Dalibor Chatrný mě před lety zaujal přepisovanými texty: smutnou zprávu, že ve čtvrtek 5. července zemřel, už bohužel vlastní rukou nepřepíše. Vzpomínky na několik setkání by v tuhle chvíli asi nezprostředkovaly jeho jiskru, a tak sem vkládám alespoň útržek ze svého textu o výstavě, kterou jsme mu uspořádali v roce 2001 v Liberci.
Pustí-li se do něčeho Dalibor Chatrný, nezůstane na tom nitka suchá. Suchá, to znamená bez vtipu. V Chatrném je jakási sympatická zlomyslnost. Chuť zkoušet, co která věc vydrží. A taky ji pokoušet, žertovat na její účet, neustále do ní šít a popichovat ji, zkrátka dát jí zabrat. Ať je to barevná skvrna nebo čára kreslená tuší, ať je to slovo nebo báseň v různých překladech, ať jsou to třeba magnety nebo fotografie Jindřicha Štreita, nic si před jeho nápady nemůže být jisto. Ale stát se objektem žertů Dalibora Chatrného, to znamená mít jeho důvěru. Čistě žertovat se totiž dá jenom s něčím, co je samo čisté, ryzí – to platí o umění stejně jako o člověku, vždyť není lepší zkouška charakteru, než dobře mířený (a míněný) vtip.
Související stránky: Dalibor Chatrný.
Snímek Karla Cudlína z přebírání Ceny Ministerstva kultury ČR.