Oznámení
18. 8. 2010, 23.51 1920–2010
Ten letopočet se bude studentům dobře pamatovat. Devadesát let.
A přece jakoby stálý nedostatek času. Vždycky mi připadalo trestuhodné, že bych měl Ludvíka Kunderu nějak vyrušovat, zdržovat ho od všech těch rozpracovaných překladů, antologií, studií, básnických sbírek, kreseb…
Tu a tam jsem mu alespoň napsal dopis a i za to se tiše styděl, protože Ludvík Kundera na dopisy většinou odepisoval. A tím zase o trochu času přicházel.
Včera, 17. srpna 2010, nás zastihla zpráva o jeho smrti.
Nechci ale sepisovat žádný nekrolog.
Před pár měsíci jsem spolu s mnoha jinými autory přispěl jednou básní do sborníku ke Kunderovým 90. narozeninám. To číslo mi připadalo neuvěřitelné. Poměrně dlouho jsem hledal text, který by mělo smysl s Ludvíkem spojovat. Nakonec mi padl do ruky zápis jednoho zážitku na pomezí snu a bdění. Váhal jsem, dokud jsem si nepovšiml, že dva hlavní obrazy začínají písmeny L a K.
Odteď tam už tu iniciálu budu psát jako dedikaci.
číst Ve znaku (L. K.)
10. 8. 2010, 22.21 Medijní kresby z Nové Paky
To, co se proslýchá o připravovaných změnách v pojetí Expozice podkrkonošského spiritismu v Muzeu v Nové Pace, rozhodě není uklidňující. A tak připomínám pár řádků, které jsem loni na jaře zveřejnil v týdeníku A2, v čísle věnovaném tématu Art brut:
Zapůjčit si medijní kresby z Nové Paky se už stalo samozřejmostí: do povědomí se zapsaly v rámci projektu Jitro kouzelníků ve Veletržním paláci (1996), často jsou vystavovány v kontextu art brut nebo okultních inspirací v umění. Aktuálně si kresby J. Tonna, F. Kováře a dalších médií našly místo na přehlídce „vizuální historie nevědomí“ Hypnos ve francouzském Lille.
Expozice spiritismu se ovšem těší zájmu i přímo v Nové Pace, kde je možné ocenit propojení obrazů imaginárních krajin a vegetace z jiných planet s mineralogickými sbírkami zdejší Klenotnice. Jenže ředitel muzea Miloslav Bařina odchází do důchodu a jeho kolega Ivo Chocholáč, znechucen politickými tlaky, podal výpověď už před rokem a půl. Oba museli Expozici už od otevření v květnu 1997 hájit proti různým útokům, vedeným zvláště ze strany zdejších církví. Doufejme, že teď nepřichází jejich čas…
Obrazový doprovod: medijní kresby F. Kováře
18. 7. 2010, 16.35 Nové filmy
Řekněme, že je to "letní kino": během posledních dnů jsem na YouTube umístil několik nových snímků – například krátký záznam ze čtení v Liberci v roce 2003 (Tepe mě) nebo obrazem doplněné nahrávky Podivní přátelé a Kůra.
Abyste za rozkliknutím nemuseli příliš daleko, stačí v nabídce vlevo přejít na stránku Naživo a na stránku MP3 a vyhledat příslušný obrázek.
18. 7. 2010, 16.28 Stýtisící
Stýtisící návštěvník rozklikl tyto stránky 18. července 2010 v 10:41. Byl tu zřejmě poprvé. Neozval se, beze stopy se vytratil. Přesto předpokládám, že to byl smrtelník. Jemu v patách se na stránky přihlásil robot ze Seznamu.
16. 7. 2010, 18.57 Naivisté v Liberci a na Pecce
Galerie U Rytíře v Liberci hostí do 31. srpna výstavu Umělci čistého srdce, sestavenou ojedinělé sbírky art brut, naivního a lidového umění sběratele Pavla Konečného, který se této oblasti věnuje od začátku 70. let. Kromě obrazů výstava zahrnuje i sochy a objekty a součástí jsou také filmové dokumenty. Mezi dnes již známými jmény, jako jsou Anna Zemánková, Cecilie Marková, Zbyněk Semerák ad., je na výstavě zastoupena i liberecká Helena Skalická.
Do září bude otevřena podobně laděná výstava i ve Sklepní galerii moderního umění na hradě Pecka. Jmenuje se Řezbáři našich hor a uvidíte na ní díla Štěpána Pěnky, Milana Brothánka, Filipa Langera, Lucie Svobodové a Krystyny Černé - Rataj.
Související stránky: Galerie U Rytíře – Helena Skalická – Pecka.
9. 6. 2010, 18.43 Za okamžik stočená Zmije
Na YouTube se právě objevil filmový záznam Zmije, jednoho z dvou textů, kterým jsem v posledních letech poměrně často atakoval návštěvníky svých autorských večerů. Natočil František Týmal v pražské Velrybě v lednu 2010.
Tak kdo ji chce vidět – za okamžik stočenou?
Na YouTube se ale objevil i nový záznam Ursonate (Ústí nad Labem 21. 4. 2010) a hudbou podmalovaná báseň pro Lou (Lukáš Weishaupl)…
19. 5. 2010, 22.44 Ocenění pro Jiřího Brabce
Cenu F. X. Šaldy "za mimořádný kritický, uměnovědný a ediční počin roku 2009" převzal dnes Jiří Brabec. Oceněna byla jeho kniha studií Panství ideologie a moc literatury. Laudatio v galerii Chemistry pronesl Tomáš Glanc a ukončil ho slovy: "Blahopřeji nám všem k Jiřímu Brabcovi a Jiřímu Brabcovi blahopřeji k ceně."
Psal jsem před několika lety o Jiřím Brabcovi i na těchto stránkách (90. léta – Případ jednoho inkvizitora a blog 2. 2. 2008). Cítím se mu za mnohé zavázán, je to určitě jeden z nejdůležitějších učitelů, které jsem měl.
"Když jsem se potřeboval vypovídat z nějakých svých teoretických zmatků, šel jsem s tím obvykle za Jiřím Brabcem. Rozvrh jsem si mnoho let organizoval tak, abych nepřišel o žádnou z jeho přednášek. Dodnes si je připomínám, vracejí se mi některé poznámky na okraj, ale i výstupy, které bych neváhal označit za herecké."
(Z citovaného blogu.)
Že mám dnes velkou radost, nemusím snad ani zdůrazňovat.
Související stránky: Wikipedie o Jiřím Brabcovi – zprávy o udělení ceny.
27. 4. 2010, 22.21 Petr Marek titulní
S potěšením upozorňuji na to, že tento týden na nás shlíží svým poťouchlým pohledem z obálky Týdeníku Rozhlas Petr Marek.
"Ne, opravdu se po shlédnutí toho všeho nedá tahle tvář jen tak vytěsnit z paměti, proměnila se v rozpoznanou tvář dávného přítele, proslavenou tvář hvězdy, demaskovanou tvář zlosyna."
To jsem psal o jeho videofilmech v roce 1996.
Marek, to je Unarfilm, Muzikant Králíček, Divadlo Beruška, Rádio Ivo, Midi lidi. Mimo jiné. Filmový režisér, hitmaker, improvizátor. Pomalu rozpoznávaná Star.
Titulní rozhovor Týdeníku Rozhlas číslo 18/2010 je možné číst i na internetu, stačí překliknout.
31. 3. 2010, 20.02 Už to není tak... pod cizím nebem
Loni na podzim vyšla knížka rozhovorů s básníky 90. let Pod cizím nebem bloudili jsme spolu (připravil Petr Šrámek).
S jistým časovým odstupem nyní zveřejňuji i na svých stránkách plnou verzi rozhovoru, který se mnou v roce 2007 vedli studenti FF UK.
Témata: myšlení extrému – filozofická fakulta – Jan Štolba – Radim Kopáč – 90. léta v poezii atd.
Zároveň připojuji upozornění, že na YouTube lze od minulého týdne shlédnout videofilm Viktora Kopasze Shadow play, k jehož soundtracku jsem v roce 2002 přispěl mluveným slovem…
"Už to není tak vysoko / dole už rozeznáváš / jednotlivé jedy."
15. 2. 2010, 17.54 Setkávání ze záznamu
V neděli 14. února byl na Českém rozhlasu 3 Vltava odvysílán pořad Setkávání, kam si tentokrát Petr Šrámek pozval mě coby "galeristu a spisovatele".
Host mívá obvykle volnou ruku k výběru hudby, a to je opravdu lákavá příležitost pustit něco, co obvykle rozhlas nevysílá – nebo co dokonce ani nikdy oficiálně nevyšlo.
V mém Setkávání se tak dostalo na hudbu Ivana Achera, Martina Smolky a Einstürzende Neubauten. Mezitím jsme si s Petrem Šrámkem povídali třeba o galeriích v Liberci, o art brut, o různých možnostech, jak se dá zacházet s literárním textem, anebo o otázkách, které vyrážejí dech.
Pořad trval 75 minut a je možno si ho poslechnout ze záznamu na stránkách Českého rozhlasu 3-Vltava.
Související stránky: neděle na Vltavě – Ivan Acher – Martin Smolka – Einstürzende Neubauten.
15. 2. 2010, 0.57 Rozšlapán
Šimon Pikous vložil na YouTube jedno roztomilé video - trvá něco přes pět minut, ve druhé půli to začíná být čím dál zábavnější… zde.
31. 1. 2010, 23.37 Zaživa jako film
Internetový deník Referendum se zpola ironicky a zpola vážně vrátil k dávné tradici nedělních chvilek poezie – každý týden se tu jeden autor pokouší před filmovou kamerou "obhájit" svůj text, což rozhodně není počínání bez rizika.
Na neděli 31. ledna 2009, jako deváté pokračování uvedeného cyklu, byl nasazen krátký film s mým textem Zaživa z roku 2007. Režii, kameru a střih obstaral František Týmal, postprodukci Vít Janeček. Stopáž je 2:40 a zvláštní poděkování náleží pražské galerii Velryba.
25. 1. 2010, 16.56 Konec kurátora
Redaktor a fotograf Roman Dobeš z Libereckého deníku mi položil několik otázek v souvislosti s mým odchodem z Liberce a liberecké Galerie U Rytíře. Článek vyšel v pondělí 25. ledna a dostal název Život mi zase jednou poručil.
Popiska k fotografii:
"Jaromír Typlt byl během zahájení své poslední vernisáže, výstavy Ladislava Postupy v prostorách Galerie U Rytíře, odveden neznámým fantomem. Vzpomínáme."
Křížíš i různé obory. Mezi jmény, o kterých jsi zatím mluvil, najdeme fotografy vedle spisovatelů, hudební skladatele vedle sochařů… Co je vlastně pojítkem mezi jednotlivými autory, kteří tě zajímají?
Na to kdyby se dalo snadno odpovědět! Bojím se zobecňovat, protože to vždy dříve nebo později končí v banalitě. Jediné, na co se můžu odvolat, je intuice. (…) Intuicí jsem se řídil i jako kurátor, nikdy jsem neprosazoval určitou striktní názorovou linii. Snažil jsem se zároveň vycházet z toho, že vedu galerii v určitém konkrétním místě, a přitahovat sem umění, které by se zdejším prostředím mohlo souviset, komunikovat. Vždy jsem se ptal, co ta, či ona výstava může dát právě divákovi v Liberci.
číst celý text
8. 1. 2010, 17.00 Kocourek poprvé bez škrtů
O spisovateli Josefu Kocourkovi je na těchto stránkách řeč poměrně často – už jen proto, že loni uplynulo 100 let od jeho narození.
Editor Michal Jareš a nakladatelství Dauphin ovšem připravili na konec roku 2009 skutečné překvapení – první nezkreslené vydání deníků tohoto spisovatele, pojmenované výkřikem Marto Marto Marto.
544 stran "nekráceného a neupraveného vydání podle Šumperských archivů" přináší zásadní revizi proslulé knížky Extáze z roku 1971.
Extáze se stala v 70. letech tajnou událostí, protože čtenáři v záznamech alkoholických tahů, erotických výbojů a vysilujících střetů s okolím našli nečekaně přiléhavý výraz svých vlastních pokusů o únik z tísnivé normalizační chandry. Prokletý básník Mikuláš Koukol, jehož jménem Kocourek v textu vystupoval, nejenže žil zničující život, ale navíc nic nezahlazoval. Jeho pocity se často i uprostřed jediného odstavce prudce lámaly z nadšení do stesku, z lásky do znechucení, z lyriky do cynismu – a zpět:
„Jakou cenu má vlastně zmrzačený život? Ale nesmím zapomenout, že to bylo před týdnem, kdy jsem se válel v ječmeni s polonahou Žofií Hykšovou, hltaje její černé pohlaví, a kdy se nad naši orgii naklonila hlava a chechtala se. A nikdy potom jsem ji už neviděl.“ (21. srpna 1931)
Přes všechnu svou autenticitu ale nebyla Extáze tak docela autentickou Kocourkovou knihou: editor Miloslav Jirda (1895–1970) ji záměrně komponoval jako strhující román, ale také se v původním textu nezdráhal škrtat a přepisovat, když mu něčeho připadalo „příliš“. Řídil se pocitem, že jako Kocourkův první literární rádce, kterým byl už od doby, kdy se na reálce v Nové Pace potkali jako učitel a žák, dobře rozumí silným i slabým stránkám autorova stylu, a to tím spíš, že k jeho formování významně přispěl i svými vlastními překlady z francouzštiny (Delteil, Giradoux). V průběhu 60. let připravil vydání téměř všech nejdůležitějších Kocourkových próz, a tak asi není úplně spravedlivé, že dnes bývá vnímán víc jako cenzor než jako editor.
O rozsahu jeho škrtů v Kocourkových denících kolují ovšem celé legendy.
Poprvé máme možnost konfrontovat je se skutečností.
Další odkazy: vydání deníků v nakladatelství Dauphin – o Josefu Kocourkovi – heslo na Wikipedii.
Portrét Josefa Kocourka: Vít Ondráček.
6. 1. 2010, 12.01 Performance Pavla Novotného
Kdo ještě neviděl naživo číst Pavla Novotného, mj. účastníka finále české Slam poetry v roce 2004 a oslav Art´s Birthday v roce 2009, může se podívat na čtvrthodinový záznam jeho vystoupení při křtu Psího vína v Karlíně 27. 12. 2009 – nejkratší cesta vede tudy.
A jak vypadá "zachycení vesmíru do budovy S", o tom si bude možné udělat představu při poslechu Novotného nejčerstvější radiofonické kompozice nazvané Vesmír. Tento sourozenec a protějšek Lžičky zazní v premiéře v sobotu 30. ledna v pořadu Radiocustica na Českém rozhlase 3 – Vltava. Píšu-li v sobotu, nutno ale upozornit, že bude lépe se na poslech připravit už v pátek 29. ledna, protože Vesmír je nasazen na čas 00.05, pět minut po půlnoci.
Na snímku: Pavel Novotný při provedení Ursonate Kurta Schwitterse (foto Ondřej Toral)
Související stránky: Pavel Novotný – Lžička – Art´s Birthday 2009 – Ursonate – Psí víno.
12. 12. 2009, 14.11 že CD ne CD zas CD až
Jako příloha nejnovějšího čísla hudebního časopisu HIS Voice (6/2009, téma Kazety) vyšlo v listopadu 2009 CD nazvané Znění z mezí.
Vedle skladeb Tomáše Vtípila, Ivana Palackého, RUiNU a dalších tu byla (3 roky po svém vzniku) zveřejněna radiofonická kompozice Michala Rataje že ne zas až.
Dialog je titulním textem knihy, která vyšla v roce 2003 v brněnském nakladatelství Host.
Za dost podivných okolností tu spolu mluví dvě postavy (pojmenované pouze Z. a V.), jedna v roli jakéhosi učitele či zasvětitele, druhá v roli žáka či zasvěcovaného – rozhovor ovšem probíhá už ve fázi, kdy vlastně chtějí zjistit hlavně to, kdo se pro koho stal větší pastí. „Pasti“ – v doslovném i přeneseném smyslu – byly ostatně ústředním tématem celé knihy. Text má sice formu dialogu, ale ne v obvyklé dramatické formě – oba protihlasy se v mnoha místech prolínají a kříží, přecházejí do veršů, matoucích citací, „hříček“ a slovního šermování. Do rozhovoru navíc vstupujeme ve chvíli, kdy už delší čas probíhá, a v neurčitosti se rozplývá i závěr. Svou otevřeností tento text vybízí jak k další realizaci výtvarné (kterou v roce 2003 uskutečnil Jan Měřička nejen ve formě výše zmíněné publikace, ale i v několika exemplářích originální „autorské knihy“), tak k realizaci zvukové (Michal Rataj).
V textu že ne zas až jsem objevil tvar, o němž jsem měl pocit, že je škoda, že není hudební… Po řadě debat s Jaromírem se ukázalo, že je naše smýšlení v mnoha parametrech kompatibilní a já byl rád, že mi tento text poskytl jako materiál k jeho potenciální "sonizaci". Ne každý autor by asi byl ochotný dát svůj text napospas digitálním kompozičním procesům. Jaromír to udělal a já mu za to děkuju - umožnil mi totiž pracovat na zvukovém tvaru, který jsem
v abstraktní podobě nosil v hlavě dlouho před tím.
Zvláštní textová i významová struktura že ne zas až mi začala otvírat jakési privátní sonické prostory, a tak jsem začal zkoušet, jak takové prostory zvukově zhmotnit, jak jim dát nový sonický tvar, jak je nechat rezonovat novými nosnými frekvencemi, jak je pootočit tak, aby v nově vytvořené kompoziční struktuře vrhaly alternativní významové stíny. Mediální prostor rozhlasu je k takovému zkoumání skvělý - aspoň tomu sám pořád věřím. Ty prostory…ty sonický pasti…
12. 12. 2009, 12.56 Výstava Ladislava Zívra v Liberci
Ve čtvrtek 10. prosince byla v Oblastní galerii v Liberci zahájena výstava soch a kreseb Ladislava Zívra. Jde o rozšířené pokračování výstavy, kterou loni ke 100. výročí Zívrova narození připravila Galerie moderního umění v Hradci Králové a od ní převzala i galerie v Novém Městě na Moravě.
Autor Jan Červinka doplnil původní výběr dalšími výpůjčkami z galerií i od soukromých vlastníků, takže v souboru více než padesáti plastik jsou zde zastoupena díla ze všech Zívrových tvůrčích období – od konce 20. do konce 70. let. Nechybí slavné surrealistické Srdce incognito nebo Hlava s lasturou, rozsáhlý soubor plastik na téma "člověk-stroj" z období Skupiny 42, portréty přátel (František Hudeček, Maska básníka Kocourka, František Gross, Hold fotografu Hákovi) a samozřejmě ani sochy ze "ždíreckého období" (Opilý koráb, Mandrepora, Bios, Ante portas, Anděl smrti).
Výstava potrvá do 28. března 2010, otevřeno denně mimo pondělí od 10 do 18 hodin, ve čtvrtek do 19 hodin.
Další informace: kurátorský text k výstavě v Liberci – studie o Ladislavu Zívrovi.
11. 12. 2009, 11.39 Pod cizím nebem ve Fra
V pátek 11. prosince v 19.30 byla v Café Fra uvedena kniha "rozprav s básníky 90. let" Pod cizím nebem bloudili jsme spolu.
Kniha rozhovorů s českými básníky devadesátých let 20. století je výsledkem stejnojmenného cyklu, který se uskutečnil na jaře 2007 na FF UK v Praze. Nešlo však o obvyklá autorská čtení s besedou: univerzitní prostředí předpokládalo čtenáře v nejlepším slova smyslu zainteresovaného, poučeného a soustředěného. „Rozpravy“ připravoval studentský kolektiv pod vedením pedagoga a editora Petra Šrámka.
Rozpravy s básníky nabízejí jakýsi kolektivní portrét, v jehož hlavní roli jako by vystupovala sama „devadesátá léta“.
Každému setkání byl přítomen fotograf Michael Čtveráček (resp. Hubert Hesoun), a tak knihu doprovází unikátní série fotografií.
Vydala Filosofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze.
Zastoupení autoři:
Vít Kremlička, Petr Halmay, Petr Borkovec, Božena Správcová, Pavel Kolmačka, Bogdan Trojak, Jaromír Typlt, Štěpán Nosek, Miloš Doležal, Petr Hruška.
Další informace: Fra – ediční oddělení FF UK.
11. 12. 2009, 11.35 Kniha o paměti Nové Paky
Novopacko proslulo jako oblast s mimořádným množstvím nadaných rodáků a právě na ně se soustředí nová knížka Novopacko – Portrét paměti a srdce. 
Vypravuje nejen o historii místa, ale snaží se čtenářům přiblížit i jeho atmosféru. „Uvědomuji si, že duch nějakého místa není spojený pouze s lidmi, ale i s geologickými silami utvářejícími krajinu, s pohybem zvířat, se směry větru nebo s vůní půdy. O tom se ale těžko píše, proto jsem se rozhodl, že na to půjdu z druhé strany – že představím umělce a lidi, jejichž rody byly nebo jsou s Novopackem pevně spjaty. Věřím, že právě v jejich osudech a dílech se všechny tyhle síly odrážejí,“ říká její autor Jan Stejskal.
V knížce jsou tak nejen kapitoly o víře nebo o řemeslech, ale i o významných rodech, jako byli sochaři Suchardové nebo lékárnická dynastie Geislerů. Stranou samozřejmě nezůstalo ani Novopacko jako centrum podkrkonošského spiritismu a významné naleziště drahých kamenů. Velký prostor je věnován umělcům – vždyť jich také z Nové Paky a jejího okolí pochází neuvěřitelné množství. V knížce je představen osud malíře Josefa Tulky, spisovatele Josefa Karla Šlejhara, básníka Jana Opolského, fotografa Miroslava Háka, sochaře Ladislava Zívra a mnoha dalších. Autor ale nenechal stranou ani zdejší zvláštnosti, a tak píše i o svérázných podhorských myslitelích, o tom, jak se v Pace jedlo psí masíčko anebo o bláznění, které se prý přenáší vodou z kašny na náměstí. Vlastní text, v němž nechybějí citace z historických kronik a pamětí, je zpestřen vyprávěním současníků a doprovází ho víc než sto dvacet obrázků – v naprosté většině kreseb a grafik. Knížka, která patří k tomu nejobsáhlejšímu, co o Novopacku vzniklo, se tak může stát nejen ozdobou knihoven místních lidí, ale potěší i čtenáře, kteří se zajímají o české umění a kulturu obecně.
Jan Stejskal knížku vydal vlastním nákladem, proto se s objednávkami neváhejte obracet přímo na něj:
Telefon: 606 304 359
4. 11. 2009, 11.21 Zemřela Jitka Zívrová
3. listopadu 2009 ve Dvoře Králové nad Labem zemřela žena sochaře Ladislava Zívra. Letos v srpnu ještě v záviděníhodné energii oslavila 85. narozeniny. Byla to žena, jaké jsou v tomto světě vzácností.
Stačí si jen připomenout, ke kolika kresbám a sochám Zívr připojil její jméno, aby jí vyjádřil svou vděčnost za to, že ho provázela nejtěžšími obdobími jeho života a že s ním bezvýhradně sdílela i jeho hlavní sen.
„Své ženě Jituš, v níž jsem nalezl smysl svého života a potřebnou sílu k vytvoření díla,“ vepsal v roce 1977 do záhlaví svých Vzpomínek. Není tajemstvím, že na většině jeho soch od 40. let je tak či onak přítomen také dotyk „kouzelných rukou“, jak své ženě přezdíval na začátku jejich vztahu: Jitka Zívrová se podílela na přípravách hlíny, střežila bezpečný průběh výpalu soch, nanášela barevnou patinu, restaurovala poškozené části, ale po léta zařizovala i organizaci výstav. U všech uměleckých přátel si tím získala neobyčejný respekt. Zívrovi byla ovšem i modelkou k portrétům a aktům, trvalou inspirací i kritickým hlasem, který sochař uměl vyslechnout.
„Mnoho mi prospívá v mém boji o výraz a má velké, ne-li všechny zásluhy o moje dosavadní úspěchy i prohloubení a vnitřní zbohatění,“ poznamenal si Zívr už v listopadu 1947, kdy se ohlížel za prvními dvěma lety svého manželství. „Lituji jen, že jsem tak chudý a nemohu ji odměnit všelikými radostmi, jak bych si přál. Doufám však, že ta, jež si nežádá nic než lásku, bude mít jednou i všechny jiné blaženosti toho světa, tak jak si zaslouží.“
7. 9. 2009, 12.20 Pět let od odjezdu Diany Fournier
„Ať ještě mluví! Ať ještě chvilku mluví!“
To se mi vrací vzpomínka na jeden večer v roce 2000. Místnost plná lidí, divadelníků a fotografů, kteří do Liberce přijeli z Moravy, aby zahájili výstavu ve fotogalerii. Bylo už po vernisáži, večer se pomalu „rozkládal“, když tu se najednou ve dveřích objevila – a ve dveřích také celou dobu zůstala – nápadně krásná dívka. 
Zjevení. Pokud to bylo přesně tak, jak si vzpomínám, přišla ve velké čepici, která jí dodávala vzhled pařížského výrostka. Znal jsem ji zatím jen málo: byla čerstvě jmenovanou ředitelkou liberecké Alliance française, rozkoukávala se v neznámém prostředí, všechno ji zajímalo, ale nedalo se příliš odhadnout, co zdejší frankofonní komunitě opravdu přinese. Její francouzština byla ovšem podmanivá, jiskřivá a živá, takže v tu chvíli zněla spíš jako z filmu než ze skutečnosti. Zatímco já jsem se pokoušel lámaně konverzovat, někteří z mých přátel úplně utichli a zaposlouchali se. Slovo nerozuměli, ale stačilo jim užívat si tu melodii, nechávat se jí unášet, a když pak začal náš rozhovor pomalu váznout, jeden z nich polohlasem zaprosil, ať to nekončí. „Ať ještě mluví, ať ještě chvilku mluví…!“
Mon très cher petit Lou…/Předrahá malá Lou… 6:53
stáhnout mp3
Připomínám, že už je to pět let od chvíle, kdy Diana Fournier, ředitelka Alliance française, odjela z Liberce…
číst celý text
17. 7. 2009, 13.16 Anketa plná krajin
Jonáš Hájek vypsal pro internetovou A tempo revui letní anketu, které dal nakonec název složený z odpovědí dvou jejích účastníků: My jsme to místo / opěvání nehrozí.
Oslovení básníci se pokoušejí pojmenovat, která krajina se do nich vtiskla – a proč. V první části ankety se tak píše mj. o krajině Děčínska, Podřipska, Jižních Čech, Slezska a Moravy, Jindřichohradecka, Podkrkonoší…
Odpověď týkající se Nové Paky samozřejmě nechybí: vyšla 18. července ve druhé části ankety. (Z Nové Paky – při pohledu od Desatera – pochází i snímek Kateřiny Jiráskové.)
4. 7. 2009, 15.13 Rádiová umění v Souvislostech
Nové číslo revue Souvislosti s hlavním tématem věnovaným "rádiovým uměním" (1/2009) je už sice na pultech více než dva měsíce, ale určitě stojí za to na něj ještě upozornit.
Kohokoliv zajímá mluvené slovo a zvuková tvorba, najde tu důležité teoretické texty počínaje Marinettim a Masnatou a konče třeba aktuálními úvahami Lukáše Jiřičky.
Součástí bloku je i anketa, na kterou odpovědělo 27 autorů, a také rozhovor se skladatelem, dramaturgem a producentem Michalem Ratajem. Souvislostem se tu kupodivu podařilo vystihnout, dokonce i předznamenat jednu významnou událost – rozhlasová inscenace Büchnerova Vojcka, na které se v režii Aleše Vrzáka Michal Rataj podílel jako autor hudby a zvukový designér, totiž na konci května 2009 získala 1. cenu na mezinárodní soutěži Prix Marulić.
"Pro Český rozhlas jde o ocenění o to významnější, že naposledy byla takto vysoce ohodnocena jeho rozhlasová hra na Prix Italia v roce 1969, tedy před čtyřiceti lety, " připomnělo se v oficiální zprávě o udělení ceny.
Další informace: Souvislosti – Michal Rataj – Prix Marulić.
30. 6. 2009, 19.29 Obrazy Hany Fouskové v Revolver Revui
Nové číslo Revolver Revue, které je už 75. v pořadí a vyšlo na začátku června 2009, přináší mimo jiné i průřez malířskou tvorbou Hany Fouskové od 90. let až do současnosti. Část obrazů je sice známa z malých reprodukcí ve sbírkách Jizvy (1998) a Psice (2008), ale s ohledem na rozsah i tiskovou kvalitu obrazů v Revolver Revui lze říci, že až teď je to první zásadnější uvedení do výtvarného světa autorky, která byla dosud známa hlavně díky svým básním a prózám.
O svém malování Hana Fousková promlouvá i v rozhovoru Když přestává tvořit, začíná ničit.
Související stránky: galerie obrazů Hany Fouskové – Revolver Revue.
18. 6. 2009, 23.58 Škrábanice na YouTube
Trochu jako být obětí zaklínače v zrcadlovém bludišti.
(Ondřej Lipár)
Společná improvizace s Michalem Ratajem v komunikačním prostoru Školská 28 byla zaznamenána a její podstatná část je k vidění na YouTube. Jako v každém záznamu živé akce, poněkud se stírá napětí místa a času – ta nejistota, co přijde v příštím okamžiku –, ale pro informaci, kudy to procházelo, video posloužit může. Takže: Škrábanici vidět i slyšet. Anebo o Škrábanici číst recenzi Ondřeje Lipára a Petra Štengla na internetové A tempo revui a blogu Lipár. Snímek pořídil Martin Vlček. Jiné fotky od Ondřeje Lipára zde.
24. 5. 2009, 21.56 Sto let od narození Ladislava Zívra
V sobotu 23. května uplynulo sto let od narození sochaře Ladislava Zívra (1909 Nová Paka – 1980 Ždírec u Staré Paky). Zívrovo výročí je už třetí letošní "novopacká stovka" – 22. ledna jsme si připomněli 100 let od narození spisovatele Josefa Kocourka a 19. dubna 100 let od narození Františka Grosse. Za dva roky - 9. 5. 2011 – bude následovat fotograf Miroslav Hák.
Podle sčítání obyvatel měla Nová Paka kolem roku 1910 něco málo přes 6 tisíc obyvatel. Takže úrodnost víc než slušná…
Ve spolupráci s literární redakcí Českého rozhlasu 3-Vltava se podařilo připravit hodinovou koláž ze Zívrových vzpomínek, deníků a básní, která byla pod názvem Sochy si určily svůj den odvysílána na této stanici v neděli 24. května ve 20.00 v rámci cyklu Schůzky s literaturou. Režii měl Petr Adler, v pořadu zazněl mj. i hlas Jitky Zívrové, Jaromíra Zeminy a Miloše Šejna – a hudba Tomáše Ondrůška, Tadeusze Rzewského a Martina Smolky.
V Suchardově domě v Nové Pace byla v pátek 22. května v 16.30 zahájena výstava František Gross-Ladislav Zívr: Paní Jitce. Na vernisáž navázalo vzpomínkové setkání s Jitkou Zívrovou, Jaromírem Zeminou, Jiřím Dostálem a Miloslavem Bařinou. Výstava potrvá do 21. června.
Do 14. června také můžete navštívit velmi dobře vybranou komorní výstavu Zívrových soch v Galerii moderního umění v Hradci Králové. V prosinci by měla doputovat i do Oblastní galerie v Liberci.
Ke 100. výročí byl načasován i Zívrův medailón v příloze Orientace Lidových novin, který vyšel v sobotu 30. května – čtěte zde.
Další informace: Ladislav Zívr – Vltava: Schůzky s literaturou – Městské muzeum v Nové Pace – Galerie moderního umění v Hradci Králové.
9. 5. 2009, 21.46 Jsem nový člověk
Jsem 翟非涯 Di Feiya
出生于波希米亚东北部的小镇 Nová Paka。毕业于布拉格查理大学哲学学院，今工作于捷克北方城镇 Liberec 的展览馆 U Rytíře，在那安排现代美术和艺术照相展览。
出版的书本有诗歌集 《丢失的地狱》 (Ztracené peklo, 1994), 和散文集 《活动的寺庙门槛》 (Pohyblivé prahy chrámů), 《反面粗心》 (Opakem o překot, 1996)。最近几年和他心投意和的美术家实践了一些‘美术书 (artist's book), 例如和 Jan Měřička 的合作成果 《为，不，又，至》 (že ne zas až, 2003)。他的最新作品是诗歌散文集 《按握》 (Stisk)。
生活于 Liberec 和 Nová Paka。
A jsem Nová Pakából származik!
Jaromír Typlt (1973) az északkelet-csehországi Nová Pakából származik.
A prágai Károly Egyetem Bölcsészettudományi Karán végzett; jelenleg a libereci U Rytíře galériában kortárs művészeti és fotókiállítások szervezője.
Vers- és prózakötete is megjelent (Ztracené peklo, 1994, ill. Pohyblivé prahy chrámů, 1991 és Opakem o překot, 1996). Az utóbbi évek során rokon lelkű képzőművészekkel könyvobjektumokat hozott létre (pl. že ne zas až, 2003, Jan Měřičkával).
Verseket és prózai szövegeket egyaránt tartalmazó legújabb kötete a Stisk (2007).
Jsem ヤロミール・ティプルット
1973年東北ボヘミアNová Paka（ノヴァー・パカ市）出身。プラハのカレル大学 哲学科卒業。現在の主な活動はリベレツ市U Rytíře （ウ・リチージェ）ギャラリーで現代アート＆写真の展示会を手掛けている。
過去の出版はZtracené peklo（失われた地獄、詩、1994年）、Pohyblivé prahy chrámů（大聖堂の動く敷板、小説、1991年）、Opakem o překot（乱雑の裏側、小説、1996年）など。 近年アーティスト仲間との共同プロジェクトに取り組み、2003年にはJan Měřička（ヤン・ミエジチュカ）と共にブック・オブジェクトを発表。最新では2007年、Stisk（握り、詩）を出版。
現在Liberec（リベレツ市）とNová Paka（ノヴァー・パカ市）の両方に在住し活動。
(孙慧翻译: do čínštiny přeložila Linda Sun, do maďarštiny Tünde Mészáros, do japonštiny Milan Hubáček – všem patří velký dík!!!)
3. 4. 2009, 23.11 Nové záběry z Ursonate
Ondra Toral, dvorní fotograf představení Ursonate v Liberci, si ve čtvrtek 2. dubna z Experimentálního studia zase odnesl slušnou dávku našich záchvatů nepříčetnosti a výběr nelenil zavěsit na svém blogu.
Projít tam můžete tudy. Ale je to jen pro otrlé!
Čtvrtá liberecká repríza Schwittersovy Ursonate proběhla v rámci mezinárodního studentského festivalu německojazyčných divadel Ab und Zu.
Nový je také přibližně desetiminutový záznam na YouTube, obsahuje závěr Introdukce a začárek Larga, přidala ho tam Akheena a pohodlná cesta k němu vede tudy.
20. 2. 2009, 20.48 A nadhled zraje v nedohlednu
Božena Správcová se rozhodla trochu mi pročechrat stylizace, sebeklamy a traumata, takže nedlouho po Atempu a A2 vychází 19. února další rozhovor – tentokrát na stránkách Tvaru (číslo 4/2009). Před třemi lety jsem tady napsal, že na svoje rozhovory by autor radši neměl příliš upozorňovat, protože dává na vědomí, že neměl na práci nic lepšího. Rozhovor ve Tvaru mi ovšem poskytl příležitost malinko se "anagažovat": vychází přesně načasován do sněhové kalamity v Liberci, s fotkou slavného sněhového děla na titulní stránce… (autorem snímku je Šimon Pikous).
Jaromíre, prosím tě, co to tady celou dobu tak hučí?
Já bych tě poopravil. Ono to spíš skučí nebo kvílí. Posloucháme to tady už několik týdnů, hlavně v noci, a v tom zvuku opravdu zaznívá taková zvláštní úpěnlivost a bolest. To pracují sněhová děla. Ta proslavená, co se o nich teď každou chvíli píše v novinách a na internetu. Hned za kopcem máš totiž závodiště pro mistrovství světa. Až vyjde tenhle rozhovor, budou tady po sobě šlapat tisíce lidí.
Před tisíci lidí, co po sobě šlapou, jsi před časem uprchl z Prahy. Aspoň mi něco takového utkvělo…
Neuniknul jsem, to máš pravdu. Když jsme se sem před deseti lety přistěhovali, Vesec byl naprosto neznámou lokalitou. Pár nezajímavejch uliček mezi městem a lesem. Kamarád fotograf, kterého jsem tehdy vedl na Špičák, pobaveně provolával jméno Caspara Davida Fridricha, protože to byl opravdu takový lehce přízračný romantický pahorek s několika stromy, ztracená varta pohanství. A teď se z toho najednou stala sci-fi. Jedeš kolem a vidíš návrší poseté monstry, jako by se tam slétl nějaký obludný hmyz, který kolem sebe kálí bílou hmotu. A když se za tmy vracíš domů, zní to úplně, jako by to tam někdo vysával obrovským luxem.
Takže tohle je ještě o stupeň horší než ty davy lidí – odlidštěný mechanismus, který ty davy teprve vábí, svolává, umožňuje. Něco mnohem přízračnějšího, bližšího peklu?
Na tom zvuku je mimo jiné zvláštní, že se vůbec neproměňuje. Ve dne v noci k tobě proniká to samé táhlé tříčárkované dé. Jednou jsem si ho pro porovnání brnknul na kytaře a zničehonic se mi vybavilo, jak mi kdysi v ušní laboratoři měřili tinnitus. Pouštěli mi do sluchátek tóny a já měl jejich sílu a vejšku porovnat s tím šumopískotem, co mi od narození zní v hlavě. Kdykoliv přijdu do ticha, slyším neexistující tenounký zvuk, vysílání vlastního mozku. A to, co se teď nese od těch sněhových děl, je vlastně to samé. Tinnitus vesecké krajiny.
Vysílání veseckého mozku, hm. Který na horách vyrábí do zásoby sníh… Bezva sci-fi. Kolik by asi bylo za ty prachy knížek, filmů, učitelek, čehokoliv méně absurdního? Pojďme se raději bavit o čtení…
Další témata: esoterní jádro – kontrola – naivita – nekontrolovanost – sebeklam – nadhled – čtenář – generace.
Související stránky: Tvar – Božena Správcová – Šimon Pikous.
12. 2. 2009, 14.08 Politik opět v roli likvidátora
Zase jedna ze špatných zpráv: nový středočeský hejtman David Rath hodlá vystěhovat České muzeum výtvarných umění z Husovy ulice v Praze a umístit tam – prozatím? – informační centrum pro turisty.
České muzeum výtvarných umění pro mě znamenalo jednu z kulturních jistot už v době, kdy jsem se po Praze pohyboval jako student. Byla to galerie vždy přitažlivá svým programem a výhodná právě svým umístěním v Husově ulici, nedaleko Klementina, Městské knihovny, VŠUP, Filozofické fakulty a dalších institucí.
Zvlášť různé instalace v románském sklepení patří k mým vůbec nejsilnějším výtvarným zážitkům (na snímku je například záběr z výstavy Jana Měřičky Při zemi).
Proto lze k současnému záměru o přestěhování ČMVU říct jediné: bezmocně přihlížíme tomu, jak vítězí nekompetence a politická zvůle. Je to jedna ze smutných ukázek toho, jak snadno se úředníkům ruší tradice, kterou někdo jiný dlouho a úspěšně budoval. Pokud se za rozhodnutím o vystěhování muzea z Husovy ulice skutečně skrývá pouze ekonomický zájem, je celá akce nejen nedomyšlená,
ale přímo trestuhodná.
Připojte se k protestům!
12. 2. 2009, 0.16 Pandořina jízda jabloneckou tramvají
"…červená tramvaj, která prořezává údolí / odváží jen něco nedořečeného", napsal Josef Straka ve sbírce Kostel v mlze (nakl. Cherm, Praha 2008).
A protože jeho sbírka je věnována náladám Jablonce nad Nisou, není třeba příliš hádat, že onou červenou tramvají je míněna meziměstská spojka mezi Libercem a Jabloncem.
Shodou okolností se nyní v nejnovějším čísle literární revue Pandora, věnovaném tématu Všednost, objevily dva materiály, které nezávisle na sobě přibližují atmosféru tohoto dopravně-kulturního úkazu: jednak záznamy promluv různých cestujících, které vyprovokoval, zachytil a upravil Pavel Novotný, a zároveň ukázky z grafického cyklu Výhybna od Jana Měřičky (na obrázku).
28. února v 19 hodin bude nové číslo Pandory (16–17/2008) uvedeno literárním večerem v kavárně Krásný ztráty (Praha 1, Náprstkova 10). V obsahu čísla se lze setkat například s texty Petra Halmaye, Petra Hrušky, Jana Zábrany, Martina Koláře nebo Martina Čecha.
"…neunavuje tě to, všednosti?" zeptal se před lety Ivan Palacký v bookletu skupiny Sledě, živé sledě.
A všednost teď odpověděla, že ne.
Související stránky: Novotný a Nabídka dne – Novotný a Lžička – Jan Měřička.
12. 2. 2009, 0.07 Na Brdě, na Wikipedii, na paměti
Přesně 22. ledna 2009 se na hrobě Josefa Kocourka v Brdě u Nové Paky konečně objevil v plném znění proslulý Nápis na hrob, který si autor napsal v červnu 1932, kdy už věděl, že umírá na tuberkulózu.
Bylo mu dvacet tři let.
Ačkoliv byl jeho epitaf, začínající veršem Zde hnije pastýř bez bílého stáda, velmi často citován v knihách i časopisech, našel svoje místo na hrobě až díky finanční sbírce uskutečněné mezi příznivci Kocourkova díla. Myslím, že si zaslouží být tu jmenováni (v pořadí podle výše příspěvku): Renata Štěpařová, Funerální a okrašlovací spolek, Jana a Vít Ondráčkovi, Jana a Ladislav Typltovi, Kateřina a Vojtěch Jiráskovi, Petr Hruška, Miloslav Bařina, Božena Správcová, Stanislav Vlačiha, Ivo Chocholáč, Stanislav Bendl, Jiří Červenka, Jiří Staněk. Zvláštní dík za pomoc při realizaci patří Františku Štormovi, Kateřině a Vojtěchu Jiráskovým a Martinu Dejmkovi.
Datum nebylo vybráno náhodně:
22. ledna 2009 totiž uplynulo od narození Josefa Kocourka sto let.
Je to první z letošních velkých „novopackých výročí“ – celé jedno století nás letos začne dělit i od narození malíře Františka Grosse (19. 4.) a sochaře Ladislava Zívra (23. 5.), Kocourkových spolužáků a přátel, pozdějších členů Skupiny 42.
Výročí Josefa Kocourka připomněl například Český rozhlas 3-Vltava hodinovým pořadem v rámci cyklu Schůzky s literaturou (18. ledna, připravil Vít Ondráček), literární obtýdeník Tvar 2/2008 (22. ledna), Lidové noviny v příloze Orientace (24. ledna, text lze v plném znění číst zde), ale díky Michalu Jarešovi se heslo Josefa Kocourka objevilo i na Wikipedii (stačí překliknout).
O vzpomínkovém literárním večeru, který proběhl 22. ledna v Nové Pace v čajovně Šen-nung a účastnili se ho mimo jiné Jiří Červenka, Jan K. Čeliš a Vít Ondráček, vyšla také krátká reportáž v rubrice Z-kraje časopisu Host (únorové číslo 2/2008).
Významnou připomínkou Kocourkova výročí se stalo už na podzim loňského roku 2. vydání Srdce – jediné knížky, kterou Kocourek za svého života viděl vytištěnou a která paradoxně už dlouho patřila k nejhůře dostupným dílům tohoto autora. Hlavní zásluhu na tom, že tento expresionistický text po 76 letech konečně znovu vyšel, má Vít Ondráček, který Srdce připravil k vydání a doprovodil ho kresbami i zajímavým doslovem.
Knihu si lze objednat buď v distribuci Kosmasu, nebo na adrese nakladatelství Duha press, Absolonova 1, 678 01 Blansko.
A koho by zajímal rodopis Josefa Kocourka, seznam jeho předků i žijících příbuzných, najde ho zde.
Na snímcích:
Současný stav hrobu na Brdě
Ladislav Zívr – Maska básníka Josefa Kocourka, 1933, patinovaná sádra.
Portrét Josefa Kocourka od Víta Ondráčka.
Související stránky: Josef Kocourek – Tvar – Host – čajovna Šen-nung v Nové Pace.
29. 12. 2008, 0.49 Dokončení trochu "a tempo"
Trochu se to protáhlo.
Původně jsme s Jonášem Hájkem předpokládali, že druhá část rozhovoru v internetové revui A tempo bude následovat nedlouho po zveřejněné části první, ale nakonec z toho "nedlouho" vyšly dva měsíce. Zdržení ovšem padá na moji hlavu.
Od čtvrtka 11. prosince si tedy lze konečně přečíst dokončení našich rozmluv – o fascinaci slovem, o tzv. konkrétní hudbě, o intonaci a "zmutovaných autorských čteních", o hudebních skladatelích Michalu Ratajovi, Martinu Smolkovi a Petru Kofroňovi, o hledání autority a o mizérii české.
Nabízím odsud přímé přepojení nebo drobnou ochutnávku z toho, co se nakonec do rozhovoru nevešlo:
Kde zůstává vědomí, když ho nejvíc potřebujeme? Určitě se ti taky stalo, žes někde udělal chybu a pak nedokázal uvěřit, že jsi to opravdu byl ty, kdo něco tak pitomého mohl udělat. Myslím teď opravdu na takové banální chyby, kdy kontrola vědomí najednou vynechá a ty nevidíš, neslyšíš, nerozpoznáváš. Skoro bys řekl, že to na tebe v tu chvíli někdo nastrojil. Zlomyslně tě vypnul.
15. 12. 2008, 16.48 Teplice v Teplicích
Poprvé jsem tam četl v roce 1990 a dojmy jsou nezapomenutelné. Letos jsem se tam na Mikuláše vrátil a dojmy jsou ještě nezapomenutelnější. Zřejmě nejenom pro mě, neboť Jaroslav Balvín o tom večeru zveřejnil rozsáhlou reportáž Poetický Mikuláš v Teplicích aneb Z baťůžku zuřivého reportéra. Vynechal jen závěr, u kterého nebyl: to když scénu definitivně ovládli pánové z "radikálního baletu" Vyžvejklá bambule, k jejichž jevištnímu obrazu Pocukrovaný stůl zla v Evropské unii jsem (na rozdíl od nich ovšem oblečený) vytvářel zpětné vazby na elektrifikované ukulele. Balvínův popis toho, co předcházelo, je ovšem úplný a vzácně realistický:
Typlt začal recitovat. Nachmelené publikum, koncentrující se u tří stolů, se přitom začalo trumfovat, kdo do básníkovy recitace vstoupí vtipnější hláškou. Bezkonkurenčně triumfovala Gábina Hauptvogelová s výkřiky typu „Ty pičo!“, „Ty teplická pičo!“ a ještě vtipnějšími, na které si už nevzpomenu. Radim Neuvirt zase Typltovi mezi třetí a čtvrtou strofou jedné z básní uznale oznámil: „Jaromíre, jsi sugestivní a můžeš mít kteroukoli v téhle místnosti.“ Básník působící v „Reichenbergu“ všechny hozené rukavice z publika sbíral a improvizoval, seč mohl. Podpořil se i dublovaným hlasem z CD. Dvojhlas, konfrontace živého a natočeného, který Typlt prezentuje jako „zmutované čtení“, vynikl v Teplicích dobře. Ještě v průběhu produkce ho s pomocí pout „zatkli“ členové baletu Vyžvejklá bambule, kteří si mezitím oblékli triko Policie. Po skončení vystoupení si básník vyčerpaně sedl na lavici, napil se zeleného čaje, zakoulel očima a zeptal se okolosedících: „Takhle to tady probíhá normálně?“ Normálně ne, ale většinou ano, bylo mu řečeno.
Když "křest ohněm", tak v Teplicích…
Další odkazy: Dekadent Geniální.
27. 9. 2008, 13.51 Zemřel Vladimír Šturm
20. září 2008 zemřel bratr mé babičky Vladimír Šturm (narozen 22. 5. 1923). Většinu života prožil na Pecce, na dohled od Harantova hradu. Znal ho tedy velmi dobře i hradní kastelán Jiří Červenka, ke kterému mě strýc Vláďa ostatně kdysi osobně dovedl:
"Byl to rozený vypravěč. Jeden z posledních v Pecce. Navždy jsem si zapamatoval jeho přirovnání: Bílá jako nevěsta. Myslím, že by se žádná nevěsta nemusela stydět, kdyby byla tak bílá jako ta kvetoucí třešeň, o níž pan Šturm mluvil."
Asi před čtyřmi lety pro mě strýc Vláďa vlastní rukou sepsal třináctistránkové vzpomínky na historii šturmovského rodu. Na závěr připojil stručný dovětek, k němuž se vždycky vracím a v úžasu si ho pročítám. Působí na mě skoro jako náhrobní nápis, o to působivější, že byl dodán jakoby jen pro doplnění a to nejpodstatnější zůstává skryto mezi řádky:
Prvního koně jsem koupil s tatínkem, když mně bylo čtrnáct a půl roku. Byla to kobylka, červený bělouš, tříletá, od Josefa Slavíka ze Svatojánského Újezda. Hřívu a ocas měla tmavorezavý, jako ten odstín, co nosí ženy dnes.
A poslední byla kobyla, tmavá ryzka s hvězdou, z Dolní Kalné od Václava Maška. Opět si vzal otec mě s sebou, a nikoliv Pepíka, nejstaršího bratra. Kobylka byla moravský chladnokrevník. Pocházela z Bzence.
27. 9. 2008, 13.33 Psice Hany Fouskové
Ve středu 17. září 2008 byla na literárním večeru nakladatelství dybbuk v čítárně pražského Unijazzu uvedena nová sbírka básní Hany Fouskové Psice.
Autorka přijela ze Světlé pod Ještědem v doprovodu své velké černé novofoundlandice Džalmy a tichým hlasem na hranici slyšitelnosti přečetla z knížky několik básní. (Viz zajímavý záběr od Martina Langera.)
Sbírka Psice zahrnuje výběr z básní napsaných mezi lety 1998–2008, tedy zhruba od vydání prvotiny Jizvy až do současnosti. V grafické úpravě našly své místo i reprodukce autorčiných olejomaleb, které jsou do knihy vlepeny a výtisk od výtisku se navíc různí jejich výběr, takže sbírka získává bezmála charakter bibliofilie.
Vydání Psice bylo ohlášeno ukázkami otištěnými v literárních časopisech A2 (26/2008) nebo Host (9/2008), stejně jako výběrem dosud nezveřejněných básní z 90. let v internetové Dobré adrese (zde výstřižek).
Zároveň v těchto dnech probíhá v kostele sv. Vojtěcha v Ústí nad Labem společná výstava obrazů Hany Fouskové a Zdeňka Koška, kterou zorganizoval ústecký Fokus. Další, už samostatnou výstavu Hany Fouskové, připravuje na prosinec kino v Lysé nad Labem.
Přejít na související stránky: nakladatelství dybbuk – profil Hany Fouskové – Host – A2 kulturní týdeník – Dobrá adresa – básně na stránkách Pobocza.
27. 9. 2008, 13.15 Inzerát
Koupím Slovník divadelní antropologie (O skrytém umění herců, autoři Eugenio Barba a Nicola Savarese), který vydalo Nakladatelství Lidové noviny s Divadelním ústavem v roce 2000. Potřeboval bych teď tuhle mimořádnou knihu mít pořád po ruce, a budu proto vděčný za jakýkoliv tip, kde by se dala sehnat.
23. 9. 2008, 17.05 Monografie Jana Pikouse
Jméno fotografa Jana Pikouse (1929) zatím neproniklo tak daleko jako jména jiných členů někdejšího libereckého Studia výtvarné fotografie (1962–1968), Čestmíra Krátkého nebo Ladislava Postupy.
Pozměnit by to snad mohl reprezentativní průřez jeho tvorbou ze 60.–80. let, který vyšel v létě v pražském nakladatelství Akropolis pod názvem Subjektivní fotografie. Pikous se nikdy nesnažil o stylovou čistotu, a jeho kniha proto obsahuje poměrně různorodé černobílé snímky, které často vznikly technikou fotomontáže, ručním dokreslením nebo nějakou jinou experimentální cestou.
Základem pro výběr se stala retrospektivní výstava Jana Pikouse, která proběhla na konci roku 2008 v Malé výstavní síni v Liberci a byla i překvapením i pro nejzasvěcenější obdivovatele Pikousova díla.
Více se lze dozvědět z rozhovoru, který připravila redaktorka Ivana Myšková a byl odvysílán 22. září v ranní Mozaice rádia Vltava – ke stažení i poslechu je na stránkách Českého rozhlasu.
Související stránky: nakladatelství Akropolis – Čestmír Krátký – profil Jana Pikouse.
4. 9. 2008, 11.02 Kam překliknout
Umísťuji sem několik odkazů na blogy, které mě v poslední době zaujaly.
Demolice
Protože jsem se tu sám několikrát vyjadřoval k bourání stavby libereckého obchodního domu Ještěd (nyní Tesco, projekt architektů M. Masáka a J. Hubáčka), samozřejmě musím doporučit i snímky z postupného zániku této stavby – zatímco fotograf Petr Ozogán, člen skupiny 7.65, ji mapuje jako každodenní kolemjdoucí, Antonín Dvořák (autor snímku vpravo) zachytil tento proces jako zájemce o architekturu náhodně projíždějící městem.
Industriál
Noční výpravy do továrních komplexů, dobrodružné slézání komínů, když bezpečnostní ostrahy zrovna nejsou nejpozornější, cesty podzemím, všechno "na vlastní nebezpečí": obsáhlá fotografická dokumentace těchto aktivit je na stránkách "komínáře".
Blog Boyon
Můj dobrý liberecký kamarád z Besançonu – nebo besançonský kamarád z Liberce (a nejenom kamarád, ale i dvorní překladatel do francouzštiny) – Jérôme Boyon mi poslal odkaz na svoje nově vytvořené webové stránky. Většina textů je v jeho mateřštině, ovšem žánrové rozpětí je pozoruhodně široké: od anarchistických politických polemik přes teorii vědy až po poezii. A brzy možná přibudou i fotky. Podívejte se.
1. 9. 2008, 14.32 Na špici hitparády
Léto právě dopařené zcela zaslouženě vyneslo na vrchol hitparády – alespoň v okruhu blízkých přátel – píseň O prcání, kterou Pavel Novotný (na snímku muž v popředí) složil pro svou skupinu Nabídka dne. Vyšla už před několika lety na soukromě šířeném CD Svět očima Munkikiho / Ajntopf, ale teprve nyní pozvolna začíná její vítězné tažení světem. Text si lze vyhledat na oficiálních stránkách skupiny Nabídka dne, nahrávku zde ovšem pro poslech na internetu publikujeme poprvé.
(Samozřejmě s laskavým svolením autora.)
Zaposlouchejte se tedy
Pavel Novotný: O prcání
stáhnout mp3
28. 4. 2008, 11.45 Rozhovor v A2
Datum, kdy se mnou vychází rozhovor v kulturním týdeníku A2 – středa 30. dubna 2008, číslo 18/08 –, mi přímo vnukává heslo Přečíst a spálit!
Tím spíš, že rozhovor se jmenuje Jak to sykne a utne.
S Lukášem Jiřičkou jsme se dotkli mimo jiné hudby a zvuku, žánrových skanzenů v české literatuře, tzv. "čtenářsky nepřístupných" autorů a dalších témat.
V tištěné verzi i na webu doprovázejí rozhovor fotografie Renaty Štěpařové, které se mnou pořídila v září 2007 před ještě neporušenými ocelovými plášti obchodního domu Ještěd (Tesco). Dnes už je to historie.
Rozhovor se dá číst na webových stránkách A2.
číst starší rozhovory
20. 3. 2008, 18.09 Festival Muzika Paka nebude
Po víc než deset let se mě už od března dubna lidé ptávali, jaký bude program festivalu v Nové Pace. Zvykli si, že poslední víkend v květnu si stojí za to vyhradit právě pro „kulturu okraje v kraji blouznivců“, jak zněl podtitul festivalu. Sjížděli se sem z celých severovýchodních Čech a často i z větší dálky, a to přesto, že Muzika Paka mívala pravidelně silnou konkurenci v pražském festivalu Mezi ploty. I já jsem se vždycky těšil, jak město ožije. Génius loci se probouzel, byl to svátek.
V květnu 2008 ale už žádná Muzika Paka neproběhne.
Je to prokazatelně jeden z největších úspěchů dlouhodobé „kulturní politiky“ současného městského vedení, reprezentovaného hlavně stranami Sportovci pro Novou Paku a ODS. Aniž museli cokoliv přímo zakazovat, podařilo se jim kombinací nevstřícnosti, podezřívavosti a zákulisních kliček pořadatele festivalu (občanské sdružení Open Art) zcela znechutit a unavit, takže prostor nakonec vyklidili sami.
Je to skličující představa, že poslední sobotu v květnu budu scházet po schodech kolem Klenotnice a nikde nikdo. To ticho jako po vymření. To hrozné zakletí zpátky do maloměsta. A žádný zázrak, který by to proměnil.
Související stránky: Open Art – Novopacký kulturní portál
26. 2. 2008, 12.28 Záznam RUiNU
Kdo zabloudil 27. listopadu 2007 do café Academia na uvedení knihy Stisk, byl vystaven testu: dvacetiminutovému náporu zvuků v podání improvizační dvojice RUiNU (na snímku Jaromíra Čejky). Pro mě osobně to byl rozhodně jeden z největších zážitků, protože měnil celou tu "společenskou akci" opravdu k obrazu knihy, kvůli které jsme se setkali.
Jan Klamm (theremin, elektronika, sampler, kovy) a Ondřej Parus (kovy, trubka, bicí, strojky) nyní vydali zvukový záznam z tohoto "stisku" a "interface" na CD společně se třemi "live" kousky od Kaspara von Urbach. Toto CD je prvním počinem nekomerčního vydavatelství KLaNGundKRaCH records, které se chce věnovat alternativní hudbě zejména z oblasti experimentu, noisu, improvizace, elektroniky a blízkých žánrů.
CD je možné objednat na adrese kvu@centrum.cz.
Další informace slibuje web www.klangundkrach.net (je už aktivní!) nebo e-mail info@klangundkrach.net.
24. 2. 2008, 17.14 Malá vyklizená síň v Liberci
Takhle probíhá sundávání posledního obrazu ze stěn, které sloužily výstavám celých třiatřicet let – od ledna 1975. V této chvíli je už ale Malá výstavní síň v Liberci jenom vzpomínkou. Pro veřejnost byla naposledy otevřena ve středu 13. února 2008.
Posledním v řadě mnoha set vystavujících (viz soupis výstav) byl liberecký fotograf Michael Čtveráček, který také 14. února 2008 zaznamenal, jak se z takové galerie mizí.
Pouhým mrknutím oka… 
8. 1. 2008, 16.10 O Stisku tentokrát poslechem
Ivana Myšková z Českého rozhlasu mi v prosinci položila pár otázek ke Stisku a prostříhala to útržky z autorského čtení v kavárně Fra. Několikeré hvízdnutí zpěné vazby, které je slyšet na konci a muselo při vysílání určitě udělat moc dobře korektním rozhlasovým technikům, má na svědomí malý zázrak – průvodcovský tlampač, který jsem poprvé držel v ruce právě ve Fra. Od té doby o něm sním. Dá se do něj mluvit, šeptat, chroptět, ale zvuk umí vydat i sám od sebe.
Nahrávku z Mozaiky Českého rozhlasu 3 – Vltava si lze poslechnout on-line nebo stáhnout ve formátu MP3, k přepojení stačí kliknout.
4. 12. 2007, 16.50 Bez F.
Je to jen trapný detail, nic opravdu důležitého. Prostě jsem si uvědomil – konečně –, že nejrůznějšího zmatku je ve světě dost i bez mého přičinění, a tak bych ho neměl ještě zvyšovat tím, že budu používat dvě různá jména. Tím spíš, že se to moje vlastní pouhými třemi písmeny liší od jména Typlta Lubomíra, mého bratra, malíře a hiphopového textaře, což je samo o sobě zárukou, že si mě v případě potřeby budou mít lidi vždycky s kým plést.
Jaromír F. Typlt už tedy bude jen Jaromírem Typltem. Škoda, že mu to muselo dojít tak pozdě… Poslední kapkou bylo listování jednou nedávno vydanou výtvarnou knížkou, na které jsem spolupracoval s dalšími autory. Ke korekturám jsem dostal pouze svoje stránky, zbytek měl na starosti editor, který se drobnými detaily příliš nezabýval – a tak jsem jmenován nejprve jako Jaromír Typlt (v obsahu), pak Jaromír F. Typlt (u svého textu) a pak zase Jaromír Typlt (v tiráži). Kde skončila logika, kterou jsem se víc než patnáct let pokoušel zachovávat?
Ta „zarážka“ F. měla být znakem odstupu, zcizení, a držel jsem si ji důsledně pro všechno, co jsem napsal v duchu kritickém, teoretickém, popřípadě publicistickém. V takových textech totiž cítím podstatně menší autorské riziko, člověk není v takové míře vydán práznu a nejistotě, vždycky má tak trochu krytá záda. Nechtěl jsem tyhle dvě polohy směšovat, a tak jsem si uvěřil, že v písmenu F s tečkou mám dostatečně zřetelný přepínací signál.
Poruchové to bylo už delší dobu. Zvlášť v různých odkazech, poznámkách pod čarou, popiskách, přehledech, bibliografických soupisech, nebo když ty dva podpisy měly stát bezprostředně vedle sebe. Vím, že všechen vzniklý zmatek jedním rozhodnutím nesmažu, budu se s ním potýkat ještě celá léta, ale takový už je osud reforem, že žádná není dokonalá. Nejúspěšnější bývá většinou ta nedomyšlenost, která se stane na začátku. Omlouvám se za ni.
(Zkratka TJF je ovšem nadále platná!)
4. 12. 2007, 16.47 Co je Stisk Stiskem
Už není v tisku, už je venku. Koncem listopadu mi vyšla nová knížka textů, které ale z velké části zas tak nové nejsou – vznikaly v letech 1993–2007. Připomínám, že Pluto za tu dobu ze zemského pohledu urazil dráhu od 23. stupně Štíra do 27. stupně Střelce a podle názoru vědecké obce dokonce přestal být planetou.
Pro vysvětlení názvu Stisk se v knížce dají najít dvě přímé stopy: hned v úvodu „kde kdo chce stisk, tam ho má mít“, a potom v textu Zaživa „necítím už báseň, jenom studený stisk…“. Pokud mi něco neuniklo, víckrát se to slovo ve Stisku nevyskytuje.
Vydalo nakladatelství Torst, obálku navrhl a sazbu písmem Juvenis Medium 1. Střešovické písmolijny zhotovil Jan Čumlivski.
Ze všech poděkování chci zdůraznit hlavně jedno: už zaznělo nahlas, když jsme knížku přivítali 27. listopadu v pražské kavárně Academia, ale ne všichni to mohli slyšet. Stejně jako nespočet jiných projektů současné české literatury, Stisk by pravděpodobně vůbec nevznikl bez osoby redaktora Jana Šulce. Odkládal bych to o další roky, rozežrán marností a nejistotou, a Pluto by nakonec zřejmě prošel i celým Kozorohem a Vodnářem. Několikrát jsem to už chtěl nechat u ledu, vždyť všech možných knížek je i bez té mojí až příliš. Sám sebe jsem se ptal, komu to k čemu vůbec může být, nějaké moje texty. Jan Šulc se ale podobnou otázkou vůbec nezabýval. Vždycky jen znovu zopakoval, že se na Stisk moc těší a že to už konečně musíme vydat.
Kdo dnes může pro autora udělat víc?
Přejít na recenze: NeKultura.cz / Dobrá adresa (PDF 02_08) / Respekt (7/2008)
číst texty ze Stisku
10. 11. 2007, 14.58 Nejsem ticho! na HIS Voice Sampleru 4
S velkým potěšením oznamuji, že na novém (v pořadí čtvrtém) HIS Voice Sampleru, který vyšel začátkem listopadu jako příloha HIS Voice č. 6/2007, se našel prostor 2 minut 14 sekund pro nahrávku mého "zmutovaného autorského čtení" Kůra (2005–2006).
HIS Voice Sampler vychází tentokrát s podtitulem Ticho buď a podle redakční anotace "na něm najdete průřez současnou českou hudbou okrajových žánrů. Do mixu se dostala hudba mladých skladatelů (Petr Cígler, Tomáš Pálka, František Chaloupka), elektronické experimenty (Time Tušit, Michaal Mays) improvizace (Para Neuro), remixovaná poezie (Jaromír Typlt) i preparované gramofonové desky (Birds Build Nests Underground). Zvláštní místo tu má Milan Grygar, jehož Akustické kresby překračují hranici mezi výtvarným a hudebním uměním."
V bookletu je pak otištěn tento můj komentář:
Říkám tomu „zmutované autorské čtení“, protože základem je vždycky nějaký slovní útvar. V tomhle případě útržek z textu, který jsem si automatickou metodou, tedy téměř bez kontroly vědomí, zapsal asi tak v roce 1999: „nesnes věnec přešel přes les zaběh za stoh chytil / celej opřísahanej až kůra sedřena opřísahanej / bílé vyhlazené místo tu na něm zůstává konec nenastává jsi ta pravá“… A se sníženou kontrolou vědomí se vlastně pokračovalo i dál – „zhudebnění“ vzniklo během společné improvizace s Ivanem Acherem v létě 2005, kdy jsem si za doprovodu jeho sampleru zkusil všelijak rytmizovat, zpívat a překrucovat různé svoje zápisky. Ke stříhání v počítači jsem ovšem použil už jenom nahrávku čistého hlasu. Kůra (2006) pak získala konečný tvar i díky chybnému kliknutí myší, protože jsem si v jednom okamžiku omylem zapojil do přehrávání i „odpadové“ stopy a zjistil, že souhry v některých místech bych asi líp nevymyslel.
20. 10. 2007, 15.49 Kniha fotografií Čestmíra Krátkého
Na začátku září 2007 vyšla v nakladatelství Kant výpravná kniha fotografií Čestmíra Krátkého (nar. 1932), nazvaná Tvorba jako pokus o existenci. Určitě by si ji neměl nechat uniknout nikdo z těch, komu dodnes nedá spát ten zvláštní neklid 60. let, tušení toho, že všude kolem ve strukturách světa je něco zapsáno a my se to teprve učíme číst.
Čestmíra Krátkého mám to potěšení osobně znát. V roce 2000 jsem mu v Malé výstavní síni v Liberci uspořádal retrospektivní výstavu Odnikud nikam, asi vůbec první jeho výstavu po návratu z emigrace (1968–1995), které se osobně zúčastnil. Obestíraly ho tenkrát neuvěřitelné fámy, a ne bez důvodu, vždyť některá dobrodružství jeho života by vydala na román.
Pokusil jsem se to naznačit i v životopisném textu, který jsem pro právě vydanou monografii napsal. Autory dalších průvodních textů jsou Zdenek Primus a Petr Král. A sám Čestmír Krátký, jehož teoretické texty ze 60. let jsou tu také uvedeny. Bohužel nebyl přetištěn vynikající text Jana Koblasy z dnes nedostupné monografie, která vyšla v Liberci v roce 1969.
více o Čestmíru Krátkém
5. 4. 2007, 15.19 Nový Novák
Jaké dalekosáhlé důsledky může mít pojídání slepičích výkalů v dětském věku, o tom se můžete dočíst v novém čísle ostravského časopisu Obrácená strana měsíce, které se dá zdarma stáhnout ve formátu PDF. Text Několik slov o slepici – nejenom řehečská je dalším ze zlomků geniálního rukopisu O biologické podstatě pozemského času.
Libomudrc František Novák z Lomnice nad Popelkou je jedním z čestných hostů těchto stránek a výhledově bych sem jeho texty rád umístil v úplném znění.