Před sto deseti lety, 3. října 1901, se v Brně narodil František Halas. Nemyslím, že “spory o Halase” v české literatuře skončily. Delší studii, na kterou už nějaký ten rok pomýšlím, jsem zatím napsat nestihl, a tak vkládám alespoň úryvek ze staršího rozhovoru pro internetovou revui Atempo (6. 10. 2008):
Halas zjevně ztělesňuje v naší literatuře jakousi krajnost, a to i přesto, že se sám přiznával ke kompromisům se čtenářským vkusem. Pro mě osobně je doopravdy současným básníkem. Zvlášť myslím na pozdní dílo. Sbírku A co? čtu vždycky znovu s překvapením a musím se k ní opakovaně vracet, jako by mě k sobě něčím volala. Pod dojmem kritiky, kterou se s tímhle autorem vypořádal Jan Štolba v knize Nedopadající džbán, jsem si prošel Halasovo básnické dílo znovu celé, včetně náčrtků a skic. Najednou se mi jasně ukázalo, v čem mám s Halasem společné sklony.
V řadě básní se přiznává k tomu, že je posedlý slovy, která se mu vymykají. Ať začne odkudkoliv, nakonec stejně dojde k tomu svému zejícímu nikde. Všechna slova jako by pořád obkružovala základní hrůzu ze sebe samých. Podivně se proplétají, skoro jako nějaká – ornamentální – výšivka na okraji propasti, ale ta výšivka se postupně zaškrcuje a slova se blíží jakémusi „úzkostnému bodu“. Tam už všechno vychází čistě z jejich zvuku a významů, které jsou pod krajním napětím. Jan Štolba se ale přesně v tuhle chvíli začne dožadovat civilnosti a reality. Copak necítí to napětí?
Rozhovor vznikl z podnětu básníka Jonáše Hájka, který mi také kladl otázky.