Zůstává mi záhadou
jak mohou mladí básníci v roce 1989
psát pseudosymbolistickou pseudosurrealistickou
v každém případě ale unuděnou ufňukanou lyriku
Zmizel v téhle zemi všechen talent?
Je to skoro přesně deset let, co jsem si tyhle verše Egona Bondyho vypsal z jeho sbírky Dvě léta. Teď, když zemřel (9. dubna 2007 v Bratislavě), se k nim znovu vracím. Ta pseudosymbolistická pseudosurrealistická poezie, která ho v roce 1989 tak otrávila, mohla být docela klidně i moje. Ale kdo ví, co se mu to tenkrát doopravdy dostalo do ruky. Pocit otrávenosti s ním ale dnes naprosto sdílím. Nevím, jestli je současná česká lyrika pořád ještě pseudosymbolistická a pseudosurrealistická, ale unuděná a ufňukaná je určitě víc než ta v roce 1989.
Bondy s Vodseďálkem na přelomu čtyřicátých a padesátých let prošli zdí. Už jsem se to jednou pokusil pojmenovat v rozhovoru s Petrem Šrámkem (Souvislosti 3/2003): „ze surrealismu je totální realismus, obraznost je osekána až na pokraj toho, kam to vůbec osekat lze. Zdá se mi, že se tam zhodnotilo něco, o co se už v roce 1937 pokusil Nezval ve sbírce Absolutní hrobař. Myslím, že tenkrát ho samotnýho zděsilo to sebezapření a z poetiky Absolutního hrobaře rychle vycouval, takže pokračování, přitvrzené stalinskou vizí, pak přinesli až Bondy a Vodseďálek a Medek. Je to velmi zvláštní příběh imaginace – právě o ni tenkrát podle mého názoru šlo. O její zachování, i když v jakémsi záporném stavu. (…)
To mě fascinuje, když se něco promění k nepoznání. Když se to zachrání naprosto nepravděpodobnou proměnou. Česká poezie by už dnes nějakej průchod zdí zase potřebovala, je na tom příšerně – ale jak by to mělo vypadat, to nevím. Třeba bych ani nerozpoznal, kdyby se to stalo. Totální realismus je řešení starý padesát let, dnešní doba nás vystavuje úplně jinejm druhům přízraků.“
Váhám, jestli to celé zakončit poznámkou, která se týká způsobu smrti. Nechci si s ním jen literátsky (pseudosymbolisticky a pseudosurrealisticky) zahrávat, ale na druhou stranu asi existuje hlubinný důvod, proč si ty příběhy nikdy nezapomeneme vyprávět – jak zemřel Boudník, jak Hrabal… Bondyho totální realismus se zrodil pod výrazným vlivem Salvadora Dalího. Jeho paranoicko-kritická metoda pomohla proměnit stalinismus v přelud. A Dalí, který zemřel v lednu 1989, se poslední tři léta svého života se léčil z popálenin, které utrpěl při požáru ve své ložnici. Egona Bondyho zasaženého popáleninami zachraňovali v Bratislavě tři týdny. Nevím, jestli to něco znamená. Ale byla to první souvislost, která mi při té smutné zprávě bleskla hlavou.