V životopisném hesle jednoho z autorů, kteří jsou nyní zastoupeni na výstavě Prinzhornova sbírka v pražském Domě U kamenného zvonu (otevřena do 3. května), jsem se dočetl, že odmítal chválu svých kreseb, protože byl přesvědčen, že pouze zjevuje “pravdu”. Nejdůležitější bylo, aby věci byly “správně“.
Musím na to teď často myslet. Jak to jeho “správně” porušuje všechna kritéria vědy, techniky, umělecké zručnosti – protože je to jeho osobní, výlučné a z hlediska objektivity ničím neprokazatelné “správně“. A přece je to opravdu správně a on by za to možná dal i život. Není v tom žádná libovůle. Dotyčný by poznal každou chybu. Podobný motiv se ostatně objevil i v životopisném filmu o slavném “naivistovi” Nikoforovi (Můj Nikifor). I tam přece hrdina rezolutně, dokonce útočně tvrdí o různých barvách a obrazech, že nejsou správně.
Tahle úvaha patří spíš do blogu, ve skutečnosti jsem chtěl napsat jen krátkou pozvánku, abyste si vůbec první českou výstavu z proslulé heidelberské sbírky psychiatra Hanse Prinzhorna (1886–1933) rozhodně nenechali ujít. Byla to geniální intuice, co Prinzhorna vedlo k tomu, aby začal sbírat uměleckou tvorbu psychiatrických pacientů v době, kdy se ještě házela pod stůl.
Dnes, díky Kleeovi, Dubuffetovi, Kirchnerovi, Noldemu a dalším už to víme. Před rokem 1922, kdy Prinzhorn vydal svoji přelomovou knihu Tvoření duševně nemocných, to ovšem bylo faux pas. Potrhlost. Kapric.
Výstavu zprostředkovalo sdružení ABCD, zastoupené kurátorkami Ivanou Brádkovou a Terezií Zemánkovou. Podařilo se mi z internetu stáhnout dvě reprodukce: jednu od proslulého Augusta Natterera, kterého velmi obdivovali surrealisté, a potom fascinující hermetickou kresbu Paula Goesche Rozčtvrcený Horus.
Související stránky: Galerie hlavního města Prahy – Hans Prinzhorn – Prinzhornova sbírka – reprodukce z výstavy.