Králův Laozi

Překlad přes cestu

Zátaras. Překáží ale sobě, sám sebe zpochybňuje, klade si odpor. Pevný tvar mu dává hlavně to, jak je plný škrtů. To aby přesné nepadlo za oběť přiléhavému, matoucí hádankovitému, unikavé mlhavému.
Anebo naopak?
Jaká volba slov může být ideální, když sám Laozi svým překladatelům vzkazuje, že „Největší dokonalosti jako by se něčeho nedostávalo“ a „Největší výmluvnost jako by se zajíkala“ (45)?
Máme-li doopravdy zakusit, že „Dao, jak vychází z úst, je bez chuti, mdlé“ (35), pak k němu těžko můžeme být lákáni svůdným tónem.
„Neboť tamti si nepřáli zvonit jak vzácný nefrit, ale sypat se jak prostý štěrk!“ (39)
A „tamti“, to nemusí být jen mudrci čínského dávnověku.
Překlad Oldřicha Krále z roku 1971 totiž patří k dílům, která jsou původním hlasem české literatury, a ne pouhým zprostředkováním významného originálu. Laozi nebyl Králem jen počeštěn, ale zrodil se z téhož vnitřního pnutí jazyka, které už předtím přivedlo naše moderní básníky – Richarda Weinera, Františka Halase, Vladimíra Holana, Jiřího Koláře – k tomu, aby promlouvali zadrhávající se, trhanou a neladnou řečí.
Ne ze schválnosti, ale z nutnosti, protože co zní příliš krásně, to se také příliš snadno rozplývá.
A nepoužil snad sám Halas citát z Laoziho, když se hlásil k velké předchůdkyni této poetiky? Obdivné vyznání „Vy uměla jste umět neuměti“, jež adresoval Boženě Němcové, nás celkem spolehlivě směruje k průkopnickému překladu od Rudolfa Dvořáka. Autorů, kterým se odsud vryl právě citát „Uměti neuměti jest nejvyšší“, by se přitom našlo víc. Laozi se tak v české literatuře stal příkladem odvahy zklamat při prvním dojmu a přenechat zdání dokonalosti těm, kterým zdání stačí.
Oldřich Král na toto čtení Laoziho navázal, i když začátek 71. kapitoly sám přeložil jinak – „Věděti, že nevím, to je nadevše“. K paradoxnímu „umění neuměti“ se ovšem přihlásil vlastně celým textem svého překladu.
Dodnes z něj nevyprchal nádech opovážlivosti.

Žádné chlácholení. Ve srovnání s ostatními českými verzemi je Králův Laozi o poznání úsečnější, tvrdší, a hlavně neochotnější tvářit se tak úctyhodně, jak by se na tisíciletého mudrce slušelo.
Svoje slova přísně prověřuje, aby se nezačala vydávat za něco víc, než doopravdy jsou – například za svatou pravdu.
A nenechává si ani otevřená zadní vrátka, kudy by se dalo ustoupit, kdyby něco zaznělo příliš ukvapeně.
Nebojí se nedorozumění.
„Prostá pravda je ta, která vypadá jak zrada“ (41).
Na porozumění proto raději pozor. Při čtení Daodejingu to může být špatný rádce. V pocitu porozumění se lehko uvízne, a najednou už to není porozumění, ale nepozornost, protože jsme ani nepostřehli, že nám text právě unikl do ztracena.
Varování přece obsahuje už první kapitola: pokud jde o Dao, „nahlédnem do jeho tajemství, když o ně nestojíme, a zhlédneme jenom vnějšek, když se po něm pídíme“.
Nejenže nevíme, o čem Daodejing je. To by ještě bylo jednoduché. Ale my ani nevíme, že to nevíme.
A to nejsou žádné hrátky se slovy, protože ani sebeupřímnější přiznání, že nevíme, o čem Daodejing je, ještě není uchráněno od toho, aby se zvrhlo ve svůj opak. V namyšlený a troufalý pocit, že jsme se navzdory všemu přece jen přiblížili pravému porozumění.
Když už to nejde jinak, člověk si dokáže zakládat i na tom, že o něčem vůbec nic neví. Naučí se to obratně hájit proti všem námitkám, vybrousí si na tom ostrovtip a získá jistotu ničím neotřesitelnou.
Ale: „Kdo nakládá se světem, chtěje ho získat, vidím, že neuspěje. Nebo je svět nádoba magická, s níž takto nakládat nelze! A kdo s ní tak nakládá, prohraje, a kdyby se jí i zmocnil, ztratí ji!“ (29)
Platí to i jako výstraha před účelovým čtením Daodejingu – vždyť chytračení nikde nebere konce a někdo se docela dobře může pokusit zmocnit světa i tak, že se ho nebude chtít zmocnit. Není těžké přijít na to, že Laozi většinou vyzdvihuje nevýhodnou cestu před výhodnou, ale k tomu je nutné vědět, že to nedělá kvůli vidině nějakého konečného zhodnocení, na které by se dalo vsadit.
Pokud by to tak bylo, pojednával by Daodejing vlastně jen o skvělé lsti.
O způsobu, jak nakonec obehrát, co nás obehrává.

Je otázka, co si západní kultura z Laoziho vlastně bere. Jestli ten zájem, který o něj projevuje, není vyvolán hlavně zdáním, že Daodejing představuje neobyčejně důmyslný nástroj, jak pro sebe získat výhodu v myšlení.
Jak obratně vyzrát na všechny opačné argumenty a přelstít dokonce i sama sebe.
Působí to možná jako přehnaná podezřívavost, ale myšlení by nikdy nemělo samo sobě připadat bezelstné. Vždyť lest je to, co se v naší civilizaci zvlášť oceňuje, a myšlení nikdy nepřestalo být zbraní, jak posílit svoji pozici proti ostatním.
Nezdá se snad to, co se nedá úspěšně použít, jaksi chatrné, nepřesvědčivé?
Kvalita myšlenky se obvykle prověřuje tím, jak přijde věcem „na kloub“.
Jak dokáže pohnout světem.
A třebaže Laozi odmítá, že by se do světa mělo zasahovat násilně, občas nevylučuje možnost, že svět se pohne sám od sebe, aby nám šel na ruku.
Čím přesvědčivěji to bude znít, tím více těch, kdo se přepočítají.
Právě tady asi na překladu záleží nejvíc. Daodejing by měl vždycky něčím odrazovat, vnitřně si protiřečit, vždy něčím nedostačovat a něčím překážet, aby se z něj nikdy nedal vyskládat jednoduchý návod k použití.
Z toho důvodu se také Oldřich Král netěší žádné zvláštní oblibě mezi mezi vyznavači „duchovna“.
Naučil nás totiž číst Laoziho jako text, který jako by se měl hned v příštím okamžiku dát znovu do pohybu, aby ho nešlo definitivně zachytit.
Text až příkře rozlišující mezi tím, čemu přitakává a co odmítá, a přece text nevyzpytatelný, nikým nepřivlastnitelný, plný nástrah a nenadálých logických zvratů.
A hlavně jako text, který nedovolí, aby se uvěřilo jakémukoliv jeho překladu.

„Neříkalo se, že hledající najde a hledaný unikne?“ (62)
O původním znění Daodejingu lze s jistotou prohlásit, že ze svého původního znění nebude nikdy vylákáno ven.
I ústřední znak pro „dao“ bude asi lepší představovat si v pohybu a nikdy nekončících proměnách, než se snažit úzkostlivě kopírovat jeho danou formu. A nejlepší by bylo znenadání ho zahlédnout v něčem, co se mu vlastně ani nesnažilo podobat.
Asi tak, jako se to stalo na kresbě malíře Jana Merty. Bylo by zcela zavádějící dívat se na ni jako na znak, který odkazuje k jinému znaku. Pokud je to znak, tak hlavně proto, že má svůj vlastní, neodvozený význam: hrnek s podšálkem se vysmekl, odlehčil, rozlétl, osvobodil se od všech dosavadních vazeb. Zároveň je to už možná i znak něčeho na pokraji roztříštění, co v příštím okamžiku nebude existovat.
A přece, když sledujeme, jak se tu rozvíjejí nové vztahy mezi dvěma předměty, které do sebe ještě nedávno pevně zapadaly – pořád ještě k sobě patří, ale už nějak jinak, s otázkou, nepředvídatelně – může se do toho zdálky promítnout něco povědomého.
Určitě ne jako jako rozluštění, spíš jako překlad slovní hříčky pomocí tak odlišných slov, že už to působí jako vtip.
Neskládá se snad i znak „dao“ ze dvou částí, které do sebe zapadají skoro jako dva kusy nádobí? Nepřeběhlo tu něco z příběhu do příběhu?
Z kaligrafie do kresleného filmu?
Z šerého dávnověku do odpoledního zdřímnutí?
Mertův záměr to jistě nebyl, ale podobný významový posun by jeho založení nebyl cizí.
„Všechno ostré se udělá hladké, všechno těžké se udělá lehké“ (4).

A to je o překladu Oldřicha Krále také potřeba napsat:
jeho Daodejing není žádný ortel, žádná neodvratnost. Určitě nechce konejšit, ale ani neochromuje strachem. Připomíná nám, že Laozi býval často zobrazován jako stařec se zvláštně pobaveným výrazem. S úsměvem, který působí skoro nemístně, protože nemizí ani v situacích, které se zdají být skličující a trýznivé.
Po pravdě řečeno, je to otřesný úsměv. Prozrazuje nadhled z výšin doslova nelidských. Nenechá si ujít ani sebemenší detail, proniká až do zárodků, a přitom lehce přehlédne události celých staletí, jako by na nich ani nezáleželo.
Takhle se přece může usmívat jen blázen.
Kdo z lidí by se dokázal osvobodit až do té míry, aby jeho úsměv hrůzou nezmrzl?
A přece je Laoziho úsměv nakažlivý.
Snad právě proto, že je tak nepřijatelný.
Vůbec nevím, jestli bych si mohl dovolit tenhle paradox, kdybych vycházel z jiného překladu, než je ten Králův. Koneckonců i u něj se to asi čte spíš mezi řádky než v samotném textu.
Jako by na Dau mělo člověka zajímat hlavně to, co se mu příčí.
„…přebývající v tom, co je všem protivné, tak jest nejblíže Dau!“ (8)
Kdo ochotně přitakává, myslí si zřejmě, že se ho to netýká.

Daodejing není snadno přijatelnou knihou o snadno přijatelném.
Nikdo soudný by neztratil pud sebezáchovy a nepřestal by se bránit. Vedl by s Daodejingem spor a sám sobě by nevěřil, že na něco tak riskantního může doopravdy přistoupit.
A čím více by do knihy pronikal, tím nepřijatelnější by se mu zdála.
Tady končí pouhé čtení.
Oldřich Král nám totiž Laoziho opravdu nedaroval.