Božena Správcová se rozhodla trochu mi pročechrat stylizace, sebeklamy a traumata, takže nedlouho po Atempu a A2 vychází 19. února další rozhovor – tentokrát na stránkách Tvaru (číslo 4/2009). Před třemi lety jsem tady napsal, že na svoje rozhovory by autor radši neměl příliš upozorňovat, protože dává na vědomí, že neměl na práci nic lepšího. Rozhovor ve Tvaru mi ovšem poskytl příležitost malinko se “anagažovat”: vychází přesně načasován do sněhové kalamity v Liberci, s fotkou slavného sněhového děla na titulní stránce… (autorem snímku je Šimon Pikous).
Jaromíre, prosím tě, co to tady celou dobu tak hučí?
Já bych tě poopravil. Ono to spíš skučí nebo kvílí. Posloucháme to tady už několik týdnů, hlavně v noci, a v tom zvuku opravdu zaznívá taková zvláštní úpěnlivost a bolest. To pracují sněhová děla. Ta proslavená, co se o nich teď každou chvíli píše v novinách a na internetu. Hned za kopcem máš totiž závodiště pro mistrovství světa. Až vyjde tenhle rozhovor, budou tady po sobě šlapat tisíce lidí.
Před tisíci lidí, co po sobě šlapou, jsi před časem uprchl z Prahy. Aspoň mi něco takového utkvělo…
Neuniknul jsem, to máš pravdu. Když jsme se sem před deseti lety přistěhovali, Vesec byl naprosto neznámou lokalitou. Pár nezajímavejch uliček mezi městem a lesem. Kamarád fotograf, kterého jsem tehdy vedl na Špičák, pobaveně provolával jméno Caspara Davida Fridricha, protože to byl opravdu takový lehce přízračný romantický pahorek s několika stromy, ztracená varta pohanství. A teď se z toho najednou stala sci-fi. Jedeš kolem a vidíš návrší poseté monstry, jako by se tam slétl nějaký obludný hmyz, který kolem sebe kálí bílou hmotu. A když se za tmy vracíš domů, zní to úplně, jako by to tam někdo vysával obrovským luxem.
Takže tohle je ještě o stupeň horší než ty davy lidí – odlidštěný mechanismus, který ty davy teprve vábí, svolává, umožňuje. Něco mnohem přízračnějšího, bližšího peklu?
Na tom zvuku je mimo jiné zvláštní, že se vůbec neproměňuje. Ve dne v noci k tobě proniká to samé táhlé tříčárkované dé. Jednou jsem si ho pro porovnání brnknul na kytaře a zničehonic se mi vybavilo, jak mi kdysi v ušní laboratoři měřili tinnitus. Pouštěli mi do sluchátek tóny a já měl jejich sílu a vejšku porovnat s tím šumopískotem, co mi od narození zní v hlavě. Kdykoliv přijdu do ticha, slyším neexistující tenounký zvuk, vysílání vlastního mozku. A to, co se teď nese od těch sněhových děl, je vlastně to samé. Tinnitus vesecké krajiny.
Vysílání veseckého mozku, hm. Který na horách vyrábí do zásoby sníh… Bezva sci-fi. Kolik by asi bylo za ty prachy knížek, filmů, učitelek, čehokoliv méně absurdního? Pojďme se raději bavit o čtení…
Další témata: esoterní jádro – kontrola – naivita – nekontrolovanost – sebeklam – nadhled – čtenář – generace.
Související stránky: Tvar – Božena Správcová – Šimon Pikous.