Josef Kocourek
Napsal: Vít Ondráček
Osud a dílo „menšinového učitele z konce světa“ Josefa Kocourka má neobyčejnou schopnost zasáhnout a uhranout čtenáře. Tím myslím čtenáře-jednotlivce. V širší známost se asi nikdy nedostane, má však okruh svých věrných, do něhož se dovolím počítat i já. Od počátku osmdesátých let jsem pořádal výlety po Kocourkových stopách, hovořil s lidmi, kteří jej osobně znali, kreslil cykly evokované četbou i cestami do Brda a na Severní Moravu. Tyto řádky nejsou žádnou studií, čerpají jen z už zveřejněných faktů, jsou pokračováním nastíněného vztahu (viz mj. rubriku Z nepaměti ve dvojčísle Hostu 96/3–4, kde byl Josef Kocourek představen) a vyznáním o autorovi, bez něhož by byl můj vlastní život mnohem chudší.
Expresionista, lyrik, extatik, zběsilec a vizionář, menšinový učitel, přesvědčený socialista, solitér, bohém, palič vlastních děl, svůdce dívek předurčený podle vlastních slov k bláznění a životu bezútěšnému a smutnému, malíř postižený oční vadou, nemocný člověk hazardující se zdravím, ale především básník nadaný schopností doslova spalovat každou vteřinu života. Tvořil horečně v předtuše blízké smrti. Do svých čtyřiadvaceti let stihl vydat dva z mnoha románů, které napsal, jeho fejetony tiskly Lidové noviny, své prózy publikoval časopisecky, stal se autorem hojně překládaným do slovinštiny. O jeho rozsáhlou literární pozůstalost Památník národního písemnictví neprojevil zájem. Je tedy uložena v archivu šumperského muzea.
Podkrkonošský kraj v okolí Staré a Nové Paky je známý jako země umělců, blouznivců a spiritistů. Přes naleziště drahokamů, o nichž se zmiňuje již roku 1541 Hájek z Libočan ve své Kronice české, procházel na své krkonošské pouti Karel Hynek Mácha a kreslil si do deníčku místní Hrady spatřené. Tady pořádal své seance Karel Sezemský, vydavatel časopisu Posel záhrobní. Výtvarné umění tu ovšem zdaleka nezastupují jen kresby medijní; stačí připomenout uměleckou rodinu Suchardů, jména Tulka, Kaván, Šimon, Kafka, novopacké jádro Skupiny 42 Zívr-Hák-Gross. Není divu, že se v Podkrkonoší dařilo imaginativní literatuře, ať už byla nazývána jakkoli, naturalistickou, dekadentní, expresionistickou či lyrickou. Jmény Erben, Geisslová, Opolský, Šlejhar, Weiss, Havlíček výčet osobností jistě nekončí. Tady, „pod vlivem hor“, narodil se 22. ledna 1909 v Brdě u Nové Paky Josef Kocourek.
V letech 1920–28 studoval na novopacké reálce a na doplňovacím kurzu při učitelském ústavu v Jičíně. Od kvarty si psal deník, v němž jsou jeho osudy, dramata a lásky zachyceny s nebývalou otevřeností. K jejich soubornému vydání bez editorských úprav a krácení dosud nedošlo. Kniha Extáze, kterou vydalo nakladatelství Kruh v Hradci Králové v roce 1971 (editor M. Jirda) a která je jakousi tehdejší oficiální verzí deníků a výběrem z korespondence, začíná zápisem „22. listopadu (1926) jsem spálil v Rajmově skále všechny své deníky a všechno, co jsem dosud napsal.“ Mladý student je posedlý touhou začínat znova, překrýt svůj dřívější obraz obrazem lepším, silnějším, dokonalejším. Je plný odhodlání a smělých plánů. Mystifikuje. Od počátku se stylizuje do postavy prokletého básníka Mikuláše Koukola. Učitelem, přítelem a rádcem prvních literárních pokusů je mu Miloslav Jirda (1895 – 1970), profesor z reálky a překladatel francouzských autorů. Právě jemu také později Kocourek odkázal veškerou svou literární pozůstalost. Jirda se zásadním způsobem zasloužil o prezentaci Kocourkova díla – ovšem o prezentaci Kocourka podle své koncepce. Jaké zásahy a krácení prováděl v jeho denících, o tom si lze určitější představu udělat prozatím pouze z autentického vydání jejich posledního, patnáctého zachovaného sešitu (Deník z Řepové ve výboru Z konce světa, Profil Ostrava 1980).
Už Kocourkovy první studentské prózy obsahují „cosi sebevražedně trpkého“. Kocourek jimi obesílá redakce časopisů a novin (Nový lid, Ruch), navazuje první literární kontakty (J. J. Paulík) a v září 1927 odchází na učitelský ústav v Jičíně, ač se chtěl stát původně malířem. Jeho osud by se jistě odvíjel jinými cestami a je pravděpodobné, že by se přidal ke svým novopackým přátelům z budoucí Skupiny 42; na studia v Praze však tkalcovská rodina nemá prostředky.
„Jičín. Snědl jsem první cizí oběd. Utrhl jsem první jedovatý ocún. Přešel jsem ponejprv náměstí jako jičínský obyvatel.“ Žije naplno. Stránky deníku se hemží „ňadry“ a „klíny“, píše takzvané Kouzelné povídky. Svoji „lyrickou mizérii“ si pěstuje jako vzácnou květinu. Nezřízeně kouří nejhorší druh cigaret, nad stránkami svých próz dokáže probdít celé noci. Zamiluje se do spolužačky, se kterou (i přes všechny lásky příští) zůstane v kontaktu až do své předčasné smrti. Se vztahem se oba nijak netají. Jejich „nápadné a pohoršlivé chování“ při botanickém výletě na hrad Kost dokonce způsobí, že nejsou připuštěni k závěrečné maturitě. O prázdninách Kocourek tvrdí statečně každému, že je učitelem, a připraví se na reparát, který složí 3. září 1928.
Od října je přidělen jako menšinový učitel na první štaci – moravský Mírov za 9 768 korun ročního platu. Studentská idyla končí, jeho život se prudce mění. Rychle se seznamuje s mírovskými reáliemi a zajímavostmi, v hostinci, jediném středisku kultury, kde zasedala i Národní jednota, se spřátelí s dozorci věznice, s jedním z nich píše Paměti z kriminálu, udržuje velkou korespondenci, ale samota daleko od přátel, které doma opustil, na něj doléhá, cítí se sám a ztracený. Zamiluje se tu vážněji než kdy dříve.
V prvních listopadových dnech supluje ve Studené Loučce. V Kalten Lautsch, v Die böhmische Schule, kterou navštěvovaly děti, „z nichž ani jediné nemluvilo správně česky“. Napíše tu prózu Studená Loučka a verše, v nichž se novopacké mlhy přesunou daleko na sever Českomoravské vysočiny.
Na Mírově bydlí nejdříve ve škole, pak v budově bývalé šatlavy. Právě ve školním kabinetě, „sedě polonahý u teplých kamen“, napsal v únoru 1929 třetí verzi svého románu Žena. 25. února píše v dopise: „Je pět hodin z rána na úterý, dopsal jsem svůj osmý román (…), napsal jsem Ženu bera na vědomí radu pana dr. Miloslava Novotného pokud možná rozumně a tak, aby nebylo toho mladého muže škoda. Pracoval jsem na těch stu stranách necelých pět dní“. Tento román se podařilo vydat až v roce 1968 (Kruh, Hradec Králové, ilustroval Vladimír Tesař). Na záložce knihy se dočteme, že se jedná o „fascinující příběh ženy, kterou citové neuspokojení vede k tragédii“, a že čtenář při četbě „prožije závrať nad hořkostí života, který tak nemilosrdně rozmetal ideály senzitivní hrdinky“. Kniha je ovšem něco docela jiného, je to expresionistický, nepřetržitý, groteskní proud křečovitých obrazů a metafor, vzdálených vší logice, potkáváte bloudící a sebevraždu páchající znásilněná média, mrtvoly padají a vynořují se ze studní, šílený malíř je uškrcen modelkou, lokomotiva vleče sebevraha atd. Tento morytát, ve kterém běsní vášně, je zajímavé vidět v dobových souvislostech s některými texty Weissovými (Barák smrti, Zrcadlo, které se opožďuje) či v kontextu próz Ladislava Klímy. V Ženě se objevují i groteskní narážky na dobové události (MUDr. Klepetář obviněný ze spoluúčasti na vraždě Margity Vörösmartyové, tehdejší čerstvý vězeň mírovské věznice).
V dubnu 1929 se Kocourek loučí s učitelskou štací na Mírově a je na vlastní žádost přeložen do Šilperka, dnešních Štítů. Ocitne se však ještě v nemocnici v Olomouci se zánětem očního nervu. Navštíví jej tam Jaroslav Durych, jak o tom svědčí zápis z 10. května „V Olomouci jsem v pondělí odpoledne líbal v koupelně svou jednadvacátou dívku a na chodbě jsem se setkal s Jaroslavem Durychem, básníkem svého mládí, který mě přišel navštívit a hovořil se mnou u stolu pokrytého ubrusem.
Mluvil velmi tiše
měl hezké šedé oči
major v hezké uniformě
Jaroslav Durych.“
V květnu tedy J. K. nastoupí na měšťanskou školu v Šilperku, kde „musí učit všecko“ a je okouzlen městečkem, jež má ironií osudu pověst moravského Kocourkova.
Štíty jsou i dnes kouzelným „městečkem jako Betlém“ – alespoň jejich stará část – s idylickým náměstím a barokním kostelem. U dveří školy, která je už opět „školou Masarykovou“, můžete spatřit bystu učitele Kocourka od sochaře Jílka. Po roce 1989 byly na ní odstraněny přívlastky „spisovatel – komunista“. A tak jsi, Josefe Kocourku, na konci dvacátého století přestal být v Kocourkově spisovatelem…
Během měsíce května, kdy K. do Šilperka přibyl, stačil dopsat svůj další román s názvem Srdce, o němž je v deníku jen krátký zápis („27. května 1929: V sobotu jsem taky dopsal Srdce“ ) a zamilovává se do své žačky. Bývalé milenky ho proklínají: „Neznáš žen, nejsi dobrý psycholog, neznáš ani sebe, hochu, jsi čím dál ubožejší. Snad ani ne svou vinou, ale nějakou akcii na tom jistě máš. Buď jak buď, Ty se již blížíš svému konci, a to dosti rychle.“.
Deník z dvacátého června: „Včera jsem v parku omdlel. Mám zničený žaludek.“ Místo prázdnin přichází další pobyt v nemocnici, který se tentokrát protáhne. Až v polovině srpna začíná znovu malovat a fotografuje, píše román Děvečka (zřejmě nedokončený), pracuje dál na Kouzelných povídkách (Klavír na skále). Těší se do Šilperka a v deníku trpce konstatuje: „Pomlouvají mě. Jsem už největším lumpem své rodné vesnice.“.
1. září je tu tedy znovu Šilperk, kde K. maluje „kýče“ (jak sám říká) v plenéru, aby si přivydělal k platu učitele, sní, chodí s přáteli do „malé vinárny na rohu náměstí“, touží po dívce, dělá dluhy. Jeho kolegyně a bývalá milenka z dob jičínských po něm žádá v dopise přednášku na téma Ženy u Raise. „Tu přednášku (…) potřebuji do měsíce. Ze šesti knih vypsat, jaké ženy měl Rais (totiž v těch knihách)(…). Vždyť tě budou takoví ZAPADLÍ VLASTENCI zajímat, ty jsi taky takový zapadlý kantor, ne?“ Tato prosba byla zřejmě prvním impulsem ke vzniku románu Zapadlí vlastenci 1932.
Zatím se ale J.K. věnuje životu téměř bohémskému, i když podle svědectví jeho přátel své bohémství značně přeháněl a nadsazoval, jeho křehké zdraví by mu těžko dovolilo ohromovat šenkýře tak, jak tvrdí: „Na mne se taky nezapomene.
Nezapomenou na mne mé milenky,
nikdo jim nedával tolik lásky.
Nezapomenou na mne šenkýři v hospodách,
nikdo tam nechlastal tak beznadějně
a hojně jako básník, jenž do hnoje zakopal
svou hřivnu. Melancholii.“
Se šilperskými přáteli založí „Klub Podivných Živností“ a začne s nimi vydávat časopis ŠÍP. Nešťastně se zamiluje do rozvedené paní a doslova se potácí mezi opilostí, láskou a zoufalstvím. „Smějí se mi, jsem první v cirkuse hospody, lhostejnosti a obžerství. Slyším svůj hlas. Vychází z ledvin a voní vínem.“
Za této situace přichází počátkem prosince zpráva, která dá Kocourkovi rázem novou energii. Z Jugoslávie mu píše Vladimir Zorzut, který si všiml jeho prací na stránkách pražské umělecké revue Signál. Mladý Zorzut byl doslova uhranut jeho prózami. „Zatímco v českých literárních revuích vycházely téměř bez ohlasu, pro mladého slovinského překladatele představovaly to nejživější, co mu mohla moderní literatura dát.“ (Jaromír Typlt: Předmluva čili příběh o přátelství, Aluze 97/5). Korespondence se Zorzutem, občas přerušovaná, trvá pak až do Kocourkovy smrti. Zorzut přeložil většinu jeho Kouzelných povídek a tiskl je především v denících, které měly mnohonásobně vyšší náklad než revue. Zorzut se nikdy s Kocourkem osobně nesetkal; až půl století po autorově smrti navštívil jeho rodné Podkrkonoší a spatřil básníkův hrob nad Brdem. V nekrologu Za zemřelým Josefem Kocourkem (6. 4. 1933 v lublaňském Slovenci) napsal o románu Srdce mimo jiné tyto řádky, které stojí za to připomenout: „Při své nápadné mozaičnosti je Srdce zřejmě opožděné dítě poválečné expresionistické vlny, jejíž kult bolesti a křivdy, utrpení a smrti, věčnosti a beznaděje zanechal dost zřejmých vlivů. U Kocourka to není jen melancholie pro melancholii, veškerá jeho tvorba je jako pronikání elektrickým proudem až ke kořenům. (…) Děj Srdce je téměř nezopakovatelný, člověk může číst řádek za řádkem, vše je od první do 219. stránky jeden a týž obrovský soubor barev, tónů, přirovnání, setkaných do exotického koberce. Kocourkova malířská paleta je celá duhová, i když každá barva má ve svém základu odstín něčeho kalného, hrozivého, sebevražedně trpkého: všechny barvy se nakonec zvrátí do beznadějné černi. Ta tragická duha je nad současnou dobou mučivě napjata jako středověká klenba. Copak je ještě někde vůbec nějaký paprsek naděje?“
Rok 1930 začíná v duchu Kocourkovy věčné mizérie. Neopětovaná láska k „paní Klemě“, jak ji nazývá ve Vlastencích, jej dovádí téměř k šílenství. V tomto duchovním rozpoložení napíše román o tom, „jak lze zradit přátelství, ženu a vlast“. Dopíše jej právě v den svých jedenadvacátých narozenin. Román s názvem Muž bez vlasti se dodnes nenašel, jde snad o dílo ztracené u některého z Kocourkových přátel. Nanovo se roztáčí bludný kruh karet, pitek, zoufalství, lásky. Teatrálně se rozchází s přáteli, aby s nimi znovu zasedl za stejný stůl („Den za dnem obnovuju její obraz, jako se měsíc obnovuje k úplňku.“). Pokouší se vydat román Srdce, ale doba hospodářské krize ničí pražské nakladatele a celá záležitost se odsouvá do nekonečna. Ke všemu cítí, že psát tak jako doposud dál nemůže, a odsoudí celou svoji „poezii metafor“. Opět sní o „zemi na východě“ jako v dobách reálky a 27. června 1930 bilancuje: „Končí rok podivného života. Rok lásky, rok kejklí s lidským srdcem, rok opilství. Červen, to byla muka, bolesti s břitvou na tepně, nová pokušení, nové sny a nové slzy.“.
Prázdniny jsou pro něho tentokrát odpočinkem, tráví je doma v Brdě. „Maloval jsem, chodil jsem do hospod v zapomenutých vesnicích, učil jsem se orat, četl jsem jako každé prázdniny Vojnu a mír,( …) napsal jsem revui, udělal několik set dluhů atd.“ V té době čte pilně Marxe, „dělá Levou frontu“, pomáhá Václavu Rýznarovi v jeho sociologickém průzkumu severomoravského pohraničí, maluje Šilperk a jeho okolí, navštěvuje tančírnu Bergschenke na svahu Bukové hory (fejeton Šilperk a Bergschenke). Snaží se zapomenout na „paní Klemu“ a hledá porozumění u jedné ze svých kolegyň, „svaté dívky“, která mu však na jeho vyznání odpovídá: „Můj bůh uslyší zítra na rorátech prosbu: „Dej mu mír“(…) Na svátky Vám nepřeji nic než mír.“. A to jistě nebylo to, čeho se vášnivý Kocourek tolik dožadoval. „Jsem láska a chci ji všechnu.“, čteme v deníku z 26. ledna 1931. Jiří Skalička poznamenává v doslovu k výboru Z konce světa (Profil, Ostrava, 1980), že Kocourek v této době „končí se svou lyrickou prózou“ a „obrací se k tvorbě psané v zájmu proletariátu (…), k reportážním črtám a proletářským reportážním románům.“. Reportážnímu žánru se ovšem J. K. věnoval už dříve, jak o tom svědčí krom deníků fejetony (Na víkend k Maria Schnee, Mniška, Dlouhá chvíle).
Kocourka pronásledují mnohé pochyby, žánry u něj ovšem koexistují, prolínají se a v posledním románu se mísí v koláži deníkových záznamů, citací (z Raise), lyrických a expresívních postřehů, novinových zpráv atd. (Princip koláže je ještě zvýrazněn typograficku úpravou).
V květnu 1931 se K. dozvídá, že bude po prázdninách přeložen do Řepové u Mírova. Později – už v Řepové – píše Bedřichu Václavkovi: „Jsem tu jaksi z trestu, nebyl jsem pohodlný v Šilperku (…). Byl jsem asi příliš levý.“. Pravdou je, že se solidního místa v Šilperku vzdal na vlastní žádost a netušil, jakou katastrofu si tím chystá. Pobyt v Šilperku končí rozsáhlou básní Loučení (věnovanou příteli dr. Václavíkovi) a pěti tisíci dluhů.
O prázdninách se v Brdě rozhodne napsat román, v němž místo metafor obdivuje „tempo rozvratu vesnické psychy“, a za deset dní tento záměr uskuteční (21. srpna 1931). Časopiseckého vydání Kalendáře, v němž se obracejí listy, této „kroniky rodné vesnice“, se J. K. dočkal ještě za svého života (časopis Odboj pracujícího venkova, 1932–33). Román vyšel znovu knižně v roce 1949 v Gottwaldově pod nešťastně změněným názvem Déšť spláchl ohniště.
Po prázdninách 1931 čekala tedy učitele Řepová, Rippau, německá vesnice z konce světa, která překonala všechny jeho nejtruchlivější představy. V české škole se stal učitelem pěti dětí (z toho dvou německých), zatímco jeho kolega měl (v téže budově) svoji německou třídu plnou. V hostinci mu jako Čechovi odmítali dát snídani či prodat mléko. Bez přátel, sám, prchá do nedalekého Mírova, v němž potkává pár starých známých a kde se obnoví jeho vztah k „Elišce“, který se změní v osudovou známost. V mírovském hostinci nachází jakous takous chvilkovou úlevu, ale ve skutečnosti už nic nemůže utěšit prokletého básníka. Odříká se pití a cigaret, trpí neurózou v Řepové, „kde všechno je mdloba, zlodějství, podvod, hysterie, neupřímnost, paďourství, samota, cizina a nemoc.“. V listopadu píše poemu Frývaldov, reakci na události, které přinesla vrcholící hospodářská krize. „Když ve Frývaldově zabili osm soudruhů, napsal jsem báseň.“ Jeho dluhy vzrostou začátkem roku 1932 na osm tisíc. Navíc se Kocourkova dívka dostane do jiného stavu. Se sňatkem její rodina nesouhlasí, Kocourek tedy shání peníze na lékařský zákrok a píše závěť. Je si vědom blížícího se konce. S pomocí ještě přispěchají přátelé z Šilperka a z Prahy. „8. března 1932. Dítě se tedy nenarodilo. Ne mou vinou. Vinou cti a peněz. Dítě se hodilo k peci. Paní je viděla (…) Žít jako dnes, to je probuzení na dně hrobu. Nic nevíš, neslyšíš, nevidíš.“
Počátkem května se K. zdravotní stav náhle zhorší. Když jej navštíví přítel a vezme jej autem do kina v Šumperku, Kocourek tam slabostí usne. Objeví se opět kašel a skleslost. Navíc je na ministerstvu školství udán jako špatný menšinový učitel. Jeho poslední deník končí vlastním epitafem 23. června 1932.
4. července píše přítelkyni: „Ležím na Mírově už pátý den těžce nemocný, horečky 37 až 41, možná tbc.“ . A 13.7. už z nemocnice v Jičíně: „jsem v Jičíně v nemocnici (interní 10), je to TBC, nedá se nic dělat proti těm třem písmenům.“. Paradoxně se právě v této době dozví, že jeho román Srdce konečně vyjde, ovšem jeho dluh Grafii činí 2890 Kč.
„V jičínské nemocnici byl J. K. léčen běžným klidovým sanatorním režimem s injekcemi kalcia, podáváním posilujících, arzénové sloučeniny obsahujících léků a léků snižujících horečku (Amidopyrin)“, jak uvádí Josef Sajner v patografické studii o Josefu Kocourkovi (Sborník Severní Morava č. 54, 1988). Jisté je, že je Kocourek 5. října propuštěn do domácího ošetřování jako beznadějný případ. Když však začne časopisecky vycházet jeho román Kalendář, povzbudí ho to natolik, že se odhodlává k nové práci. Píše Zapadlé vlastence 1932. Od nového roku zkomplikuje tuberkulózu ještě chřipka. Kocourek v posledním vzepětí sil román dokončí a nestačí jej už po sobě přečíst. V dopise z 5. března 1933 ještě píše přítelkyni: „včera jsem dopsal Vlastence, dnes jsem ležel jaksi unaven a umučen. Poslouchám výsledky německých voleb, to je kus psí historie přece. Byly slunečné dni, až hořko z nich sálalo. Nevěř zázrakům, spíše statistikám.“. Zapadlí vlastenci se stanou K. dílem nejznámějším a nejvyzrálejším, i když druhý díl nese už stopy chvatné práce a blížící se smrti. V podstatě autobiografická kniha, všímající si poměrů českých učitelů na menšinových školách moravského pohraničí, vědomě ostře kontrastuje s idylickým rázem Raisových Zapadlých vlastenců a její vydání se stalo v letech šedesátých literární událostí. Téměř třicet let po autorově smrti. Josef Kocourek umírá po několikadenní agónii v pátek 31. března 1933 v domě svých rodičů v rodném Brdě a třetího dubna je pochován na místním hřbitově na vršku, z něhož je krásný výhled na jeho milované Krkonoše.
V Kunštátě 31. března 2000