Mátyás Sirokai

Přeložili Tünde Mészáros a Jaromír Typlt

Stalker

Přisál se k oknu. Od chvíle, kdy jsme opustili město,
pluje s námi stále stejná krajina. Rafinérie, dlouhé řady
ošuntělých domů, rostliny bující na svahu, pářící se zvířata.

Vzdálená modř vznáší se nad horizontem, vznáší se
nad povrchovými vodami. Vyrušené hejno ptáků, duše krajiny
domestikovaná rafinérií, nad modravým horizontem krouží

šedé hejno. Za oknem pustnoucí pláně, mapa
se zdivočelým reliéfem. Vpadají do ní kolejnice, železniční
vitríny, záchranná brzda, kladivo na obrazy. Zpoza skla

se deru ven, neuhýbám. Po okně utíkají
pramínky vody, pár detailů se rozprchne a zmizí z dosahu,
okna rafinérie rozbitá, zdi připomínají

hlínu. Vzedme se, domestikované části pokrývá
špína, v okně se domy zpětným chodem překlápějí do zašlých časů.
Po hranách mapy bystřina, celá cesta odvinutá

už napřed. Nacházím se hluboko mezi povrchovými vodami, půdními
oky, žilami, násypy země pod její takzvanou duší.
Zeměpis, zhola nelidský. Vystupuji.

Plachty

Vystoupím. Na nohy sotva. Nepohnutá
houština psí smečky, až po okraj,
až do přetržení obrazu. Jakžtakž lidské
měřítko, bez člověka. Z dásní horizontu
se plachty stáhly na souš. Se smíchem.

Přičemž jsou ještě arkády, akademie
a řádky, po kterých oči nepřejely. Povolené
dráty. A útok, v kraji napojeném
na zkreslovač zvuku. Vtěsnán mezi čtveřici
šedých zad: orchestr naráz zahřmí
pod zataženou oblohou.

Z betonových kostek na zem povalené
slovo: KRAJINA. A radost, roztroušené kameny,
ozvučené chraptění. Horký vítr,
okraj.

Dva různé časy.
Nemluví to. Vytrvale to mlčí.
A říká se, že rozkazů bylo uposlechnuto.
Jenže co když smečka špatně rozuměla.
Zub za zub. Anebo požehnání.
Oko za oko.

Domácí koncert

Pokud se zničehonic zjeví zbloudilý otec,
oznámím mu,
že u sousedů se samy od sebe pohybují
ruce a nohy
klavíru.

Jenom si poslechni, jak je ten třínohej
klučina šikovnej, co von jen má těch
tlusťoučkejch prstíčků!

Přesně tak,
jako když hraju sám.
Ale víš, v sousedství
je nemocnice a já
nejsem
nemocný.

Hrnce třískají,
stropy se třesou,
tomu říkám odvaz.

V trikotu černém jako noc
klaní se těžce nemocný klavír.
Cvičím na sobě,
jenže místnost se plní nástrojem.

Kdo mi sem vtrhne, zachytí se mezi struny.
Šikla by se teď nějaká ta matka,
abych si mohl obléct její šaty
a jako ona byl na sebe
náležitě pyšný.

 

Kov

Budapešť, neodhadneš, kolik je stupňů,
je ti zima. Obloha vybarvená jak z reklamy, procházka
tě vede postupně všemi vývojovými kroky.
Dvě auta v sobě.
Schránka s cestujícími dere se naproti druhé,
hranice na okamžik propustné se vzápětí zpevní.

Sedadlo odmítne dál snášet
svou přítěž, zhýčkanou vším tím jemně obalujícím šatstvem.
Autorádio ztichne a potom
se znovu probere.
Trochu v něm chrčí, jako by to přicházelo z jiného kanálu,
ze sousední ulice zní hudba gamelanu.
Jako by naši řeku napájel kohoutek
a právě teď ho kdosi zavíral na chatě v lese.

Drnčící elektrické dráty sem vedou bouřku,
od stěn se vytrvale odráží echo jedné a téže věty.
Kdybychom byli jen názornými pomůckami,
šťastně bychom vegetovali na nezastavěném pozemku,
mezi pokroucenými kovy. Jedné a téže věty.
Všechno jsoucí produkuje
svůj přebytek a vyvrhuje ho ze sebe ven.

 

Sklo

Ulovení lidé s jižním ovocem
na zátiší.
Tón stoupá do tak bolavých výšek,
jako by hrála jehla skleněného
gramofonu a ten, kdo zapnul přístroj,
utíkal od stromu ke stromu.

Ale nikdo tam není, jen po poháru na vodu,
který jsme s sebou přinesli, krouží nepozorný
prst. V lese, jak víte, totiž vládne ticho…
Jedno skoro náhodné okno vlaku
na úbočí, pohlédneme ven… protože to čekání
mě dost vytáčí a jen tak mě neuklidníš,
ukazuje se nám výzkumná stanice, kde se
nudí flóra a fauna zároveň.

Nemůžeš být tak lhostejný, říkáš.
Předtucha je pochod, který odsud směřuje
mezi budovy a reproduktory.

 

Mátyás Sirokai (1982) překvapuje stejně přesvědčivým působením na poli literatury jako na poli interpretace soudobé hudby pro bicí nástroje – vystudoval obor bicí nástroje na Univerzitě múzických umění Ference Liszta v Budapešti a od roku 2002 pravidelně vystupuje s proslulým souborem Amadinda Percussion Group (Amadinda Ütőegyüttes), který jsme v roce 2011 měli příležitost vidět i v rámci Pražského jara. Kromě toho je členem různých formací „world music” a v roce 2009 se na Celostátním utkání divadel v Pécsi představil i jako hudební skladatel (Gorkij: Na dně). V roce 2008 vydal sbírku básní Sklenková ulice (Pohárutca, 2008). Působí také jako překladatel anglické a americké poezie (Ted Hughes, Simon Armitag, Paul Auster).

Překlad vznikl v rámci tvůrčí dílny Re:Verse Workshop, kterou pro země Visegrádské smlouvy organizuje budapešťský Kruh Jószefa Attily, v dubnu 2009. Dílny se dále účastnili básníci Ján Gavura, Bálint Harcos a Martin Skýpala.