Definice

„Výbušnina je všechno, co má peří a lítá!“

To je jeden z mála zachovaných zlomků svérázného filozofického učení, které ke mně na gymnáziu přicházelo doslova z první ruky – totiž od spolužáka po levici. Dnes si vyčítám, že jsem si jeho výroky zaznamenával tak nedůsledně. Řekl bych, že i filozof sám by byl zpětně překvapen pronikavostí svých postřehů.

Celé čtyři roky mi pomáhal snášet nepřetržitý nápor všemožných definic, se kterými se toho celkem vzato nedá moc nadělat, protože středoškolskému studentovi padají na hlavu už hotové, prověřené a v dost závratném množství. Kapalina je. Logaritmická funkce je. Romantismus je. V takových chvílích není nic cennějšího, než když někdo vedle vás s plnou vážností prohlásí, že „čas má platnost jen ve větších úsecích“, a dokazuje to tím, že mu na hodinkách upadla vteřinová ručička.

Můj spolužák se ne nadarmo těšil přezdívce Sup: zachovával si skoro za všech okolností odměřenost a vynikal hlavně ve výpočtech a v racionálních úvahách. Svoje poznámky na okraj pronášel polohlasem a tak suše, jak jen to šlo. Člověku obvykle došlo až se zpožděním, na co mu to vlastně přikyvuje.

Nejde mi ale ani tak o portrét jedné konkrétní tváře – vždyť každý seděl s někým v lavici – jako o připomenutí, že roky studií by se jen těžko daly snést bez různých drobných oživení a obran. Vyučování je prostorem zcela zvláštní inspirace, protože se tu nikdy nedá úplně vyhnout nudě a vleklosti. A ta provokuje. V mnohých studentech se probudí talent, který třeba už nikdy potom neuplatní. Sup už dnes působí úplně jinak, než jak ho tu líčím. A dokonce i čím dál větší část těch vtipů, za které jsem mu tak vděčný, přestává být mně samému srozumitelná, jak postupně ztrácím schopnost vybavit si všechny okolnosti.

Vzpomínám si, že ke konci čtvrtého ročníku gymnázia jsem míval záblesky pocitu, že přece není možné, aby se už nikdy neopakovalo, co se tak dlouho opakovalo téměř beze změny: setkání nás všech v jedné třídě, rituál hodin a přestávek, typické výstupy a situace. Skoro jako bych v těch okamžicích věřil na „věčný návrat“. Na obnovení společného vyučování někdy v budoucnu, až si každý sám za sebe odbude svoji vlastní životní dráhu. Poučen tím, kolik toho hlava vypouští, bych si už Supovy filozofické zlomky zaznamenával s mnohem větší svědomitostí.

 

(duben 2010)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *