Už se zdálo, že bude klid.
Když jsem na jaře četl korektury svého rozhovoru se studenty FF UK z roku 2007, dost vážně jsem přemýšlel, že celou pasáž věnovanou panu Kopáčovi prostě vyškrtnu jako neaktuální.
Jenže než knížka Pod cizím nebem bloudili jsme spolu stačila vyjít tiskem, rozšířila se po zemích českých zpráva, že už ho tu máme zase. A dokonce na ministerstvu. A dokonce na místě, kde se rozhoduje o osudu českých literárních časopisů.
Rád bych byl špatným prorokem, ale řádky z roku 2007 teď už opět čtu jinýma očima.
Studenti: A naopak kdo vám v současné době zcela nevyhovuje?
JT: “Není to příliš návodná otázka? Radim Kopáč, samozřejmě. Bude-li dál pokračovat tempem z posledních let, doroste bezpochyby v jednoho z největších škůdců literatury. A tím myslím opravdu formát takového Ladislava Štolla. Jen s ním už bude moci být hrdě poměřován.”
Dá se to nějak verbalizovat?
“Dá, stačí jen poukázat na to, jak zneužívá slov. Jak si vystačí s nálepkami – skoro v každém textu je něco označeno za „teigovské“, „nezvalovské“ nebo „heislerovské“. Přičemž je zajímavé, že se zásadně jedná o nálepky převzaté z avantgardní tradice. S nálepkou typu „zahradníčkovský“ nebo „reynkovský“ se u něj nesetkáte. Kopáč zůstává u zkratovitých formulací, protože mu to vyhovuje při různém třídění a škatulkování, určování směrů a přepisování dějin. Nepotřebuje textu doopravdy rozumět. Skutečným cílem celého jeho angažmá jsou totiž jenom manipulace a získávání výhodných pozic, ať to stojí, co to stojí. Je s podivem, že ještě nikdo všechny ty Kopáčovy doslovy a recenze nedal studentům k systematické analýze na nějakém semináři, vždyť jde o ukázkový materiál projevu defektního myšlení v defektních textech!”
K tématu doporučuji projít si diskusi o osobě Radima Kopáče na stránkách A2.