Kraj v krvi

Básníci a výtvarníci o novopacké hlíně

K té barvě jako by se nedalo proniknout bez poranění, potrhání, rozedrání.

Musí být odkryta, aby projevila svoji krvavost.

„V celé té ponurosti zemní nyní tak strašné, tak osamocené, v jakési neznámé bezednosti se propadávající, zapadat a hynout se zdálo vše lidské… Místy z tohoto splynulého celku zely v příkré rudosti plochy nedávno poprvé naoraných úhorů, těžce rozmoklé, jako zkvašené a matně se lesknoucí“ – tak přeludně se podkrkonošská červenice prodrala na povrch v povídce Josefa K. Šlejhara Na Krchovcích, zveřejněné v roce 1911 v knize Z chmurných obzorů. To není líčení žádného červenavého „nádechu“, ale temné zarudlosti, něčeho až zásvětního, co vyvstává z neúnosné, drtivé, zmrtvující tíže. Šlejhar tu dokonce zvolil slovo „zeje“, které se obvykle váže na představu propasti nebo otevřené rány, a podpořil to i obrazem „příkré rudosti“ a navlhlostí „zkvašeného“ lesku.

Okolí Nové Paky, kde se povídky Z chmurných obzorů odehrávají, si nápadnou barvou hlíny získalo proslulost určitě ve stejné míře jako svými acháty nebo spiritismem. Změna nadmořské výšky, předznamenávající horské valy Krkonoš, tu zasahuje nejen plíce, jimž nezbývá než otevřít se sychravějšímu ovzduší, ale podobně ostrým nárazem jako by vnikala i do očí: „Na dně listnatých úžlabin nabíráme dech a vystupujeme po serpentinách uprostřed kopců, mezi čtverci červených polí,“ mohl by spolu s Václavem Kahudou, který ve svém románu Houština (1999) zavzpomínal na průběh jízd autobusem do Nové Paky, uvádět kterýkoliv zdejší cestovní průvodce.

Permská barevnost

Není divu, že zvýšená vnímavost k barvě hlíny spojuje i většinu umělců, kteří odsud pocházeli.

„Rudnou zde hroudy ornice, / jako by země celá / ze svých ran, jichž je bezpočet, / do noci krvácela,“ napsal Jan Opolský, Šlejharův vrstevník a přítel, v básni Pozdní večer, zařazené v roce 1936 do sbírky Čtení z hvězd a obelisků. Pokud by se ty verše nevztahovaly ke krkonošskému předhůří, mohlo by propojení představ krve a země působit jako pouhá konvenční metafora, jenže zde jsou zaručeny věrohodným prožitkem. V téže Opolského sbírce se k němu vrací i část básně Předurčení: „Zarudlá půda mojich polí, podivným nachem prolitá, / jako by měla pouze vydat krvavé zrní ze žita“.

Básnická imaginace ostatně nachází přímou oporu i v jazyce geologie. Zbarvení novopacké půdy je způsobeno příměsí kysličníku železitého, jinak řečeno krevele – hematitu, doslova „krvavého kamene“. Železo tedy zbarvuje právě tak zemi jako krev. Svádí to až k hledání hlubší příbuznosti mezi výrazy „rudý“ a „ruda“, ovšem etymologické slovníky ji připisují jen víceméně náhodnému setkání dvou slov s různým jazykovým původem: na jedné straně stojí latinské rufus, na druhé raudus. Přesto by i mnohem menší podobnost hlásek stačila k tomu, aby se v mysli vytvořil pocit propojení.

1387533503zivr-packa-venuse-foto-polak„Je to hlína, po které chodím a jejíž chemickou substanci vstřebávám z bramborů atd. Je to samý kysličník železitý, a tak by mohlo být železné zdraví,“ zapsal si sochař Ladislav Zívr do deníku 31. 8. 1959, a i když tu vezmeme v potaz to drobné zažertování, je to vyznání tvůrce, který s hlínou každodenně pracoval a skutečně ji vnímal jako přímou součást své bytosti. Jak se vyjádřil ve Vzpomínkách (1977), „v prostředí mého dětství byla v každém koutě hlína, měl jsem ji v žaludku i v krvi“. A drobná zmínka o nejranějších dětských hrách potvrzuje, že to vůbec nebylo myšleno jen obrazně a že se hrnčířův syn na dvoře před rodinnou dílnou nijak nebránil tomu, aby přímo okusil chuť hlíny, „kterou dávám do pusy celý zablácený a v obličeji s černošskými stigmaty červenice.“

To, že ruce a tělo zamazané od červené hlíny mohou někdy působit až tak, jako by byly od krve, Zívrovi samozřejmě neunikalo. Dokonce ho to možná posilovalo i v jeho touze, aby se jeho plastiky rodily právě z novopacké hlíny a aby to určovalo i jejich barevnost. „Už mám dost volejovejch barviček. Chci pracovat v materiálech kámen – dřevo a v hlíně z mého krvavého kraje,“ předsevzal si v deníku z válečného období (24. 2. 1944).

Velmi si pochvaloval, že „z permské červenice se skvěle skicuje, je mastná, dobře stojí a nesvádí k detailu“ (31. 8. 1959). A slovo perm pro něj bylo tak klíčové, že ho po celý život nepřestával opakovat. Pokud se ve svých zápiscích obhlížel po rodném kraji, jen málokdy vynechal spojení jako „permská hlína“, „permská červeň“, „permská pole“. S jistou nadsázkou bychom mohli prohlásit, že svého nejdůležitějšího sochařského předchůdce viděl Ladislav Zívr právě v tomto prvohorním geologickém útvaru, jehož dílo se v základních rysech uzavřelo asi před 250 milióny let.

Permská barevnost byla tématem, které dokázalo prolomit i Zívrovu obvyklou uzavřenost a někdy mu umožňovalo najít společnou řeč i tam, kde by jinak možná vázla. Příznačná je například zmínka o náhodném setkání s malířem Pravoslavem Kotíkem: „Kotík vyslovil přání pobýt několik dnů na Pace a malovat. Byl kdysi na packé reálce profesorem kreslení. Červená půda krajiny stále ho vábí.“ (26. 2. 1961)

A se svým zaujetím se Zívr pochopitelně netajil ani návštěvám ve svém ateliéru a historikům umění, zvláště pokud to byli jeho krajané, kteří sami důvěrně znali každodenní střetání pohledu s novopackou hlínou. A tak, když se v roce 1971 Jaromír Zemina pokusil o první větší shrnutí zásadních vlivů, které spoluvytvářely Zívrovo dílo, nemusel se nijak bránit tomu, aby dal průchod svému osobnímu zážitku: „A červenice, v předjaří ach tak temná, temná jako sedlá krev.“

Věty z vůbec první dochované prózy Zívrova předčasně zemřelého vrstevníka Josefa Kocourka, datované do únorových měsíců roku 1926, jako by přímo navazovaly: „Tam, kde sněhová voda rozmáčí červenavou půdu, tam se zelenají první peříčka trávy. Proč? Vždyť zítra vyjde slunce, navečer zemře a zrodí se v celé krajině svíravý mráz.“ (Cesta).

Škála proměn

Samozřejmě, že pocit prosakující krve bývá v okolí Nové Paky zvýrazněn především určitými ročními obdobími nebo denními dobami, zatímco jindy ustupuje do pozadí. Barevnost této hlíny se nepřestává měnit a prochází celou škálou proměn mezi světle růžovou a tmavou červenofialovou. „Jaro, léto a menší část podzimu odhalují strukturu permského útvaru – červenavá hněď půdy navodí užívání sien a sepií,“ popsal svou paletu v letech novopackého pobytu grafik Karel Štika. A malíř František Gross rozlišoval „celé plochy a pásy načervenalé barvy různě tónované, od jemné červeni až po sytý tón vypálené terakoty. Tuhle barvu často používám.“.

V ostrém kontrastu ta barva doslova zasvítí: „Vzpomněla si na studenta, na dlouhou bílou rakev a na červené tvrdé hroudy, jak dopadají,“ připsal Josef Kocourek jedné z postav ze své novely Kráska (1927), jejíž děj je zasazen do Nové Paky. Náraz bílé a červené, který by mimo tento kraj mohl lehce působit jen jako metafora nebo obrazná libovůle, si autor po několika letech zopakoval v jedné z kapitol svého sociálního románu Kalendář, v němž se obracejí listy (1931): „Bílé dráty plotu, který odděluje místo mrtvých od chudých políček. Červená země.“ Zvláštní, že se mu ty dvě barvy opět setkaly ve znamení konce, načrtnut je totiž hřbitov, který Kocourek sám pomáhal vyměřovat ve své rodné vsi Brdo. Záhy v něm měl být sám uložen.

Ale hlína se zcela přirozeně pojí s představou bytostí, které se v ní beze stopy rozplynuly. Budeme-li hledat, kdo v permské červenici tento přídech zachytil nejpůsobivěji, musíme se znovu vrátit ke spisovateli Josefu K. Šlejharovi a jeho sbírce próz Z chmurných obzorů. Šlejharův vhled je místy až sochařský, modeluje hmotné, těžké, zavalující tvary, ale hlavně proto, aby se v nich hnulo to nehmotné a přeludné. Úporně, pomalu, větu za větou se tu prodíráme do hloubi země za zakletými podobami a vidíme krajinu doslova narůstat. To, co se v ní probouzí, působí natolik nezadržitelně, že ji to mění v ohromující mocnost:

„V hluboké, těžké osamocení stopeno zde vše. Studeně, u neblahém vyzývání jakéms tanuly sem nesmírné masy rudé země, jaká tady byla útvarem, polí těžce naoraných, jako propadajících se v uložení své mrákotné tíhy, z jejichž někde až do krvavého ztemnění přicházejících brázd, do všech stran k vystrmělým obzorům spějících, jako by zaléhalo sem nezvěstné dunění, ohlasy čehosi propastného a jako vzdechy neobsáhlé hrudi; a místy zdály se z oraniny pozvédati jakés vybouliny země, bizarní nepovědomé tvary, jako hlavy mrtvolné, ústrašné, v nehybné upjatosti zírající.

Kam a odkud hleděly, co bádaly, zasahujíce ze záhadných svých podstat?“

Taková hlína musí živit blouznění.

Přímo to z ní čiší.

 

 

Citace pocházejí z těchto knih:

Václav Kahuda, Houština, Brno 2001, str. 210; Josef Kocourek, Srdce v dlani, Ostrava 1964, str. 10, Kalendář, v němž se obracejí listy, Praha 1937, str. 181, a Kráska, Tvar č. 7/2010, 1. 4., str. 15; Jan Opolský, Čtení z hvězd a obelisků, Praha 1936, str. 70 a 51; Josef K. Šlejhar, Z chmurných obzorů, Praha 1910, str. 120 a 14–15; Jaromír Zemina, Via artis, via vitae, Praha 2010, str. 188. Výrok Františka Grosse zaznamenali Jaromír Pelc a Karel Sýs v knize Návštěvy v ateliérech, Praha 1981, str. 32. Zívrovy Vzpomínky jsou citovány podle vydání v knize Konfese Ladislava Zívra, Brno 1997, str. 10 a 8, a deníky podle rukopisných svazků uložených v archivu Národní galerie v Praze pod signaturami AA 3746/4 (1943–44), AA 3746/13 (1957–1960) a AA 3746/14 (1960–1961). Úryvky z nich byly otištěny např. ve Tvaru 12/2007 na str. 8–10 (Ladislav Zívr, Chci po letech konfrontovat běh života…, vybral Tomáš Hylmar).

Další zmínky o červené hlíně

V Mezopotámii si děti plácaly hliněné panáky stejně jako my v kraji červeného jílu. Dokonce i s pozdravy na onen svět, s tím vypalováním rituálních rakviček, které – rozpoznány a vynechány zubem času – nepodléhají zkáze.
Dětskou kaskádu Eufrat a Tigris jsme budovali od rána do pozdního odpoledne. Voda ze studně mezitím podmáčela celý dvůr. Červenice mění odstíny podle stupně vlhkosti, od suché růžové k rudým skvrnám v tajícím sněhu.
Josef Moucha (z prózy Karmínové světlo, Host 12/2012)

Půjdeš-li na stranu půlnoční, opustíš-li kraj a jeho město Jičín, začne se ti měnit půda pod nohama. Pomalu se před tebou začne zdvíhat hradba hor; jakmile překročíš jistou hranici, bude ti připomínat vlny rozbouřeného moře, k tomu ještě do červena zbarveného. Červené zabarvení v sobě vždy nese něco děsivého, co tě nenechá chladným, vždyť je to barva krve a ohně, tedy i barva zrození! Tak jsi byl označen, když tě vyvrhli z těla tvé matky. (…)
Krevelové zbarvení políček dává jistou neopakovatelnou atmosféru tomuto vstupu „na hora“ severní, tedy půlnoční. Jako by nám Země v těchto místech odkrývala svou plodnost. Její děloha (delf) jako by plakala krví Bohyně. Snad nám tento obraz měl naznačit jediné: Hledej v zemi.
Ivo Chocholáč (z knihy Vezměte mě s sebou, Cesty, Praha: Trigon 2015)

Obrazový doprovod

Ladislav Zívr, Novopacká Venuše (plastika z pálené hlíny)