3. listopadu 2009 ve Dvoře Králové nad Labem zemřela žena sochaře Ladislava Zívra. Letos v srpnu ještě v záviděníhodné energii oslavila 85. narozeniny. Byla to žena, jaké jsou v tomto světě vzácností.
Stačí si jen připomenout, ke kolika kresbám a sochám Zívr připojil její jméno, aby jí vyjádřil svou vděčnost za to, že ho provázela nejtěžšími obdobími jeho života a že s ním bezvýhradně sdílela i jeho hlavní sen.
„Své ženě Jituš, v níž jsem nalezl smysl svého života a potřebnou sílu k vytvoření díla,“ vepsal v roce 1977 do záhlaví svých Vzpomínek. Není tajemstvím, že na většině jeho soch od 40. let je tak či onak přítomen také dotyk „kouzelných rukou“, jak své ženě přezdíval na začátku jejich vztahu: Jitka Zívrová se podílela na přípravách hlíny, střežila bezpečný průběh výpalu soch, nanášela barevnou patinu, restaurovala poškozené části, ale po léta zařizovala i organizaci výstav. U všech uměleckých přátel si tím získala neobyčejný respekt. Zívrovi byla ovšem i modelkou k portrétům a aktům, trvalou inspirací i kritickým hlasem, který sochař uměl vyslechnout.
„Mnoho mi prospívá v mém boji o výraz a má velké, ne-li všechny zásluhy o moje dosavadní úspěchy i prohloubení a vnitřní zbohatění,“ poznamenal si Zívr už v listopadu 1947, kdy se ohlížel za prvními dvěma lety svého manželství. „Lituji jen, že jsem tak chudý a nemohu ji odměnit všelikými radostmi, jak bych si přál. Doufám však, že ta, jež si nežádá nic než lásku, bude mít jednou i všechny jiné blaženosti toho světa, tak jak si zaslouží.“
Rubriky