Lituji, ale nikdo mě nepřesvědčí, že není zásadní rozdíl mezi obraty „číst“ a „hlásit se o svá práva čtenářů“. To je jádrem jedné z těch obludných vět, se kterými na nás vyrukovali bohužel nejcitovanější čeští literární teoretici roku 2013, Jan Bělíček a Marta Svobodová: „Hlásíme se totiž, zcela individuálně, o svá práva – tentokrát nikoli jen kritiků či teoretiků, ale především o práva čtenářů.“
Pokud dnes všichni zastánci Bělíčka a Svobodové tvrdí, že jejich slavné „vymýcení básníků“ bylo okouzlujícím projevem prozatím tak málo chápaného smyslu pro humor, asi bychom se měli co nejrychleji společně zasmát i u onoho „práva čtenářů“. Protože jinak tu bylo na svět vyvoláno rozložení rolí, podle kterého je autor díla v zásadě dlužníkem a čtenář věřitelem. Popřípadě zákazníkem, který je náš pán. Hlásí se o svá práva, která mu doposud byla nespravedlivě odpírána, jinak se tomu rozumět nedá – napsat podobnou větu s jiným záměrem by totiž nemělo vůbec žádný smysl.
Ondřej Slačálek měl zjevně velmi dobré důvody, proč nenápadně poopravil skutečné znění textu a začal nás přesvědčovat, že „Bělíček a Svobodová, ano čtete ty bolševické hrůzy dobře, se přihlásili k tomu, že budou básníky nesnesitelně týrat tím, že budou jejich texty – číst“. Na základě takto zjemnělého a zušlechtěného převyprávění se pak zmíněný politolog mohl pohodlně vysmát Bruno Solaříkovi, že vidí strašidlo bolševismu úplně všude. Trik měl úspěch, Solařík se rozhodl veřejně omluvit za ukvapené vytrhávání z kontextu, a tak se to už nese sborem. Naposled se ve Tvaru s využitím stejného příkladu pokusil František Dryje udělat hlupáka z Pavla Janouška, protože přece „skáče našemu duu na hravě ironický špek“.
Hrdě se tedy hlásím o své nezadatelné čtenářské právo skočit na tento špek taky. To, čeho se člověk snaží dosáhnout, se pozná především podle výběru slov. Je to jako proslulá „řeč těla“. Pokud se chce něčeho domáhat, zní to rozhodně jinak, než když chce navázat důvěrný rozhovor.
Čtenář, který chce doopravdy číst, nemá potřebu vykřikovat něco o svých svatých právech, a prostě pozorně čte. Rozpoznává, po svém dotváří, odmítá, přísně rozlišuje, sem tam se naštve, jindy zase nadchne: to vše provází vnímání literárního díla už odpradávna. Číst přirozeně znamená vnímat něco v politickém kontextu, ale něco zase třeba v kontextu mystickém nebo úzce osobním – a za to si čtenář zodpovídá sám. Ne nadarmo básník D. Ž. Bor tak často připomínal úsloví: „Kam až došel, to tam našel“.
Připomínám, kdo tady po roce 1989 jako první začal běhat za autory s umaštěnou účtenkou a vznášet požadavky, že by si jako konzument díla měl především pořádně pošmáknout, a ne se zatěžovat nějakými odtažitými nesrozumitelnostmi. Byl to Jiří Trávníček. Nechce se mi dohledávat, jestli obrat o „právu čtenářů“ dokonce sám někde přímo nepoužil. Podstatný je totiž hlavně ten zatuchlý závan zjevně nikdy nestárnoucích komunistických literárněvědných příruček, podle kterých je hlavní povinností spisovatele to, aby se co nejvíc přizpůsobil tzv. potřebám lidu. Ani Bělíček se Svobodovou nechtěli říct nic jiného. Autore, předvoláváme si tě, aby ses nám tu všem zodpovídal! Krmíš nás opravdu tím, co požadujeme?
Ale aby mi bylo dobře rozuměno: rozhodně nemám nic proti návratu k vytříbenému básnickému umění „kenningu“, které od doby skandinávských eposů povážlivě upadlo. Když mohl být tenkrát meč podle zákonů důmyslného obrazného opisu nazýván „paprskem bitvy“ a ruka „zemí sokolů“, proč by se odteď o čtení nemohlo mluvit jako o „vymýcení básníků“?
Odkazy na citované texty: Jan Bělíček a Marta Svobodová: Ideologie a literatura – Ondřej Slačálek: Zachraňte literaturu. Jde si pro ni Stalin! – Bruno Solařík: Na milost a nemilost – František Dryje: O snímání básníků v Čechách, Tvar 21/2013.