21. června 2018 v podvečerních hodinách zemřel ve věku 87 let sinolog a překladatel Oldřich Král.
A to je o překladu Oldřicha Krále také potřeba napsat:
jeho Daodejing není žádný ortel, žádná neodvratnost. Určitě nechce konejšit, ale ani neochromuje strachem. Připomíná nám, že Laozi býval často zobrazován jako stařec se zvláštně pobaveným výrazem. S úsměvem, který působí skoro nemístně, protože nemizí ani v situacích, které se zdají být skličující a trýznivé.
Po pravdě řečeno, je to otřesný úsměv. Prozrazuje nadhled z výšin doslova nelidských. Nenechá si ujít ani sebemenší detail, proniká až do zárodků, a přitom lehce přehlédne události celých staletí, jako by na nich ani nezáleželo.
Takhle se přece může usmívat jen blázen.
Kdo z lidí by se dokázal osvobodit až do té míry, aby jeho úsměv hrůzou nezmrzl?
A přece je Laoziho úsměv nakažlivý.
Snad právě proto, že je tak nepřijatelný.
Vůbec nevím, jestli bych si mohl dovolit tenhle paradox, kdybych vycházel z jiného překladu, než je ten Králův. Koneckonců i u něj se to asi čte spíš mezi řádky než v samotném textu.
Jako by na Dau mělo člověka zajímat hlavně to, co se mu příčí.
„…přebývající v tom, co je všem protivné, tak jest nejblíže Dau!“
Úryvek z eseje o Daodejingu Oldřicha Krále Překlad přes cestu (2010).
číst celý text