Ve dnech 25.–29. května jsem nechal svoje webové stránky “stávkovat” na podporu Kulturních dnů neklidu, které vyvolala protikulturní politika hlavního města Prahy. Jde ale o víc: o vztah celé české společnosti k vlastní kultuře. Myslím, že je zcela otřesný. Jako tvůrčí člověk se v této zemi opravdu necítím dobře.
Samozřejmě se mě osobně dotýká skutečnost, že nedovzdělaní, kulturou nedotčení politici pražské ODS s povýšeným bolševickým úsměvem na tváři hodlají zlikvidovat právě ta divadla, do kterých rád chodím právě proto, že svou tvorbu nechápou jako pouhý “zábavní průmysl” – Divadlo Na zábradlí, Divadlo v Dlouhé, Divadlo Archa, Divadlo Alfred ve dvoře a další.
Postoje mocných k umění už opravdu začínají připomínat dobu před listopadem 1989. Rozhodujícím měřítkem má být opět masovost, jakákoliv menšinová tvorba se opět dostává do podezření, že jde jen o ukájení nějakých výlučných choutek. Devastace pražské divadelní scény je ale pouze nejviditelnějším projevem vztahu, který tento režim ke kultuře má.
Nejsem sám, kdo už přestává vidět jakékoliv východisko. Kdekoliv člověk ještě mohl brát sílu, setkává se teď už jenom s únavou, uštvaností a marností, protože z tvůrčích lidí si už jen málokdo může dovolit dělat to, co by měl. Buď bojuje o základní přežití a nesmyslně na to vydává poslední zbytky své energie, nebo už všechno vzdal a prodává se v komerci a reklamě.
Stojí za připomenutí, že listopad 1989 se z velké části odehrál na divadelních scénách. Letos to bude devatenáct let. A je to smutná bilance: jestli se něčemu otevřely dveře dokořán, tak především bezostyšné zlodějině. Chytráci, kteří v tom umějí chodit, si z celé země udělali podivnou tombolu, ze které si domů jakoby náhodou odnášejí hlavní ceny. Kultura si ale vytáhla špatný los. Její někdejší revoluční angažmá se jí pouze vymstilo: dostala sice svobodu projevu, ale k tomu takzvané tržní podmínky. A ty patří v evropském měřítku téměř jistě k těm nejhorším – stačí vzpomenout na to ubohé půlprocento určené na kulturu ze státního rozpočtu, na daňový systém naprosto odrazující možné sponzory a mecenáše, na chatrnou strukturu nadací a grantů, na zatížení knih vysokou daní z přidané hodnoty atd. A přitom je nám pořád vtloukán do hlavy ten nový marxismus-leninismus, že bychom si na sebe měli vydělat.
Aparátčíkům na pražském magistrátu je asi v tuto chvíli už jasné, že s těmi divadly poněkud přestřelili. Zbytečně upoutali přílišnou pozornost na něco, co se jim jinak daří celkem bez potíží prosazovat pomalu a v skrytosti. Příště budou jistě opatrnější a z
volí méně nápadnou cestu.
A tak těžko říct, jestli se kulturní dny neklidu nezastaví jen na pražské divadelní kauze a dokážou přerůst v to, čím by měly být: v soustředěný protest proti celkové mizérii, ve které je česká kultura nucena přežívat už skoro dvě desetiletí.
číst výzvu ke Dnům neklidu – kdo podpořil Dny neklidu – jak proběhly Dny neklidu