Na jaře 2007 probíhal na katedře české literatury FF UK cyklus setkání studentů se současnými českými básníky. Z těch setkání byly pořízeny zápisy a zdá se, že budou na podzim letošního roku vydány i knižně. Zde je malá ukázka toho, jak jsem odpovídal studentům v učebně, kam kdysi také sám chodil na literární semináře:
Pozor, mým záměrem není vymýšlet si nová a nová média, kde bych se ještě mohl realizovat! Já bych byl v podstatě velmi rád, kdybych došel k tomu, že by mému textu stačila klasická kniha. Nehledám způsob, jak slovo opustit. Snad se snažím o rozšíření hranic jeho vnímání. Ovšem přiznávám, že ve chvílích malomyslnosti mi útvar básnické sbírky přijde úplně absurdní. Nějakých padesát básní sebraných dohromady a je tu „nejnovější žeň“. Básník se posouvá od sbírky ke sbírce jako šnek od salátu k salátu a každého opravdu strašně zajímá, čím se jeho nová sbírka liší od sbírky předchozí… Není to jen dekor do knihovny? Mně prošly rukama stovky básnických knížek. Jenže už třeba po několika měsících v nich s překvapením čtu neznámé básně, jako bych je viděl poprvé! Pokud vím, Josef Hiršal měl geniální paměť na verše, prý jich znal z hlavy tisíce, ale to já nemám. Pro mě je báseň taková mlha, která se přese mě převalí a zanechá matný dojem, že jsem něčím prošel. Takže nás pár exotů produkuje jednou za pár let sbírku par a mlh. Ty se rychle rozplynou a v hlavě nezůstane nic. Proti tomu třeba text zpívaný, text nějaké písně, vám tady zarecituju celý. Jakmile je slovo spojeno s hudbou, vryje se mi do hlavy tak, že se ho leckdy nemůžu zbavit, ani když chci. Ale báseň, byť je sebekrásnější, neudržím ani jako stopu. Proto mě zajímá spolupráce s grafiky. Proto občas třeba stříhám radiofonické kompozice. Jsou to pokusy, aby se slovo zarylo víc pod kůži. Čili mým záměrem není nějaké vymýšlení pro vymýšlení, že bych si třeba pozval symfonický orchestr, připravil laserovou show a s výsledným Gesamtkunstwerkem skončil ve sportovní hale!