Na jaře 2006 jsme se jednou sešli a místo obvyklých hereckých cvičení jsme celý čas věnovali slovním hrám a asociacím. Po vzoru surrealistů jsme si zahráli i proslulou hru na dokončování vět: jeden z nás napsal první část věty a předal ji dalšímu, který musel navázat, přičemž mu nebylo z obsahu prozrazeno nic víc než úvodní spojka (až, zatímco, pokud …). Výsledek nás většinou zaskočil:
„Až spadneme do nejhlubší propasti světa – tak započne nový začátek.“
„Zatímco on ležel na dně moře – můj mozek se rozpouštěl po zdi.“
„Pokud budeme aktivní a kreativní – bude se mi žít líp.“
„Než přeteče pohár mé trpělivosti – musím si důkladně vypláchnout ústa.“
„Protože nic nevíme – nakonec všichni skončíme v pekle.“
„Když se začnu smát – večer kráčel vážnými kroky.“
Z atmosféry toho odpoledne se zrodil i název divadla Mimo patro.