Propojené osudy

„Naschvál, Franto, já půjdu svojí cestou a Ty také, a kdo budeme šťastnější,“ uzavřel si sedmnáctiletý hrnčířský učeň Ladislav Zívr deníkový zápis o rozepři, kterou právě zažíval se svým stejně starým kamarádem Františkem Grossem, tehdy studentem novopacké reálky.

I vzhledem k tomu, že je to jeden z prvních dokladů o celoživotním přátelství obou umělců, má v sobě věta z 18. srpna 1926 něco až symbolického. A to dokonce i přes nepřehlédnutelnou naivitu celého sporu – anebo snad právě díky ní? Plamenné kázání mladého Grosse, že dráha umělce je zásadně neslučitelná s úspěšným podnikáním a je opovrženíhodné chtít si vydělat víc peněz, než kolik člověk potřebuje ke skromnému přežití, muselo Zívra vystavit těžkým rozporům. Vždyť od něj se čekalo, že jako nejstarší syn v budoucnosti převezme otcovu hrnčírnu. To nebyla představa, které by se mohl vzdát ze dne na den. Ale když zpětně přehlédneme životní dráhy obou účastníků sporu, zjistíme, že přesně podle zákonů paradoxu se to celé obrátilo a byl to právě Zívr, kdo ve jménu svého uměleckého přesvědčení odřekl většinu výhodných nabídek a raději snášel nouzi a zapomenutí, než aby se zpronevěřil sám sobě. Gross měl naopak pro dodržování asketických ideálů až příliš živý temperament a rozhodně nedokázal oželet všechno, čím se mu svět vlichocoval.

A tak si opravdu šel každý svou cestou, ale přes všechnu rozdílnost se jim ty cesty neustále proplétaly. Vždyť už k tomu, aby začal z hlíny modelovat něco jiného než hrnčířské zboží, přiměl Ladislava Zívra právě František Gross. S oblibou spolu také vyráželi na inspirativní toulky po novopackém okolí, ke kterým si brzy zvykli přibírat i o dva roky mladšího Miroslava Háka, budoucího předního českého fotografa. Po několika letech se Gross se Zívrem potkají na pražské uměleckoprůmyslové škole, kterou ovšem v roce 1931 oba dva zároveň opustí, když už pro ně tradiční realistická výuka začne být příliš svazující. Bude to znamenat krok do naprosté nejistoty a přijetí osobního rizika, bez kterého by se ale moderní umění těžko mohlo přesvědčivě prosadit. První kubistická výstava v Nové Pace, uspořádaná ještě téhož roku v aule reálky, zapůsobí spíš jako záměrná provokace ze strany „nezdárných synů“, ale jak Gross, tak Zívr tu vystaví práce, které už svědčí o vážně míněném prověřování dosavadních uměleckých jistot. Ve 30. letech v tom budou dále pokračovat jako členové volného surrealistického uskupení okolo teoretika Jindřicha Chalupeckého, kde už i sám pojem umění ztratí svůj význam a do popředí vystoupí jiné hodnoty: experiment, sebepoznání, náprava pokřivených vztahů ve společnosti. Zívr s Grossem si objeví řadu materiálů a forem, které byly zatím z umění spíš vylučovány, a zároveň ve shodě s velkou částí tehdejší české avantgardy uvěří iluzi, že jedinou nadějí světa je komunistická revoluce.

V období protektorátu poprvé zakusí to, co se pak bude opakovat v 50. letech: moderní umění je oficiálně označeno za „zvrhlé“ a stává se terčem pronásledování. Právě tehdy ale Gross opět sehraje v Zívrově životě úlohu iniciátora a pošle mu do Nové Paky, kde sochař osamoceně přežíval jako dělník u hrnčířské pece, výzvu k účasti na programu Skupiny 42. Ústředním tématem, které bude zajímat výtvarníky, básníky i teoretiky této skupiny, opět sdružené okolo Jindřicha Chalupeckého, je město a technická civilizace. Gross a Zívr se tu znovu setkají například s Miroslavem Hákem nebo s malířem Františkem Hudečkem, který se s nimi spřátelil už na uměleckoprůmyslové škole. Skupině není vyměřena dlouhá existence, rozpadne se krátce po únorovém převratu v roce 1948, ale i tak se stane jednou z nejdůležitějších kapitol v dějinách českého umění 20. století.

Naopak 50. léta zanechají v tvůrčích životopisech Františka Grosse a Ladislava Zívra hlubokou průrvu, neboť politický dozor nad uměním dokáže spolehlivě ubít veškerou inspiraci. Zatímco Gross se s okleštěným pojetím umění dočasně ztotožnil, Zívr dělal vše pro to, aby unikl. Zůstal v Nové Pace, zabýval se soukromým studiem přírody, pozorováním mikrosvěta i makrosvěta, a k sochařské tvorbě se začal vracet až na přelomu 50. a 60. let. Když pak v roce 1963 spolu se svou ženou zakoupil bývalý Mádlův mlýn ve Ždírci u Staré Paky, mohl se konečně bez vnějšího vyrušování pustit do práce a nechat si v ateliéru rozrůstat svůj „les soch“, který se nesmazatelně vryl do paměti všem jeho návštěvníkům. František Gross patřil mezi ty, kdo zde byli nejvítanější, přátelství jim vydrželo do posledních let života, a pro malíře bylo ždírecké údolí navíc i příležitostí, aby si oživoval zasuté dojmy z rodného kraje.

K rozhodnutí někdejšího sporu „kdo budeme šťastnější“ ovšem podstatně přispěla žena, jíž je novopacká výstava ke 100. výročí narození Františka Grosse a Ladislava Zívra po právu věnována i názvem – Paní Jitce. Stačí si jen připomenout, ke kolika kresbám a sochám Zívr toto jméno připojil, aby Jitce Zívrové vyjádřil svou vděčnost za to, že ho provázela nejtěžšími obdobími jeho života a že s ním bezvýhradně sdílela i jeho hlavní sen. „Své ženě Jituš, v níž jsem nalezl smysl svého života a potřebnou sílu k vytvoření díla,“ vepsal v roce 1977 do záhlaví svých Vzpomínek. Není tajemstvím, že na většině jeho soch od 40. let je tak či onak přítomen také dotyk „kouzelných rukou“, jak své ženě přezdíval na začátku jejich vztahu: Jitka Zívrová se podílela na přípravách hlíny, střežila bezpečný průběh výpalu soch, nanášela barevnou patinu, restaurovala poškozené části, ale po léta zařizovala i organizaci výstav. U Františka Grosse i dalších uměleckých přátel si tím získala neobyčejný respekt. Zívrovi byla ovšem i modelkou k portrétům a aktům, trvalou inspirací i kritickým hlasem, který sochař uměl vyslechnout. „Mnoho mi prospívá v mém boji o výraz a má velké, ne-li všechny zásluhy o moje dosavadní úspěchy i prohloubení a vnitřní zbohatění,“ poznamenal si Zívr už v listopadu 1947, kdy se ohlížel za prvními dvěma lety svého manželství. „Lituji jen, že jsem tak chudý a nemohu ji odměnit všelikými radostmi, jak bych si přál. Doufám však, že ta, jež si nežádá nic než lásku, bude mít jednou i všechny jiné blaženosti toho světa, tak jak si zaslouží.“

Text byl otištěn v katalogu k výstavě František Gross, Ladislav Zívr: Paní Jitce (Nová Paka, Městské muzeum v Nové Pace – Suchardův dům, květen-červen 2009)

Poznámka:
K připomenutí 100. výročí narození obou umělců proběhla od 22. května do 21. června 2009 v Suchardově domě v Nové Pace výstava „František Gross, Ladislav Zívr: Paní Jitce“.
Započítáme-li společné i individuální výstavy, bylo to už pošesté, co se v tomto prostoru umělci představují:
1965 František Gross – Miroslav Hák – Ladislav Zívr (zahájení a úvod v katalogu Eva Štiková)
1976 František Gross (úvod v katalogu František Dvořák)
1979 Ladislav Zívr, Práce z let 1929-1977 (zahájení a úvod v katalogu Jaromír Zemina)
1984 František Gross – Ladislav Zívr (úvod v katalogu Jiří Kohoutek)
1997 Setkání po letech: František Gross – Miroslav Hák – Ladislav Zívr (zahájení a úvod v katalogu Jaromír Zemina)