Ústav pro českou literaturu AV spolu s nakladatelstvím Academia šel zase obvyklou českou cestou zásadního upřednostnění lacinosti a pohodlnosti před jakýmikoliv jinými ohledy a do nově vydané knihy V souřadnicích mnohosti vybrali všechny fotografické portréty žijících spisovatelů z archivu Petra Kotyka. A to přesto, že už předchozí svazek V souřadnicích volnosti (2008) je ukázkovým dokladem toho, jak nešťastné je to řešení. Člověk musí tiše závidět autorům, kteří se Kotykova objektivu už nedožili, takže museli být v knize představeni kvalitním starším snímkem. Kotyk fotí většinou během čtení nebo autogramiád, používá jakýsi jednoduchý digitál s bleskem, aniž by se trápil tím, že to zplošťuje obraz a všude kreslí ošklivé ostré stíny, a dokonce i z malých černobílých reprodukcí se dají rozeznat neklamné známky neodstraněných červených odrazů v očích. O nějakých ohledech k momentálnímu výrazu spisovatele nebo trapným deformacím tváře se nedá mluvit už vůbec, pro Kotyka je pravda o portrétovaném technicky zcela jednoduchá: cvaknu tě jakkoliv a budeš to vždycky ty.
Těžko pochopit, proč tento v zásadě diskreditující a žalostně amatérský fotografický archiv dostává ještě dnes přednost před archivy profesionálních, citlivých a sebekritických fotografů, jakými jsou Karel Cudlín, Libor Stavjaník nebo Ondřej Lipár. Na to znají odpověď asi jen vydavatelé. Ti se samozřejmě ani nepokoušeli nikoho z portrétovaných zeptat, co si o snímcích myslí, protože dobře tušili, že by jim Kotyk neprošel. On ale i takový obrazový doprovod v akademických Dějinách české literatury 1945–1989 (vydáno v Academii 2007–2008) má občas povahu hodně zlomyslné probírky trapnými snímky z rodinných alb. Nebylo by už načase, aby se do oficiálních publikací o české literatuře konečně prosadilo trochu fotografického vkusu? Tvářit se, že portréty spisovatelů nijak nevstupují do procesu interpretace jejich díla, není nic jiného než ignorance.
Rubriky