Jeden z nejhorších trestů, které si dokážu představit, by bylo to, že bych měl pravidelně probírat svoje čtenářské zážitky s Jiřím Trávníčkem. Blahořečím osudu, že jsem u něj nikdy nemusel studovat a naslouchat moudrům, jakými nás zase oblažil v posledním Tvaru (2014/7): „Mám takovou osobní teorii prozaické ekonomie: devadesát procent prozaické energie by mělo být určeno ke spálení v prvním čtení. Těch deset procent, dobře, to nechť je tam pro ty, kdo chtějí v těchto dolech kutat dál.”
Těžko si představit něco, co by se víc rozcházelo s mou vlastní čtenářskou i autorskou zkušeností. A to prosím asi tak od mých třinácti let beze změn až do letošní čtyřicítky: prózy, které se mi z devadesáti procent otevřou hned při prvním čtení, ve mně vyvolávají jen zklamání. Otázka, jestli mají nebo nemají strhující děj, při tom vůbec nehraje roli. Ty největší knihy, které mě v životě potkaly, čtu znovu a znovu právě proto, že čtením nejsou nikdy doopravdy „spotřebovány”.
Jorge Luis Borges kdysi přesně vystihl, co přináší největší odměnu: „není důležité číst, ale opětovně pročítat pročtené”. Nebyl by to ovšem Jiří Trávníček, aby to nepovažoval za odměnu falešnou, odměnu snobů. Když se ho Roman Kanda v rozhovoru na pročítání pročteného zeptal, dostalo se mu odpovědi: „Upřímně řečeno, tomu Borgesovu výroku moc nerozumím. Jak tomu rozumíte vy, chlape?”
Řekl bych, že Trávníček lže. Tomu výroku samozřejmě dobře rozumí, jenom na něj ze zásady odmítá přistoupit. Jako přesvědčený věrozvěst literárního konzumu požaduje prózu na jedno použití. Prózu, při které je čtenář rychle a bez potíží uspokojen jako spotřebitel. Literární teorie tu doslova drží prst na tepu doby: levně pořiď a co nejdřív zahoď, abys mohl znovu levně pořídit.