Thomas Kunst

ASI NIKDY NEBUDU MÍT PRAŽSKOU PŘÍTELKYNI.
Kdybych býval věděl, že jsem nahoře ve Vlašské
Ulici, cestou do nemocnice, šlápnul na
Žvýkačku Věnky Balekové, bolelo by mě toho odpoledne
U levého ramene jistě o trochu míň, elektrobusem linky 292 jsem
Vyjel až na Petřín, abych tam vyhledal lékařskou
Péči, pár hodin předtím si dva policisté
Vyžádali moje doklady a napařili mi 1000 korun
Pokuty, protože jsem na Malostranském
Náměstí, sotva sto metrů od školní budovy, popíjel
Z láhve „hořkou lihovinu“, slovo „potyčka“,
„Potyčka“, autobus, kde nebylo víc než jedenáct
Sedadel, poháněla lithiová
Baterie, která dosahuje podstatně vyššího výkonu než
Obyčejné olověné akumulátory, Věnka
Baleková vyplivla žvýkačku tak okázale, že jí
Prolétla kolem krku a po vteřinovém
Úžasu prsou dopadla až ven na ulici, aniž
By ji za to někdo hnal k zodpovědnosti, vlasy měla vyčesané
Tak zostra, jako by se do toho
zužujícího nápravného opatření
Lícních kostí mohlo jedním dechem
Stáhnout i to otravné, krajně pohoršlivé chování postavy Balekové
Od pasu nahoru, na konečné stanici, u dvora
Nemocnice Milosrdných Sester, byla
Zabudována robustní přípojka elektřiny,
Po šesti až devíti hodinách dobíjení
Vydržela baterie na dalších devadesát až
Sto kilometrů, pražský dopravní podnik
Pořídil hned dva vozy tohoto typu, v Itálii se jezdilo
Podobnými elektrobusy už léta, v Catanii, Bologni a
V Abruzzách, její žvýkačky pod svou levou botou
Jsem si všiml až v čekárně, ani sirku,
Ani klíč, který bych mohl nadobro obětovat, jsem zrovna neměl
Po ruce, Věnce bylo tak nanejvýš dvacet pět
Let a vážit mohla něco mezi šedesáti sedmi až sedmdesáti
Kilo, což ale podle mého názoru
Nezpůsobovalo žádný nápadný zvrat v barvě jejích očí,
Hnědá mě v
Ulicích udivila tím, že zůstala
Modrá, lehkost
Se mohla tak rychle
Opotřebit, jinak nikdy nejezdila
Touhle linkou, která se každý den před velvyslanectvím
Spojených Států zdržela při nucené
Zastávce, dva policisté vyzbrojení
Zrcátky a baterkami by se bývali nespokojili jen s
Prohlídkou vnějšího podvozku, kdyby
Tušili, že taková dívka jako
Věnka Baleková, ať už jakkoliv,
V tak závratných nervových propletencích, vzdoruje americkým
Zrcadlům a světelným trsům, a podlaha,
Podlaha elektrobusu už ztratila
Jistotu, jestli si k ní můj výstup
Během této kontroly
Vůbec ještě podržel nějakou
Vazbu.

 

Přeložil Jaromír Typlt, 2012
(s poděkováním Nikole Mizerové)
Poprvé zaznělo na Bardinale 2012 v Drážďanech