Sochařovo tříštění

Kdyby chtěl spisovatel začít román, těžko by pro vstup do osudu sochaře Ladislava Zívra hledal lepší načasování než první dny roku 1943. Zívr si 4. ledna začíná psát deník a už pět dní nato, 9. ledna, čteme: „Dopis Grossův – pozdravuje venkovského barda. Vytvořili skupinu s jistým programem a mé sochy by musely mít souvislost s tímto programem, abych mohl s nimi vystavovat. Tak nevím…“

Těch několik předchozích zápisků ze směn v hrnčířské dílně rázem působí jako literární expozice, která má čtenáři co nejrychleji poskytnout představu o čase a prostředí, než se rozběhne vlastní děj: psaní od Františka Grosse bylo totiž bezpochyby jedním z nejdůležitějších dopisů, které Zívr vůbec kdy dostal.

Aniž to tušil, měl v ruce cosi jako svou hlavní pozvánku do dějin českého umění. V oné „skupině s jistým programem“ se samozřejmě ohlašuje Skupina 42, okruh výtvarníků a básníků ovlivňovaný teoretickými úvahami Jindřicha Chalupeckého. Nastolené téma soudobé civilizace Zívr sice od počátku přijímal s mnoha námitkami a pochybnostmi, ale soubor plastik, který účinkem tohoto rozporuplného ovlivnění vznikl, je dnes kritiky i sběrateli z celého sochařova díla oceňován asi nejvýš.

Pokud ale Zívrův deník z let 1943–1944 můžeme přirovnat k románu, pak to není jen pro strhující přiblížení událostí a rozhovorů souvisejících se vznikem Skupiny 42. Nápadně časté zmínky o „kouzelných rukách“ nás už od prvních stránek upozorňují, že příběh bude mít i svou hlavní hrdinku. Aby byl román románem, není ovšem na počátku o její úloze ani zdaleka rozhodnuto, jelikož v Zívrovi ještě doznívá otřes z nedávného rozvodu a mladičké servírce navíc průběžně konkurují další přitažlivé „neznámé“. Prudké přechody mezi rostoucí zamilovaností a chladným rozumovým kalkulem, různé pokusy o únik vzápětí střídané ještě silnější touhou po setkání, to vše jenom umocňuje osudovost milostnému příběhu, který se nakonec proměnil v pevný celoživotní vztah. Sochař se s Jitkou Kobrovou oženil jen několik měsíců po skončení války a do posledních dní se na ni mohl spolehnout jako na svou hlavní životní jistotu.

A tak se tu na pozadí stísňujících protektorátních poměrů řeší nejzákladnější otázky Zívrova tvůrčího i osobního života a čtenář jen s napětím sleduje, jestli to všechno opravdu dopadne podle verze, která je známa z pozdějších životopisů. Tak otevřeně a nepředvídatelně se to všechno jeví v přímém podání, kterému navíc zrychlený spád dávají dobové události.

Lze si snad představit dramatičtěji nasazenou proměnu děje, než k jaké došlo 23. března 1944? Sotva Zívr zaplnil stránky deníku nadšeným líčením všech okolností spojených s vůbec první výstavou Skupiny 42, která jako zázrakem oživila jeho tvůrčí osamělost v Nové Pace, protože na vernisáž v aule zdejší reálky se nechala z Prahy přilákat většina jeho uměleckých přátel – už je vše přeťato zatčením sestry Milady, domovními prohlídkami a výslechy. Strach, který celou dobu tušíme mezi řádky, se naplno projeví a zpřetrhá nejen všechny dosavadní úvahy, ale i plynulý tok vět. Okamžitou odezvou na sestřino zatčení se stanou verše vychrlené v přetlaku pocitů při pohledu na rodné město z výše lyžařského můstku na vrchu Poštmistrák.

Už v žádném z dalších Zívrových deníků – a zanechal jich přes tři desítky – nebude autorův hlas promlouvat z tak bezprostřední blízkosti. Přitom i v dalších letech na něj budou doléhat nevyřešené otázky, bezvýchodná existenční nouze i tíživost doby, nepřestane se toulat po nocích a jitřit si smysly v alkoholovém opojení, ale nikdy se mu už nepodaří navodit tak živý pocit příběhu.

Nabízí se tu srovnání s deníky spisovatele Josefa Kocourka, Zívrova vrstevníka a přítele, kterému nedlouho po jeho předčasné smrti (1933) sochař vytvořil velmi působivý portrét. Kromě společného dějiště – také Kocourkův příběh se z velké části váže k Nové Pace – je určitě spojuje vzrušený tón, osobní rozháranost, která zostřuje pohled na sebe i okolí, obdobně prožívaná milostná vzplanutí i otevřenost v záznamech erotických zážitků. Když po několika desetiletích editor Miloslav Jirda Kocourkovy deníky připravil ke knižnímu vydání pod názvem Extáze, Ladislav Zívr se v nich vysloveně rozpoznával: „Dočetl jsem Extázi podruhé a není nikoho, s kým bych si o tom popovídal. Na leccos se upomínám a svoje životní situace prožívám pomocí této knihy znova. Nedalo se dlouho žít takovým tempem a fyziologickým nedostatkem v samém trápení, bez odpočinku v noci ani ve dne, v opojení alkoholem a nikotinem i denním rozjitření. Nikdo neví, co taková tvůrčí osobnost prožije za muka, než dá trošku ze svého poznání světu. Jakou daní platí za vše a jakou nepatrnou část z toho všeho zabsorbuje společnost,“ zapsal si 21. listopadu 1971.

Zívrův deník z protektorátních let ale získává jedinečný význam ještě v jiném kontextu: víme přece, co žánr deníku znamenal pro poetiku básníků Skupiny 42. Samozřejmě to nebyl záměr, ale spíš shoda okolností, že se úvahy vyprovokované Grossovou výzvou ke spolupráci protnuly s čerstvým sochařovým rozhodnutím „přinutit se pokud možno k nejobčasnějším zápiskům“. Výsledkem je pozoruhodný paradox: Zívr svůj vnitřní spor s programem Skupiny 42 vedl její typickou literární formou. Spolu s poznámkami Františka Grosse, které ovšem nemají takový rozsah ani literární účinek, jeho text dokonce představuje první deníkové dílo v okruhu Skupiny 42, a to několik let předtím, než se u Jiřího Koláře nebo Jana Hanče deníkové zápisky stanou cestou, jak zachytit roztříštěnost a proměnlivost vjemů soudobého života.

Za zvláštní rozbor by určitě stály Zívrovy námitky proti ústřednímu civilizačnímu tématu Skupiny 42. Obranný postoj, který v prvních týdnech zaujal, zřejmě nevycházel z úplných informací, protože leccos z toho, co se s takovým zápalem snažil probojovat, bylo v teoretických úvahách Jindřicha Chalupeckého už obsaženo. Není třeba příliš dokazovat, že Skupině 42 nešlo o pouhé vnějškové soustředění na městskou realitu a moderní techniku, ale o zobrazení každodennosti v jejím přehlíženém mýtickém rozměru. Zívrův důraz na dojmy z východů a západů Slunce a Měsíce s tím určitě nebyl v rozporu. Dobře ovšem rozumíme tomu, že se jako sochař obával, aby pro něj nový program neznamenal jen zakázku na určitý okruh námětů, na „novodobou keramičku“ (14. 1. 1943), která se bude míjet s jeho vlastním cítěním.

Ze zpětného pohledu působí bezmála kuriózně, že vůbec prvním námětem, proti kterému se Zívr v deníku příkře ohradil, byl elektrikář: „Udělal bych vyzbrojeného elektrikáře na sloupu s bledými květy konzolí, a neudělám!“ čteme v zápisu ze 14. 1. 1943 „Tedy – dnes ne!“ Stačily ale pouhé dva dny, aby byl ve svém postoji smířlivější: „A aby se neřeklo, na toho elektrikáře na sloupu i na žebráka s tou podlomenou linií visící na berlích jsem myslel.“ (16. 1. 1943). A konečně, po dlouhých hodinách rozhovorů při návštěvě Františka Grosse v Nové Pace, Zívr už výslovně připouští možnost, která mu zprvu připadala tak nepravděpodobná: „Přetvoření konzolí na elektrickém sloupu dá vyrůst nové formě elektrikáře.“ (15. 2. 1943)

Pointou všech těchto úvah jsou plastiky, které nakonec opravdu vznikly. Většinou s několikaletým odstupem, jako by téma přece jen potřebovalo ještě dozrát. Zmíněného Muže o berlích Zívr vymodeloval v roce 1946 a Elektrikáře dokonce až v roce 1947. Ze tří dokončených variant se do paměti asi nejhlouběji vryje ta nejvíc zjednodušená, kterou má ve svých sbírkách pražská Národní galerie. Svou výraznou siluetou se podobá spíš totemu nebo nějaké inženýrské konstrukci, postavy dvou elektrikářů při prvním pohledu naprosto splývají s celkem a „rozluštění“ obvykle přichází až s jistým zpožděním. Je to jedno z nejzajímavějších řešení záměny mezi biologickými a technologickými tvary, ke kterému Ladislav Zívr v období spolupráce se Skupinou 42 dospěl.

V roce 1943 byl ale od tohoto řešení ještě poměrně daleko. Ačkoliv nepřestával snít o sochách, dočasně nacházel mnohem výstižnější vyjádření svých pocitů ve slovech. Přátelské napomenutí ze strany Františka Grosse – „Neradí mi se tříštit literárně atd.“ (15. 2. 1943) – tedy stěží mohl uposlechnout. A naštěstí se o to ani příliš nesnažil. Textem, o který by nás to připravilo, se totiž Zívrovo životní dílo rozhodně netříští. S odstupem několika desetiletí se jím naopak až podivuhodně sceluje.

 

Text byl poprvé otištěn v Revolver Revui č. 81 na podzim 2010 jako úvod k výboru z deníku Ladislava Zívra. Úplné znění deníku z let 1943–1944 vydala Národní galerie v roce 2012, knihu edičně připravil Tomáš Hylmar.
(Ladislav Zívr: Deník 1943–1944, ed. Tomáš Hylmar, Praha: Národní galerie 2012.)

Související stránky: Deníky 1943–1944.