Blog

Zemřel fotograf Ladislav Postupa

Jako vzpomínku na fotografa Ladislava Postupu, který zemřel v Liberci 14. května 2016 ve věku 86 let, vkládám na své stránky text, který jsem v roce 2009 napsal do katalogu jeho výstavy v liberecké Galerii U Rytíře:

Postupa-StrujceAčkoliv se Ladislav Postupa už dávno necítí být fotografem, nutno říci, že jestli dokázal tradiční černobílou fotografickou techniku k něčemu dokonale využít, pak je to právě zachycení povrchových struktur. Jako jeden z určujících členů libereckého Studia výtvarné fotografie v 60. letech nemohl zůstat nedotčený zásadní dobovou inspirací, která na toto sdružení zapůsobila – tzv. informelem, poetikou odřených zdí, zrezivělých kovů, rozkládajících se látek apod.
Ale Postupa se zachoval jako portrétista, který sice pomocí ateliérového osvětlení dokáže ve tváři detailně prokreslit každý pór a každou vrásku, avšak nezapomíná, že tajemství oné tváře má základ v něčem jiném.
číst celý text

Horská bytost Hana Fousková

Dnes by se dožila 69 let Hana Fousková. Připomínám ji krátkým textem, který jsem na jaře napsal pro liberecký Kalmanach. Svým snem k němu zásadně přispěl literární historik Petr Šrámek.

1213704727fousk07_alpyKdyž jsem si v duchu představoval film, který by se o Haně dal natočit, neukázala se v něm dřív, dokud se – v dlouhých záběrech a nejlépe za časné tmy podzimního večera – nevystoupalo po klikaté silnici uprostřed lesů a potom zase od návrší spoustou ostrých zatáček nesjelo až k té vsi, kde žila. Právě takové byly moje první cesty za ní do Hodek u Světlé pod Ještědem v listopadu 1997. A vzápětí náraz obrazů, kouře, pohozených knih a gramodesek, prasklin a větví, deníků, příběhů šílenství.
číst celý text

Posledním za života zveřejněným textem Hany Fouskové byl dopis redakci časopisu Analogon, ve kterém prudce odmítá to, abych byl vydavatelem a komentátorem jejích textů. Ve smyslu tohoto jejího – vskutku posledního – přání budu postupně přesouvat vše, co jsem od Hany Fouskové měl dosud na svých stránkách, na nějakou jinou internetovou adresu, která už nebude přímo spojena s mým jménem. Tady zůstanou pouze moje vlastní texty, které jsem jí věnoval.

Halasovo rozmezí

Loni na podzim se to nějak sešlo, že se mi hned ve dvou krátkých textech připomněl František Halas. První text byl psán pro surrealistickou revui Analogon jako odpověď na anketní otázku o vztahu poezie a reality, kterou položil Petr Král. Anketa byla otištěna v Analogonu č. 77. Ke druhému textu dal podnět Petr Borkovec, který po výběru básní do ročenky nakladatelství Host požádal všechny autory o komentáře k tomu, za jakých okolností básně vznikly.

Obavy (Poezie a realita)
Podle známé básně Františka Halase je poezie právě „tím s čím si zahrávám / až to tam jednou dolehne“.
číst celý text

Ucukne vzhůru
„Když píšu, dostávám se pořád k takové té divné hranici ne-živý, ne-mrtvý, teď-nikdy, zkoumám to pořád a je mi z toho samotnému divně, jako bych to ani neměl dělat – jako bych něco věděl, ale přitom o tom nesměl nic vědět.“
To jsem si zapsal, když jsem se proškrtal ke konečnému znění Ucukne vzhůru. A vzpomněl jsem si zase na Halase, který to měl nějak podobně.
číst celý text

Související stránky: Analogon 77 – Ročenka Hostu.

Vladimír

BinarZpráva o smrti Vladimíra Binara (6. 10. 1941 – 13. 1. 2016), jednoho z nejdůležitějších učitelů, které jsem na FF UK v 90. letech zažil, mě zastihla teprve před chvílí. Jsem rád, že jsem mu při našem posledním setkání ještě stihl říct to, čím mi dal nejvíc: neslevil, dokud jsme báseň nepřečetli opravdu důkladně a přesně. Žádné efektní teoretické exhibice, ale čtenářská pozornost upřená ke konkrétním detailům textu. A taky jeho potutelný úsměv při nejrůznějších provokacích: „Kdyby pan Typlt četl Wolkera, tak by věděl!“

Čtvrt století nespavosti

Dnes je to přesně čtvrtstoletí.
„Nejsem ničí dozorce
Ale ve čtvrtek 13. prosince píšu dopis J. Typltovi do Nové Paky
A v tu chvíli se v Nové Pace (podle tisku) na náměstí upaluje chlap“
Skutečně se stalo.
A hned to vstoupilo do básně, kterou mi na průklepovém papíře s věnováním poslal Pavel Řezníček
číst celou báseň

Nepyču, nepyčeš

Raději opatrnost! Co kdyby si někdo ze starších posluchačů stěžoval? A tak se „měkké“ cenzuře v Českém rozhlase nevyhne – přes úctyhodnost svého věku – ani staročeské časování slovesa „pykati“, protože zní, s prominutím: „pyču, pyčeš…“.
Na nenápadný dramaturgický škrt mě upozornil jeden čtenář mých snů, který si včerejší vysílání porovnal s výchozím textem.
„Tabulky tak důvěrně známé každému, kdo studoval historickou mluvnici. Hřésti: hřebu, hřebeš…, pykati: pyču, pyčeš… Ale kam s tím dojedeš?“
SnyNa nahrávce zůstal z obou uvedených vzorů pouze ten první, „hřésti“…

Kdo nevěří, může porovnat sám, MP3 už se dá stáhnout z Ulož.to.
Slova ze sna a do snů. Jaromír Typlt – Tři sny (Sny bohemistické / Sen o divadle / Pivovar)
Připravil Rudolf Matys. Účinkuje Jan Vlasák. Režie Lukáš Hlavica.
ČRo 3 – Vltava (Sny –  6. 12. 2015). Délka: 0:04:24
Výchozí text: Sny.

Adresy: http://www.uloz.to/xtsLLAkd/sny-typlt-jaromir-tri-sny-rar
http://www.typlt.cz/osobni/sny/

Döner

KebabJdu takhle na metro a myslím na to, jak jsem den předtím překládal báseň z němčiny a musel jsem se autora přeptat, jestli „Döner“ v jeho textu je opravdu tím, čím se zdá být. Myšlenky běží dál, pohrávám si s různými možnými důvody, proč si němčina vzala z obou těch spojených slov právě „Döner“, zatímco čeština „Kebab“. A najednou vidím tohle na chodníku.

Mainerův Parsifal

Malíř Martin Mainer má dnes narozeniny, a tak mu jako dárek posílám jednu nalezenou korespondenci, na kterou myslím od doby, kdy jsem jeho úžasnou malbu Parsifalův sen z roku 1989 (vpravo) uviděl poprvé v liberecké galerii. Veřejně jsem ty dva obrazy porovnal až před měsícem v Národní galerii na přednášce o okultních inspiracích v umění. Vlevo je samozřejmě Kupkova Cesta ticha z roku 1903. Ti dva se snad museli ve snu potkat, nebo aspoň zahlédnout!

Acher ve snu

„Vše by se dobře počítalo, jen kdyby se to dobře počítalo.“
Ivan AcherTak touhle větou mě před pár dny Ivan Acher ve snu tak rozchechtal, že jsem se až vytrhl ze spánku a začal jsem šátrat po tužce, abych si rychle zapsal, co se dá. Věta, odbourávající hlavně tou nezaměnitelnou acherovskou směsí zahořklého tónu a střelhbitého postřehu, byla vlastně komentářem k obrazu promítanému na přednášce. Ivan záběr po záběru dokazoval, že jakýsi klasik avantgardní malby se vlastně neproslavil ničím jiným než nesmyslně znásobenými výjevy, jak místo jedné skupiny poutníků jdou čtyři skupiny poutníků apod. A pak skončil u malby hustě přeplněné postavami od popředí až po obzor a řekl to.
(18. 10. 2015)