

Radůza
Někdy mám vidiny, co se týče věcí budoucích. Třeba když jsem jela s kamarádkou Monikou hrát do Nové Paky, tak najednou uprostřed věty, když jsem vyprávěla o nějaké kravině, říkám: Zajeď ke kraji a zastav. A ona mě poslechla, zajela ke kraji. A najednou se z té zastávky v tu vteřinu v protisměru vyřítil tirák. Tak to bylo boží vnuknutí. Asi jsem tady měla ještě nějaký ten pátek být.
Reflex 17/2010, 26. dubna, rozhovor

Ivan Slavík
Když jsem jel svého času z Boleslavi do Paky, zažil jsem kdesi v zákrutu stoupající silnice v lesích citový náraz: fyzický takřka dojem nové atmosféry, jako by náhle a bez přechodu byla protržena dělící clona a jako bych vplul do nevyslovitelného ovzduší jiného kraje. Jeho vnější znaky, ojedinělý půvab černých lesů, kopců, podhorských mýtin a luk, výhledů k horám a do kraje mě pak provázely až do Paky.
Tento kraj je zřejmou kulisou pro scenérii v lyrice Jana Opolského, jenže je transponován ještě do nějaké druhé polohy. Je jakoby prázdný a opuštěný. Je — aspoň to je můj převládající dojem — jakoby ponořen v šeru. Je to taková chvíle nejistoty, co vlastně má nastat: tma nebo svítání? Člověk je tu sám s černými siluetami lesů, přichází k proláklinám a tůním, přichází na místa, kde se něco kdysi stalo. Tragického, krutého. Dávno. Pak teprve poznává, že to šero není šero ovzduší, ale melancholie uplynulého, zmařeného, neuskutečněného. To melancholie naplňuje prostor a z jejího smutku odkudsi vyvěrá světlo! Ten kraj není pustý, je prázdný proto, aby v něm měla místo touha, která chce naplnit prázdnotu.
v předmluvě k výboru z poezie Jana Opolského (1968)

Jan Opolský
Takový krutý, tvrdý kraj. Větry tu tence fičí,
na každém kopci vdechuješ éthéry stále řidčí.
Žravý ti denně, břitký vzduch do prsou v chůzi bodá,
z rozsedlin jako by vytryskla ledová skalní voda.
Jako by tvoje myšlenky načechral vítr živý,
vyčistil dálky duchovní, hloubky i perspektivy;
jako bys byl schopen rukama dosáhnout téměř nebe,
jako by věčnost svíjela závoj svůj kolem sebe.
Brzký tu soumrak nadchází. Zmnožení světla stínem,
amethyst slunce zhasíná vysoko nad Levínem,
prázdnotou polí rozsévá nesmírně plaché svity,
tak jako den i večer zde bez jakés intenzity.
(úryvek z básně Horská noc, 1931)

Terénní výzkum krajiny…

(z rozhovoru s Jaromírem Typltem, Lžička v šuplíku 2012/4)
Rád bych tu připomněl jeden postřeh Jana Opolského, dlouho považovaného za beznadějně zapomenutého básníka – naštěstí už to přestává platit, hlavně Václav Cílek udělal hodně pro to, aby toto jméno vrátil do živého povědomí. V eseji Básník a jeho kraj Opolský napsal, že se po celý život pokoušel „naladit“ svoje verše tak, aby se v nich přiblížil určitým jedinečným zvukovým zážitkům, které se do něj vtiskly v Nové Pace: rozeznělým lesům, kostelním zvonům, vanoucímu větru… Někomu to může připadat jako pouhá metafora, ale mně se to potvrzuje, kdykoliv se hlouběji začtu nejen do Opolského, ale i do Josefa K. Šlejhara, Josefa Kocourka, nebo třeba do posledních próz málo známého Eduarda Kučery. Už jenom z rytmu jejich vět, z jakéhosi zvláštního přídechu mezi slovy se na mě přenáší něco, co prozrazuje společné „prazážitky“. Těžko říct, jestli by se to dalo i dokázat nějakou stylistickou analýzou, ale rád si s tou představou pohrávám. Terénní výzkum krajiny prostřednictvím textů…
číst celý rozhovor (v PDF)

Související stránky
výbor z poezie Jana Opolského v edici Zapomenuté světlo (Petr Fabian) – zde
fotografie Petra Fabiana z Podkrkonoší – zde
Videa na Youtube: Štikovská rokle.