(místo nekrologu)
„Jednou jsem narazil i na Magora Jirouse, bylo to v McDonaldu někdy kolem poledne, měl neuvěřitelnej barevnej kšilt, kterým dokonale zapadal do toho prostředí, a zrovna způsobně odkládal tácek. S přihlédnutím k jeho básnické tvorbě tomu přiznávám půvab.”
Tahle vzpomínka z počátku 90. let jako by zvláštním, nečekaným způsobem dokončila to, co se mi zdálo ve snu, který jsem popsal v próze Pole nade mnou (vyšla v roce 2006 ve sborníku 7edm). Uprostřed noci jsem se propadl do jakési rokle, kde žila proslulá undergroundová komunita, a div že jsem nebyl hned na místě zlikvidován jejich hlídkou, která ve mě viděla nežádoucího vetřelce. Ale přálo mi štěstí, nachomýtl se u toho zrovna jeden známý… To už znovu cituju z Pole nade mnou:
„Luděk, básník, androš s hustým černým plnovousem. Už venku se o něm vědělo, že sem patří. Přimluvil se a hlídka mě nechala projít. Ale je to navěky! varoval. Když už jsem jednou mezi nima, není pro mě cesty zpět. Říkal to tvrdě, nesmlouvavě, jako ortel. Kdokoliv do týhle rokle vstoupil, navěky se po něm slehla zem. Prý jedině Magoru Jirousovi „s přihlédnutím k jeho básnické tvorbě” – to zdůvodnění znělo zcela oficiálně – povolili výjímku a směl od nich odejít.
Se mnou se ale srát nebudou.”