Rubriky
Blog

Popuzené generaci (aktualizováno)

Ozvaly se popuzené hlasy, že spor o “angažovanou literaturu” (potažmo pálení knih) by neměl být vydáván za spor generační. Přiznávám se, že já to jinak vidět nedokážu:

Jaromír Typlt asi 1976Nazývám vás generací, protože jste v roce 1990 nezažili tu úlevu, když šla najednou k čertu všechna ta nadiktovaná „společenská zodpovědnost umění“ a bylo konečně možné nenechat se vyrušovat žádnými nesmyslnými obhajobami, proč si člověk čte a píše to, co sám chce. Slova jako „angažovanost“ se podobala hovnu, které dobrovolně berou do úst jenom koprofágové: viděli jsme všichni, jak to s tím slavným společenským zapojením literatury dopadlo – v lepším případě zkratovité intelektuálské strkání nosu do všeho na světě, čemu nerozumím (Sartre), v horším případě vychytralé přisluhování teroru (socialistický realismus).
A dvacet let tu celkem nikoho nenapadlo vznášet na literaturu politické požadavky – dvacet let, jak odpovídá průměrnému poločasu rozpadu jedné generace.
Jenže zčistajasna, kde se vzali, tu se vzali, když už by je nikdo ani nečekal, začíná nám tu viditelně houstnout hlouček teoretiků, kritiků a semtam i autorů, kteří tvrdí, že dokud sami neuvidí, tak neuvěří. A že se rádi budou mýlit „znovu, ale lépe“. Umění má prý nějaké úžasné mimoestetické funkce, kterými může napravit světové zlořády, a všichni čekají jen na to, až básník řekne, co je kde špatně… A z toho důvodu mluvím o generaci: většina vizionářů z tohoto hloučku chodila v roce 1990 tak nanejvýš do školky. Proto opakujte po mně, děti: Václav Hons, Josef Peterka, Karel Sýs. To jsou vpravdě angažovaní básníci, které si můžete vzít za vzor pro látání ód na Vítězný Únor.

Tato odpověď byla napsána pro blog H_aluze 27. 11. 2011: ale protože mi začalo být podsouváno mnohé, k čemu se nehlásím, připojuji čerstvý dodatek:

Vyčítám-li něco „nastupující generaci“, pak určitě ne to, že nezažila komunismus – ale že by si kdovíproč ráda ozkoušela, co tolika lidem prokazatelně zmršilo život.
Dotýká se mě, samozřejmě, když se někdo tak vehementně dožaduje toho, aby se vrátily hnusy, jejichž hnusnost si sám neprožil. Tím myslím bolševické nadřazování „funkce apelativní“ nad „funkci estetickou“: dnes povinné protestování, povinné proklínání, zítra povinné velebení, pozítří povinné oslavy revolučních výročí…
A co horšího, nejde o požadavek ze strany talentovaných básníků – zatím žádný Seifert ani Hora, ale ani ten nadarmo do huby braný Bondy a Vodseďálek, lituju! Zde jde o požadavek rázu úředního, tedy požadavek ze všech požadavků nejodpornější a nejnebezpečnější: požadavek vycucaný z prstu lidmi, kteří sami o tvorbě spíš někde slyšeli, než aby ji opravdu sami riskovali, ale zato by ji hrozně rádi „odborně“ usměrňovali a dirigovali.
Jednou se nám možná z nějakého vlivného úřadu představí jménem Andrej Ždanov, Ladislav Štoll nebo Vítězslav Rzounek.
(A proto opakujte po mně, děti…)

Ilustrační foto: Jaromír Typlt v dobách největší slávy československé angažované literatury.