Archiv autora: Jaromír Typlt

Stanislav Dvorský zemřel 21. února 2020

Stanislav Dvorský začíná být teprve s odstupem času rozpoznáván jako jeden z nejosobitějších hlasů básnické generace, která do české poezie vstoupila počátkem 60. let. Jeho texty obvykle vycházely tiskem i několik desítek let poté, co byly napsány, protože Dvorský nedělal žádné ústupky a zachoval si trvalou básnickou „nepřizpůsobivost“, takže i po roce 1989 publikoval spíše zdrženlivě. Hlásil se k surrealismu, ale zároveň zásadně přispěl k rozrušení už ustrnulých surrealistických konvencí. Souběžně s Milanem Nápravníkem objevil Dvorský nečekanou hodnotu polovědomého tápání a zmateného blábolení, takže i nejběžnější věci a úkony se u něj měnily v něco překvapivě neznámého a těžko pojmenovatelného. To platí hlavně o rozsáhlé básni Koleje (1961) a cyklu textů Hra na ohradu (psáno 1962-1966). Novější básně, známé především ze sbírky Oblast ticha (2006), se zdají být nenápadnější, ale stále těží z různých vrstev jazyka a lidské zkušenosti. Básník ale působil také jako jazzový pianista (Traditional Jazz Studio), grafický úpravce gramodesek a časopisů, kurátor výstav a editor literárních děl, soustavně se zabýval psychoanalýzou a psal teoretické studie (Nevědomí a básnický objev, 2016).

Stanislav Dvorský zemřel 21. února 2020 ve věku 79 let.

Škrábanice na Art´s Birthday v Liberci

V pátek 17. ledna 2020 proběhnou oslavy 1.000.057 narozenin umění v produkci Českého rozhlasu a Evropské vysílací unie (EBU) se vstupem zdarma v libereckém kině Varšava! Otvírák kalendářního roku 2020 připravovaný ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 Vltava. Přímý přenos bude vysílán živě satelitně do celého světa.

Od 20.40 – SATELIT / HAYDN 19:20-19:40 GMT Upload Vienna
Michal Rataj & Jaromír Typlt: ŠKrábanice (zvukové objekty, bass, hlas, elektronika)

Související stránky: Art´s BirthdayŠkrábanice.

V České televizi o letenském ateliéru art brut

Ateliér radostné tvorby na Letné poskytuje zázemí výtvarně nadaným osobnostem, které kvůli různým postižením nemohou tvořit úplně samostatně. V nespoutaném uměleckém prostoru neplatí žádné hranice. Ani mezi profesionály a amatéry, ani mezi zdravými a handicapovanými. Takzvané art brut je přitom obohacením nejen pro samotné tvůrce, ale i pro „umělce postižené akademickým vzděláním“, jak říká jeden z lektorů, nizozemský malíř Otto Kouwen.

„Najednou jsou v kontaktu s lidmi, kteří nemají zábrany, nepřemýšlejí, jestli navazují na ten nebo onen směr, jestli je to kvalitní, jestli to zrovna frčí, nebo nefrčí,“ upřesňuje teoretik umění a sociální pracovník Jaromír Typlt.

Více ve 44. minutě tohoto odkazu:

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1097181328-udalosti/220411000100103/?fbclid=IwAR0rLeznRwDJRNzp_fFlTVxSYxKTjbUlP2aheIFEFAwURKFK0dzyvWyZuwk

 

 

Dříve než vzápětí 26. 11. 2019

„Poťouchle krutá kabaretní férie plná pokleslého humoru a klepetnatců. Múzy jsou perlorodé. Showmani stárnou. Šťávičky tečou. Svatozář výhrůžně jiskří. Dramatický oblouk směřující do finální jeskyně. Láska a smrt, kečup a párek. Čekání na potlesk.“
Takto láká režisérka Lucia Kramárová spolu s okruhem svých spolupracovníků na reprízu jednoaktovky Dříve než vzápětí v úterý 26. listopadu 2018 od 19.30 v pražském Kampusu Hybernská. Hra byla napsána v roce 1993 a jevištní premiéru měla až po 25 letech, 13. 6. 2018.
Autor textu: Jaromír Typlt. Režie: Lucia Kramárová. Dramaturgie: Helena Jonášová. Scénografie: Barbora Maleninská. Hudební spolupráce: Václav Strýček. Klávesy: Jakub Ruschka.
Hrají – Beztoho: Matouš Fendrych. Bezmez: Vojtěch Vávra. Potomnes: Lukáš Ruml. Dozorce: Markéta Labusová. Amplituda: Tereza Těžká. Režisér: Lucia Kramárová.

(Tu hru jsem napsal ve svých dvaceti. Nejdřív jsem nevěřil všem, kdo říkali, že se to nedá zahrát. Pak jsem sám došel k přesvědčení, že se to nedá zahrát, a jedny nadšence jsem dokonce od pokusu o inscenaci odradil. A potom v roce 2018 přišla Lucia Kramárová se svými přáteli a najednou se to zahrát dá.)

Provokatér

Listopad 89, to pro mě je prst majora Zemana, který na mě před zraky všech varovně ukazuje. Dlouho jsem při té vzpomínce zažíval takovou hanbu, že jsem o ní ani nedokázal mluvit. Bylo to ten týden, kdy se na náměstích scházelo den ode dne víc lidí. Sedl jsem v Nové Pace na autobus, abych se zajel podívat, jak vypadají demonstrace v Jičíně, našem okresním městě. Dokonce jsem se tam protlačil až do blízkosti řečníků, kteří nám přivezli nejnovější zprávy z Prahy. Jeden vysokoškolák a jeden herec. A ten herec byl major Zeman. S mikrofonem v ruce se dušoval, že kdyby býval měl tušení, co komunisté v naší zemi páchají za zvěrstva, nikdy by od nich roli majora Zemana nevzal. Potlesk, který za to sklidil, nebral konce. A pak dál zaníceně mluvil a člověk zrovna cítil potřebu se k tomu všemu přidat, něco nahlas provolat, vypustit do vzduchu revoluční heslo. Kdybych já dnes věděl, jaká to pitomá slova mě tenkrát napadla! Ale ať už to bylo cokoliv, major Zeman stál opravdu jen na pár kroků a z mého zvolání něco zaslechl. „To ne!“ zahřímal do mikrofonu a vblesku provedl prudkou otočku směrem ke mně. Bradu měl rozhořčením rozklepanou jako major Zeman, pohled mu ztvrdl nesmlouvavou přísností jako majoru Zemanovi a když na mě namířil ostrý prst majora Zemana, rázem mě přenesl do zlého snu. „To ne! Žádné Bijte je! My nebudeme jako oni!“ Dokázal jsem na něj jenom vyděšeně zírat. Ze všech stran jsem cítil káravé pohledy. A strašné ticho. Neměl jsem ani pomyšlení na jakoukoliv obhajobu, styděl jsem se i dýchat. Kdo by mi věřil, že televizní božstvo se přeslechlo a podsunulo mi něco, co jsem nevykřikl? Major Zeman se pak obrátil k zástupům a vítězoslavně dokončil svoje poučení o tom, že My se k násilí, na rozdíl od nich, nikdy neuchýlíme. Bylo mi šestnáct a právě jsem si zahrál epizodní roličku ve velikém národním seriálu.

(2014)

Jitka Zívrová: 2. listopadu 2009

„I já bych bez ní nemohl být, život by byl pro mne příliš těžký a snad k nepřežití. Divně bych skončil. Cítím to nejlépe, když nezazní její povzbuzující smích a rozptýlení v té tíze mého myšlení. Zoufám v nitru nad svojí bezmocností i nad tím, že mně umění nejde tak, jak bych chtěl. Těžko asi bych nacházel vyrovnanost a až se divím, vždyť se zabývám stále duchovními věcmi a tudíž těžiště má být uvnitř, a ne mimo. Ty leta, co jsme spolu, vytvořily spojité nádoby a těžko, přetěžko se dýchá bez ní. (…)“
(Ladislav Zívr, zápis z 23. 2. 1958)
Přesně před deseti lety, v noci z 2. na 3. listopadu 2009, zemřela ve Dvoře Králové nad Labem ve věku 85 let JITKA ZÍVROVÁ, žena a Múza sochaře Ladislava Zívra.
Nepřestávám na ni vzpomínat, vedu s ní tiché rozhovory, za tolik jí děkuji.
„…a třikrát sláva mé ženě, skromné a vidoucí, která mne zachránila do života.“ (Zívr 3. 4. 1964)

Sedmdesát let od smrti Františka Halase

27. října 1949 zemřel básník František Halas.
K připomínce tohoto výročí sem vkládám část přepisu rozhlasového pořadu Knižní pól, vysílaného na stanici Vltava a přetištěného v revui Souvislosi.

„Teprve ve sbírce A co? se František Halas vrátil k tomu, s čím kdysi do české literatury vstupoval, tedy v době, kdy zveřejnil sbírku Kohout plaší smrt. K poezii, která nechtěla ani ničemu sloužit, ani být příjemná, líbivá, nebo dokonce lidová či populární. V tom návratu asi sehrálo určitou roli i to, že ve čtyřicátých letech už vydali své sbírky nechci říkat Halasovi žáci, ale každopádně básníci, kterým Halas otevřel cestu a které ovlivnil: Jiří Kolář, Josef Kainar, básníci Skupiny 42. A Halas jako by si uvědomil, že za nimi nechce pokulhávat a nechce také, aby některé jeho básnické objevy byly přičítány spíš jim než jemu.“
číst celý text

Lepziger Buchmesse 2019 – Jaromír Typlt

FREITAG 22. MÄRZ 2019

21:00–22:00 CAFÉ & RESTAURANT TELEGRAPH
(TELEGRAPH-CLUB, DITTRICHRING 18–20, 04109 LEIPZIG ZENTRUM)
Jaromír Typlt und Matěj Spurný
Tabus der tschechischen Gesellschaft. Die beiden Autoren beschäftigen sich mit der Erfahrung zweier totalitärer Regime.
LESUNG UND GESPRÄCH

SAMSTAG 23. MÄRZ 2019

20:00–21:00 GALERIE KUB
(KANTSTR. 18, 04275 LEIPZIG)
Jaromír Typlt: oder schnurstracks
Im Werk des Dichters verschmelzen die Echos von Experiment, Spiel und surrealistische Phantasie. Mit Thomas Kunst.

21:15–22:00 GALERIE KUB
(KANTSTR. 18, 04275 LEIPZIG)
Jaromír Typlt und Michal Rataj: Kritzeleien
Verstecktes (und gefundenes) Spiel vor der Kulisse neuer Musik und poetischer Experimente. Video: https://vimeo.com/297796427

SONNTAG 24. MÄRZ 2019

11:15–11:45, MESSE, Nationalstand Gastland Tschechien
HALLE 4 / STAND NR. D401
Jaromír Typlt: oder schnurstracks
Der Autor arbeitet am liebsten an der Grenze von Wort und Bild, Wort und Klang, Wort und Performance.

 

Dříve než vzápětí – hra z roku 1993

„Poťouchle krutá kabaretní férie plná pokleslého humoru a klepetnatců. Múzy jsou perlorodé. Showmani stárnou. Šťávičky tečou. Svatozář výhrůžně jiskří. Dramatický oblouk směřující do finální jeskyně. Láska a smrt, kečup a párek. Čekání na potlesk.“
Takto láká režisérka Lucia Kramárová spolu s okruhem svých spolupracovníků na reprízu jednoaktovky Dříve než vzápětí ve čtvrtek 14. března 2018 od 19.30 v pražském Kampusu Hybernská. Hra byla napsána v roce 1993 a jevištní premiéru měla až po 25 letech, 13. 6. 2018.
Autor textu: Jaromír Typlt. Režie: Lucia Kramárová. Dramaturgie: Helena Jonášová. Scénografie: Barbora Maleninská. Hudební spolupráce: Václav Strýček. Klávesy: Jakub Ruschka.
Hrají – Beztoho: Matouš Fendrych. Bezmez: Vojtěch Vávra. Potomnes: Lukáš Ruml. Dozorce: Markéta Labusová. Amplituda: Tereza Těžká. Režisér: Lucia Kramárová.