K Františku Halasovi

„Spor o Halase“

To se ale dost rozchází s požadavkem, jaký v naší literární kritice vyslovuje třeba Jan Štolba: aby slova při čtení básně v určitém okamžiku zmizela, zprůhlednila se a zjevil se čistý výchozí zážitek…

Lidé se rodí na různých literárních planetách. S Janem Štolbou asi těžko najdeme společnou řeč. Jako čtenáři máme každý zážitky z úplně něčeho jiného. Tím pádem se mě ani zvlášť nedotýká, jestli má k mým textům takové nebo makové výhrady – spíš mě v jeho Nedopadajícím džbánu (2007) zarážejí jiné věci. Hlavně zásadní neporozumění Halasovi. To už není jen otazník nad jednou poetikou, to je výslovné odmítnutí určité cesty. Bohužel za každou cenu. Štolba nejenomže Halasovi nerozumí, on se dokonce natolik brání mu rozumět, že se nezříká ani vysloveně demagogických argumentů a vybere si za příklad politicky motivovaný text, který mu jeho neporozumění co nejvíc usnadní. Mělo to být sice zúčtování s celou tradicí české poezie před Skupinou 42, ale copak není zvláštní, že to takhle odnesl zrovna Halas?

Záleží asi na tom, co od něj kdo očekává… Ale „neodnáší“ to František Halas tentokrát naopak proto, že bývá trochu – a jistěže po právu – ikonizován do jakéhosi trvalého současníka?

Halas zjevně ztělesňuje v naší literatuře jakousi krajnost, a to i přesto, že se sám přiznával ke kompromisům se čtenářským vkusem. Pro mě osobně je doopravdy současným básníkem. Zvlášť myslím na pozdní dílo. Sbírku A co? čtu vždycky znovu s překvapením a musím se k ní opakovaně vracet, jako by mě k sobě něčím volala. Pod dojmem Štolbovy kritiky jsem si ovšem loni prošel Halasovo básnické dílo znovu celé, včetně náčrtků a skic. Najednou se mi jasně ukázalo, v čem mám s Halasem společné sklony.
V řadě básní se přiznává k tomu, že je posedlý slovy, která se mu vymykají. Ať začne odkudkoliv, nakonec stejně dojde k tomu svému zejícímu nikde. Všechna slova jako by pořád obkružovala základní hrůzu ze sebe samých. Podivně se proplétají, skoro jako nějaká – ornamentální – výšivka na okraji propasti, ale ta výšivka se postupně zaškrcuje a slova se blíží jakémusi „úzkostnému bodu“. Tam už všechno vychází čistě z jejich zvuku a významů, které jsou pod krajním napětím. Štolba se ale přesně v tuhle chvíli začne dožadovat civilnosti a reality. Copak necítí to napětí?

(2008, z rozhovoru pro internetový časopis Atempo, ptal se Jonáš Hájek)
číst celý rozhovor

Obavy

Podle známé básně Františka Halase je poezie právě „tím s čím si zahrávám / až to tam jednou dolehne“. S přibývajícími lety cítím, že bych nechtěl napsat verše, ve kterých bych si předpovídal osud nebo způsob smrti, ale nic, co dokážu nazvat básní, se stejně neobejde bez určitých znepokojivých ozvěn v onom „tam“. Zůstává to „zahráváním“.

(2015, anketa Analogonu na téma Poezie a realita)
číst celou anketní odpověď

Teď–nikdy

„Když píšu, dostávám se pořád k takové té divné hranici ne-živý, ne-mrtvý, teď-nikdy, zkoumám to pořád a je mi z toho samotnému divně, jako bych to ani neměl dělat – jako bych něco věděl, ale přitom o tom nesměl nic vědět.“
To jsem si zapsal, když jsem se proškrtal ke konečnému znění Ucukne vzhůru. A vzpomněl jsem si zase na Halase, který to měl nějak podobně.

(2015, psáno pro sborník Nejlepší české básně 2015)
číst celý text

Laozi

Laozi nebyl Oldřichem Králem jen počeštěn, ale zrodil se z téhož vnitřního pnutí jazyka, které už předtím přivedlo naše moderní básníky – Richarda Weinera, Františka Halase, Vladimíra Holana, Jiřího Koláře – k tomu, aby promlouvali zadrhávající se, trhanou a neladnou řečí.
Ne ze schválnosti, ale z nutnosti, protože co zní příliš krásně, to se také příliš snadno rozplývá.
A nepoužil snad sám Halas citát z Laoziho, když se hlásil k velké předchůdkyni této poetiky? Obdivné vyznání „Vy uměla jste umět neuměti“, jež adresoval Boženě Němcové, nás celkem spolehlivě směruje k průkopnickému překladu od Rudolfa Dvořáka. Autorů, kterým se odsud vryl právě citát „Uměti neuměti jest nejvyšší“, by se přitom našlo víc. Laozi se tak v české literatuře stal příkladem odvahy zklamat při prvním dojmu a přenechat zdání dokonalosti těm, kterým zdání stačí.
(2010)
číst celý text