Jaroslav Režný

Jediný rok Jaroslava Režného

Celá literární „kariéra“ básníka Jaroslava Režného spadá do roku 1953, kdy se seznámil s Vratislavem Effenbergerem a svými texty veskrze prostoupil druhý z pěti Objektů, pracovních sborníků, které jsou považovány za milníky vývoje českého surrealismu padesátých a šedesátých let. O podílu Jaroslava Režného se však důsledně mlčí. Nikdo takový „mezi námi” nikdy nebyl. Při vyjmenovávání autorů Objektu 2 – Vratislava Effenbergera, Josefa Istlera, Emily a Mikuláše Medkových a Jany Severové – bývá Režnému vyhrazována doložka „a další”. A to i přesto, že v Objektu 2 má drtivou většinu původních textů. Nejen řadu básní a záznam snu, ale také rozsáhlý, z dopisů sestavený esej Poznámky o obrazivosti metafor Paula Eluarda a navíc i překlad úryvku z Listu o návratu do rodné země, slavného textu černošského básníka Aimé Césaira.

Podle všeho se zdá, že Effenberger nějaký čas v Režném viděl nového stěžejního básníka surrealistického okruhu, který byl v té době omezen víceméně jenom na výtvarníky. Karel Hynek zemřel před několika měsíci, kontakty se Zbyňkem Havlíčkem se ještě neobnovily, Medek psal velmi střídmě a Effenberger sám se jako básník příliš nepřeceňoval. Ať už byly záměry jakékoliv, vřelý vztah, který se tu vytvořil, je zarážející. Sám fakt, že se vůdčí duch českých surrealistů setkal s Režným u Emanuela z Lešehradu, tehdy už vysloužilého dekadentního literáta, nemá daleko k bizarní anekdotě. (Připomíná to trochu Hrabalovu povídku Chcete vidět zlatou Prahu?, kde se pořádá surrealistický večer za patronace stařičkého dekadenta Jana z Wojkovic.)

Nutno hned dodat, že Režného poetika tehdy měla rozhodně blíž k Lešehradovi než k Effenbergerovi, který se nedlouho předtím snažil slovo surrealismus nahradit slovem antilyrika. Ornamentální, nadýchané, zaumné, „přesličné“ a vůbec po všech stránkách estétské Režného básně v próze (které sám shrnul do sbírek Žlutý zápisník, 1950-51, a Červený zápisník, 1953) jsou sice v kontextu tvorby padesátých let dost vyjímečné, ale rozhodně nemají co dělat se surrealismem. Zvlášť s cynickým a antiiluzívním surrealismem vedeným Effenbergerovou negací.

A přesto to byl právě Effenberger, kdo u Žlutého zápisníku ocenil „to subtilní, horečnaté, matoucí, objevitelské, nádherné rozechvění“ (dopis z 1. června 1953). Zní to neuvěřitelně, když Režnému píše: „V básni Žhář se tato poezie téměř sama definuje: Nic: tleskot, truskavec a požár křídel ptáků, nebo: diviti se, divizny – láska, chvějící se láska.“ Teprve ve shrnujícím hodnocení se vracejí obvyklejší Effenbergerovy obraty: „Snad později, až budu ty verše číst jako knížku, až se chtěj nechtěj stanou literaturou, budu si moci uvědomit, kdo jsi a kde jdeš ve vývoji moderní poezie. Doba, v níž jsme se seznámili, nás zbavuje možnosti kriticky hodnotit nové objevy.“

Jako by Režného vytříbená hra s jazykem a obrazností, vycházející i z jeho důkladné obeznámenosti s celou tradicí českého básnictví, Effenbergera načas znejistěla v jeho přímočaré představě, co je poezie a čím má být. Problémem pro něho nepochybně bylo už vyrovnat se s hravým estétstvím přítele Karla Hynka, ale u Režného se navíc nedalo najít ani stopy po cynismu nebo travestii. Přitakání této poezii a její zařazení do Objektu 2 tedy v podstatě zpochybnilo mnohé dosavadní proklamace. Povahu tohoto zpochybnění možná naznačuje Režného výrok vztažený k Eluardovi: „Při posuzování uměleckého díla je nutno být si například stále vědom toho, že nejenom síla je síla, ale i jemnost že je síla: žvatlání údivu a nostalgické zemdlívání je rovno vzmachu vášnivě heroickému.“

Objekt 2 (říjen 1953) byl cele věnován surrealistické poezii a sestaven se záměrem, aby jeho volné uspořádání vyvolávalo atmosféru surrealistické básně. I na této koncepci měl možná Jaroslav Režný svůj podíl. Výslovně mu pak byla svěřena příprava Objektu 3, který měl vzápětí následovat. Režný se během roku 1953 postupně přikláněl k určitějšímu surrealistickému výrazu a své nové, už převážně surrealistické básně se chystal shrnout do sbírky Zavřená kniha. Živě si s Effenbergerem korespondoval, stýkal se s Medkovými a Istlerem, spolupráce byla v plném proudu. Rok 1953 však skončil a hned na začátku dalšího se stalo něco, co rázem změnilo situaci.

„S pocitem trapného zklamání, avšak bez lítosti konstatujeme, že na schůzce 1. února 1954 pronesl Jaroslav Režný jisté výroky, které se setkaly s naším hlubokým odporem a opovržením. Při příští schůzce, která měla vysvětlit příčiny, jež k těmto výrokům vedly, pokoušel se J. Režný rozvíjet rozsáhlé „teorie“ z arzenálu antisemitské propagandy, z nichž jsme teprve nyní měli příležitost poznat rub jeho dosavadní uzavřenosti v plném světle.

Ten, jehož veršům jsme věnovali větší důvěru, než mohlo vzbudit dílo tak podivně izolované, objevil se náhle před námi jako „osamělý křižák“ proti „piklům mezinárodního židovstva“. Jakou odpověď nalézt proti „argumentům“, které mávají klackem nad díly lidí, jakými byli Heine, Apollinaire, Kafka, Chaplin, Freud, Marx, Klee, Einstein a mnoho jiných, ostatně proti duchu celé moderní kultury, proti duchu svobody? (…)

Jaroslav Režný, ztotožniv se s flekovskou „ideologií“ věčně krachujícího středního živnostnictva a – aniž by si to patrně uvědomoval – i jistých aktuálních a oficializujících tendencí, ztrácí se definitivně z okruhu našeho zájmu.“

Toto je větší část společného prohlášení surrealistů z 5. února 1954. V něm už je Effenbergerova dikce plně čitelná, a nelze přehlédnout ani určitou křečovitost jeho snahy smést naráz člověka i tvorbu, „dílo tak podivně izolované“. Prohlášení, jež se nyní, stejně jako všechny ostatní dokumenty, nachází v Effenbergerově pozůstalosti, mělo vyjít v Objektu 3, ale nevyšlo, neboť se uskutečnění tohoto sborníku zdrželo až do roku 1958, kdy už zřejmě nebylo žádoucí upozorňovat na dávný incident.

Přibližně v téže době Jaroslav Režný, znovu osamělý ve svém podivném světě, se vší svou naivitou žádal Vítězslava Nezvala a E. F. Buriana o podporu při prosazování své rozhlasové dramatizace Rimbaudovy Sezóny v pekle. V této souvislosti nebude od věci si připomenout, že to mimo jiné byly právě antisemitské výroky, co vedlo k proslulé roztržce Vítězslava Nezvala se surrealisty v roce 1938.

Zavržení Režného i mlčení o něm je vcelku pochopitelné a při krátkosti jeho spolupráce s Effenbergerovým okruhem vymazání jeho jména ani nevytvořilo příliš rozsáhlé bílé místo. Přesto je načase se k němu vrátit, přinejmenším proto, aby se otevřela otázka, nakolik je poezie s to obelstít zvrácenost úvah, kterými se zamořuje básníkova mysl.

(otištěno: Host 4/1997, str. 96–99)

Dodatečná poznámka týkající se Effenbergerovy návštěvy u Emanuela z Lešehradu:

„Vratislav na svých potulkách za Teigovou korespondencí se dostal také do podivných míst: vyprávěl, jak v r. 1954 nebo 55 navštívil Emanuela z Lešehradu, který na svých bedrech nesl veškerou tíhu let devadesátých… jako poslední pozůstalý… měl vymíněno, že může dožít svůj život ve svém vlastním muzeu, v Lešehradeu… Tenkrát sněžilo, a tak všechno dostávalo přízračný ráz: Lešehrad v Lešehradeu, píšící paměti… Můj bože, kolik je napsáno pamětí! A kdo je čte… A přece je v tom kus monumentality a mrtvého svědectví…“
(Zbyněk Havlíček: Dopisy Evě / Eva Prusíková: Dopisy Zbyňkovi, Praha 2003, str. 31.)

Prosím čtenáře o jakékoliv další informace, týkající se osudů Jaroslava Režného a jeho textů!

(Zatím poslední, na co se mi podařilo narazit, je lektorský posudek Jana Lopatky na nevydaný rukopis Jaroslava Režného v knize Posudky. Podle toho, co Lopatka píše, by mohlo jít o jednu a tutéž osobu. Autor žil v 50. letech ve Slezské ulici v Praze.)

Výběr několika textů Jaroslava Režného

Krajina

Zatímco vesna zurčí mezi kosatci, sedíte a pijete modré víno v brčálové krajině

Prach akácií hebký – pst! – vzlétá přesličně.

Tohle, prosím: mondénní, hedvábné jaro – vidíte-li. Velmi unylé. – Jak je to mrzuté muset vyslechnout všechna ta jeho lichocení! Vcházíte v háj… Myslíte – (leč stále) …na toho, kdo vás obchází. – A opět: malé můrky až do vysílení tančí svůj pierotí tanec, v němž jde o všecko. – Vilné šero, chlípné vůně…

Konečně jste vysvobozeni! Před vámi rozestřená krajina, za vámi – opravdové peklo, jehož zabouchnuté brány úpí bolestně.

Ach, bude vám třeba skutečného odhodlání a opravdové síly, abyste mohli střežit tento vstup a neztratili nic z jeho milosti, ani jeho zatracení!

Strmá poušť

K poledni už nemohlo být pochyb: Slunce se vzteklo, stromy císařsky na mne shlížely – kde je milost, které bych se nezalekl?

Kráčím a kráčím, jako se ukusuje, …sám uprostřed té strašné krajiny, vzadu – město s milióny duší.

Nesmiřitelně plály plody září. Ústa, ústa oken, střech v dáli – žíznivosti čistoty zde z toho dusna.

A zlotřilé úsměvy zdí mě provázely – utýrán!, uléhal jsem až k smrti zpit jejich agónií… potměšilé hudby.

Toho strmého slunce! Toho prašného putování! – možno-li nalézt ještě prašivější hrob…

To – to je ta cesta: nekonečná, na níž já, a zástupy jiných, trpělivě budujeme ustavičný systém svého hoře.

Bhagavad Gíta

…Nuže: půjdeš-li dál touhle cestou, zbude po tobě jen

rozzářený vzduch

A sluch, jenž chtěl by zírat.

Tak jdeš, tak jdeš jak živý…

Pták! – Pták vyrušený náhle shrne ti veškerou krev do srdce – hůř než kterýkoliv rozchod s láskou.

Mečový tanec

Za bílého dne, zpronevěřilý muž vchází do angreštových domků. Podloudných a tu a tam podobných svítilnám.

A vskutku! V některých jsou hrozny světel: v jiném labuť.

Dokonce kašmírové komnaty, karmazínové jezero a stříbrné laguny, a doleji – hody krále Herodesa. A na oltářích se obětuje, jak zřídka kdy, před monstrancemi krutých paprsků.

V světlounkých zahradách – na malých balkónech, hurí cukrují hlasem hrdliček, kde duše hasnou co vzdálený měsíc

Leč zahrada kolem: jeskyně, jeskyně září – jako rozevřené lůno, zde v břečťanu. Je to útulek záletů. Hotentotské mnohem spíše než plamenné Bohorodičky, na niž netřeba myslit.

Zato zamyšlení ptáci stolují blízko stropu: jde zřejmě o vážnou věc. A když se přejde jedním z těchto můstků – je to neuvěřitelné – Rosa a Zora otevírají překvapeným návštěvníkům lunaparky dle nejtajnějších vkusů.

Čistá, velmi čistá srdce visí na většině zahradních keřů. Bohužel. A smaragdy svítí, jitro loudí nápěvy, nachové vůně tančí, portály dřímají v snách… vstříc hvězdám, jež nevycházejí.

Sen z šesti let

Ležím na kanapi, je večer, svítí lampa. Je to staré kanape, potažené černým voskovaným plátnem. Téměř usínám, náhle cítím průvan. Uvědomuji si, že někdo otevřel dveře. Pootevřu a vidím, že vchází smrt. Napadlo mi, že mne ušetří, budu-li se stavět mrtvým. Jenže smrt mou lest prohlédla, přesvědčuje se o mém pravém stavu tím, že klade ucho jako lékař na má prsa. Abych ji přesvědčil, že jsem skutečně mrtev, zatajuji dech a pak i tep. Smrt zmizí a v pokoji je můj bratr. Podává mi dřevěný meč a řecký kulatý štít. Náhle je pokoj plný kostlivců. Začínáme s nimi bojovat svými šavlemi. Kostlivci nám ohlodávají štíty.

(Převzato z Objektu č. 2, říjen 1953)