Fotograf Miroslav Machotka

Po vrstvách

Vrstvy by nebyly vrstvami, kdyby se neukládaly v určitém rytmu. Jen díky tomu, že se v nich něco opakovaně přerušuje, můžeme rozeznávat jejich zvrstvenost. A právě odkrývání různých druhů opakování a přerušování se zdá být spojujícím rysem většiny fotografií Miroslava Machotky. Velmi často na nich můžeme pozorovat něco zmnoženého, seřazeného, souběžně vyrovnaného, rozvěšeného nebo zprohýbaného. Černobílá fotografie, která rozlišuje jen mezi světlejším a tmavším, pak jen pomáhá zvýraznit všechno, co se navrací nebo pravidelně střídá.

Machotka není z těch fotografů, kteří vyhledávají nečekaná setkání věcí, ani nechce oživovat stopy lidských osudů nebo náznaky příběhů. Rozhodující pohnutkou k pořízení snímku je pro něj to, že postřehne nějakou rytmickou událost. Třeba náhlý průhled, přechod nebo překrytí, díky kterým se v okamžiku zviditelní něco, co v běhu našich životů obvykle ustupuje do pozadí.

Kdo z nás se kdy pozastaví nad tím, mezi kolika druhy vrstev se běžně pohybuje a kolik dalších stváří, když denodenně něco k sobě skládá nebo na sebe něco vrší? Machotka ukazuje, že se stačí trochu pozorněji rozhlédnout po ulici a projít různá městská zákoutí, aby se hned vynořily nějaké úseky a řady, které ne náhodou připomínají příčné průřezy navrstvenými horninami, kmeny stromů, složením kůže nebo třeba obdobími dějin. A nejpozoruhodnější jsou samozřejmě místa, kde se naráz sejde víc takových průřezů, takže na sebe různé vrstvy navzájem upozorňují, aniž by bylo potřeba k tomu cokoliv dodávat.

Někomu možná takový pohled na svět může připadat příliš neosobní, abstrahující, takže může namítnout, co tím vším vlastně získáváme. V případě Machotkových fotografií je to kvalita, která vyniká právě díky jakési jejich prázdnotě a ztišenosti: hudba. Netušená, podivuhodnými rytmy utvořená hudba, která se rozehrává během našich nejvšednějších cest.

(2017)

Rytmus míst

Jsou to fotografie, které potvrzuje sluch. Přitakává očím, že uměly v pravou chvíli zpozornět, když spolu věci začaly hrát.

Čím přesnější je souhra, tím dokonaleji vyniká rytmus. Nepřišel jsem na žádné jiné slovo, které by lépe pojmenovávalo, proč je Miroslav Machotka v kontextu české fotografie tak nezaměnitelný. Rytmus je přímý zážitek toho, že světem okolo nás neustále něco proniká, vždy se v něm něco musí pravidelně opakovat, aby bylo možné propojit jednu část s druhou a přejít dál. A tak i od jedné Machotkovy fotografie přecházíme ke druhé, jako bychom opouštěli určitý rytmický úsek a rychle si skládali dohromady nové prvky a jejich řazení, nové vztahy, nové důrazy.

Ale i uvnitř snímku samotného se rytmus velmi často láme, jednoduchá pravidelnost překvapuje náhlou poruchou nebo ostrým skokem do jiného seskupení. Tvůrce jako Machotka se totiž nedokáže jen tak vzdát modernistického přesvědčení, že fotografie vznikla hlavně proto, abychom v jediném okamžiku mohli uvidět nepředvídatelné. A co je nepředvídatelné? Nečekaná změna rytmu.

Machotkovi se zachycuje nejlépe tam, kde jsou lidské záměry – řady tyčí, řady oken, řady drátů, řady kostek, řady cest – zkříženy působením času, světla, náhody, přirozeného bujení nebo rozkladu. Proto ho jako fotografa zastihujeme nejčastěji v těch částech města, kde si civilizace ještě nebo už není úplně jista sama sebou. Její vzorce tu jsou sice dobře čitelné, ale zdaleka nevystihují všechno, co se děje.

Pravý rytmus nechce končit u vzorců.

(2015)

Autor textů: Jaromír Typlt. Vznikly jako doprovod výstav Miroslava Machotky ve Fotografické galerii Fiducia (Ostrava), Galerii Nika (Liberec) a Domu Gustava Mahlera (Jihlava).

1 komentář u „Fotograf Miroslav Machotka

  1. Pingback: Machotkovy fotografie v Liberci | Jaromír Typlt

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *