Pokus o Rimbauda

Na podzim roku 2005 začal soubor z podnětu Martiny Kousalové pracovat na scénickém uvedení textů Jeana Arthura Rimbauda, a to metodou volné koláže. Původní verze představení se ovšem změnila v prvních měsících roku 2006. S vědomím toho, že dosavadní překlady Rimbaudovy poezie nejsou dost spolehlivé, vystavěli jsme scénář především z nejnovějších překladů Rimbaudových básní v próze od Aleše Pohorského (Iluminace a Sezóna v pekle). Název „Jednomu nerozumím“ vznikl jako aluze na název Rimbaudova textu „Jednomu rozumu“.
S představením jsme se dostali až do finále Wolkrova Prostějova.

Jak ho viděl náš lektor, Aleš Bergman?

 

„Na představení jsem se upřímně těšil. Slibný scénář, vytahující z Rimbaudova díla momenty, rezonující se základními tóny současných anarchistických vzpour, soubor pak proklamoval, že jeho ambicí je pracovat se žánrem divadla poezie. Tedy rozehrát celý možný scénický mobiliář do metaforického dění, souhlasného s tvořivostí autorovou. V představení, které jsem pak viděl, zůstaly tyto ambice ale jaksi uvězněné, zakleté. Smysluplně se začala rozehrávat velká červená látka, nabírající na sebe významy pekla, záhrobí, zmaru, barevná symbolika se přenášela do kostýmů, začaly vznikat i zajímavé obrazy rukou-mříží… Jednotlivosti se však nezačaly propojovat hereckou akcí (podtrhuji hereckou, protože má jít o divadlo poezie) do širších situací a linie dění. Zůstalo tedy u příslibu. Sympatický soubor, který by nás mohl v budoucnu překvapit.“
(Zpravodaj 49. Wolkrova Prostějova, č. 4, 23. června 2006.)

Dostali jsme také několik otázek, souvisejících s máchovským výročím:

 

Jaké místo je ve vaší inscenaci nejromantičtější?

Co se týče romantismu, museli jsme být nanejvýš opatrní. Texty Arthura Rimbauda jím překypují, je velmi těžké říkat je bez přepjatosti a velkých gest, a tak jsme si museli spíš vytvářet odstup s pomocí nadsázky, karikatury, nebo různých her. Obvyklé představě „romantického místa“ v naší inscenaci asi nejvíc odpovídá rozhovor dvou dívek, které si vyprávějí o svých zničujících, nebezpečných, a právě proto i osudových milencích: „On byl málem dítě… Jeho záhadná jemnost mne svedla. Zapomněla jsem na veškerou svou lidskou povinnost, abych mohla jít za ním. To byl život!“

Co jste dělali v květnu?

Dost tvrdě zkoušeli. Procházeli jsme si jednotlivé situace, hledali uvěřitelné odstíny hlasu, přesný rytmus, neustálý vzájemný kontakt na jevišti… Samozřejmě, že mezitím proběhly různé zkoušky, lásky, festivaly, jeden z nás úspěšně maturoval. Stíhali jsme si ale říkat jen to nejdůležitější.