Měla psát jinak

Člověka, který nemá soudnost, je nejlepší sledovat jako komickou figuru. Propadá se to sice na úroveň studentského humoru, kdy se tajně dělají čárky, kolikrát se potrhlý profesor zase zapomněl a převyprávěl tisíckrát slyšenou historku, ale někdy jiný způsob psychické sebeobrany prostě nezbývá.

Stačí jen konstatovat: Jiří Trávníček se opět vrátil na stránky Hostu se svými zápisky o románu. A opět s pocitem, že se nám málo navtloukal do hlavy tu svou jedinou pravdu, kterou o románu hlásá. Hned v prvním pokračování jsme se samozřejmě dočkali nového upřesnění, v čem spočíval osudný omyl Joyceova Odyssea. Stranou zatím zůstává Robert Musil, proti kterému Trávníček jeden čas vděčně sbíral střelivo jakéhokoliv druhu, i kdyby to byly výroky Musilova zubaře. A copak asi nečekaného zase přijde o Proustovi?

Zdá se ovšem, že statistiku si budeme moci začít vést i na poli české literatury, neboť Trávníček pro nás konečně vyhmátl vhodný příklad domácího škůdce. Už v minulém čísle Hosta jen tak jakoby na okraj poznamenal, že „psát ve stylu šedesátých let (například jako Věra Linhartová), je dnes možná větší „zpátečnictví“, než psát ve stylu Karla Poláčka“. Číslo nejnovější pak už přináší celý odstavec, ve kterém se o Věře Linhartové dozvíme, že její prózy jsou snad omluvitelné literárně rozkladnou atmosférou šesté dekády, ale jinak že je autorčin postoj – „dáma promine“ – arogantní a že si měla počkat do chvíle, než ke svému exkluzivnímu prozaickému psaní „nalezne vypravěčsko-příběhový klíč“. Konec parafráze, která bohužel není ani v nejmenším přehnaná. Stačí už jen domyslet, kam taková logika neodvratně směřuje: občanskou povinností autora, který se žádného „vypravěčsko-příběhového klíče“ zatím nedočkal nebo ve své pošetilosti snad dokonce ani dočkat nechtěl, by mělo být mlčení.

Takže nám vlastně bylo sděleno, že prozaické knihy Věry Linhartové vůbec neměly vzniknout. Protože dotyčná neprojevila zájem o jedinou správnou cestu, která v próze existuje – alespoň Jiří Trávníček, pokud je známo, žádnou jinou nepřipustil – a byla naprosto nezpůsobilá k jakékoliv budoucí nápravě. Vždyť dokonce i ty náznaky příběhů, které měla ještě v prvních knížkách, záměrně vymycovala! Pozoruhodné je, že autorskou bezohlednost Trávníček Linhartové vyčítá v naprosté shodě s normalizační marxistickou kritikou, k jejímž hodnotám ovšem mívá i jindy nápadně blízko.

Zapomněl zmínit jen jednu podstatnou okolnost: Věra Linhartová nebyla a není autorkou bez čtenářů. I dnes si je získává tím, že jim otevírá jedinečný „prostor pro blíženecké souznění“, ačkoliv takovou možnost Trávníček kategoricky vylučuje. Její experiment totiž vůbec není jenom formalistický – a pozorní čtenáři to vědí. Pro mnohé se Linhartová stala i tvůrčí inspirací, její texty jsou dodnes citovány v mnoha překvapivých kontextech a žijí si dalšími životy. Čím to, že literární teoretik, který si založil kariéru na tom, že se bude bez ustání někde ohánět čtenářem, není tuhle konkrétní čtenářskou zkušenost ochoten uznat za platnou? Nebo se ten pravý čtenář, za jehož zájmy se má bojovat, pozná hlavně podle toho, že ho baví číst knihy, které baví Jiřího Trávníčka? Těžko si z toho udělat jiný závěr.

Jako by jen shodou okolností se v poslední ročníku Hosta rozmnožila úvodní slova, ve kterých si známí čeští prozaici stěžují, jak ukrutně trpěli při četbě Woolfové (Jan Jandourek v čísle 6/08) nebo natvrdo prohlašují o tzv. novém románu, že se to nedalo číst (Miloš Urban v čísle 7/08). Autory viditelně těší, když se jim podaří formulovat svůj postoj tak, aby to znělo co nejvíc křupansky. Jako že se dnes už konečně vyjasnilo, jak to se vším tím experimentováním bylo. Jak nás “tamti” jen nesmyslně sužovali a vodili za nos. Dnes už nám přece došlo, že ta správná literatura je jenom jedna! A kdo to snad ještě nepochopil, tomu to pan profesor Trávníček v příštím čísle Hosta zase pěkně zopakuje.

K tomuto příspěvku byly přidány tři komentáře v rubrice Vzkazy (Parus, Karolína Jirkalová, Waiders).
Tiskem vyšlo ve Tvaru č. 20/2008, odpověď Jiřího Trávníčka ve Tvaru č. 21/2008. Zůstane z mé strany už bez další odezvy. Nevím, proč bych panu profesorovi dával příležitost k novému replikování jeho nudných názorů, ve kterých žádný vývoj už zjevně není možný.
Související stránky: Věra LinhartováTvarHost.