Mimo patro partitura

Divadlo Mimo patro ukončilo svou činnost v červnu 2008, kdy se rozutekli do světa poslední jeho členové. Tečka za rokem a půl společných zážitků se přitom neodehrála ve skutečnosti, ale stylově – ve snu. Zdál se Petře Machkové, která si ho nejen zapsala, ale doložila i zajímavou „grafickou partiturou“.

„Bylo něco málo po půl šesté, když jsme se slezli na poslední hodinu dramaťáku: Ivča, Vítek i já. Jaromír seděl u okna na konci chodby ve druhém patře a díval se ven, kde se sbíhala snad všechna mračna světa. Hodina se nezkracuje. Proč jsem si to myslela, nevím. Nevím ani, jak to, že přímo ze třídy vedly jedny dveře do Malé výstavní síně. Přesněji do Jaromírovy staré pracovny, kam se nějakým záhadným způsobem vtěsnalo malé černé křídlo.
Náplň hodiny byla prazvláštní. Nejprve jsme klavír přestěhovali do učebny. Potom Jaromír odněkud vytáhl partituru tvořenou ze samých roztodivných obličejů a úkolem pro mě a pro Vítka bylo, zhudebnit ji. Vznikly tak dvě interpretace, které se od sebe zásadně odlišovaly, přestože byly hrány na základě jednoho a toho samého zápisu. Co se mi ale nejvíce vrylo do paměti, byl samotný závěr partitury. Tvořily ho dva prázdné obličeje. Vzpomínám si, že jsem pouze zmáčkla nohou pravý pedál a nechala došlápnutí rozlinout v ozvěně. Připadalo mi to v tu chvíli jako jediné možné řešení: rozmazat veškeré předchozí tóny do ticha.
Nedovedu si vysvětlit, proč se mi zdálo o dvou prázdných obličejích a o tichu, které přehlušilo zvuk, nevím ani, jak ten závěr vyřešil Vítek, protože to ráno jsem se probudila příliš brzy. Nicméně ve skutečnosti poslední hodina dramaťáku odpadla. Tak jsem si koupila tři lahvičky černé tuše, posadila se pod strom v zámeckém parku a vylovila z tašky notový sešit, abych mohla zapsat úkol, který nám Jaromír zadal.