Prosakující vzkazy

1164307568zajeti-dekalk.jpg„Nejsme na borůvkách,“ slyšel jsem od Viktora Kopasze každou chvíli během těch dnů společné práce na podobě knížky Zajetí/Fógság, a byl to vtip i varování: nesmíme zapomenout, o co nám jde.

I po deseti letech se mi přesně vybavuje, jak jsme se rozhodovali, co na kterou stránku pustíme a co ne. Byli jsme podezřívaví. Věděli jsme, že se pohybujeme po velmi zrádném území. Propojení slova a fotografie už dnes těžko někdo může umět líp než reklama. A v roce 2001 už to navíc bylo pole bezpečně ovládané počítačovými programy, do jejichž nabídky se dá snadno kliknout pro cokoliv. Čím víc nás něco lákalo, tím větší jsme zároveň cítili nebezpečí, že můžeme sklouznout někam, kde jsme vůbec nechtěli být.

Jenže naše podezřívavost zasahovala ještě mnohem hlouběji.

Když o tom přemýšlím, je to možná právě ten pocit podezření, co doopravdy propojuje Viktorovy fotografie s mým textem.

a když se obrátěj proti tobě

to sis nemyslel, ale cos mohl čekat, pro tebe byl jed jako jed, ale pro ně jsi ani na chvíli nebyl jeden z nich, ani omylem, ty jede

 tak proč tě asi potřebovali, ty jede, a proč už jim seš k ničemu, ty jede, rychle si to sečti a už se nezkoušej bránit, už jsi jim ukázal dost

1164307568zajeti-jedu.jpgPříběh nevypočitatelných a zrazujících „jedů“ jsem napsal pod dojmem Viktorových „stínoher“ z fotografického cyklu Shadow play, který vznikal v letech 1993–1995. Stínům se nedá mnoho věřit. Nejenže se snadno znásobují a zmnožují, nejenže jsou jejich obrysy mihotavé a nepolapitelné – k tomu všemu se navíc dokážou i velmi snadno rozpíjet.

A právě to byla představa, od které se začal odvíjet další děj.

Rozpíjející se slova. Plocha zčeřená písmem, potřísněná tekutostí textu.

A Viktor jako fotograf, který ještě důvěrně zná chemikálie z černé komory, dokázal tu představu dovést ještě dál: namočil štětec do vývojky a napsal pár slov na fotografický papír. Odpověď nepřišla okamžitě. Až teprve po chvíli čekání se pozvolna začala rýsovat, vynořovat z nezřetelných tvarů, nezadržitelně tmavnout. Zapůsobilo to na mě v tu chvíli jako vzkaz, který prosakuje odkudsi ze zásvětí.

1164307568zajeti-feladni.jpgProtože jsme v knize chtěli mít nejen češtinu, ale i Viktorovu rodnou maďarštinu, připisovali jsme „mérges méreg“ k českému „jedy jedovatí“ nebo „feladni“ k „vzdát se“. Různými takovými vpisky a poznámkami na okraj koneckonců překypují i Viktorovy fotografické deníky, ze kterých jsme graficky vycházeli. Střídali jsme se v psaní různých odstavců a veršů, přelepovali jsme slova průsvitnou lepicí páskou, skenovali jsme moje původní rukopisy plné škrtů, ale nakonec nás zaujal i tisk ze staré jehličkové tiskárny.

Text díky této mnohotvárnosti celou knihou prokluzuje se podobnou volností, jako jím prokluzují stíny postav.

zajeti-fogsag.jpgRok poté, co Zajetí/Fógság vydal Milan Mikuš ve své bibliofilské edici Střelec, jsme s Viktorem nechali „přetéct“ příběh jedů ještě do krátkého filmu Shadow play (2002). Sám jsem ho pak v normální sazbě zařadil do své knihy Stisk (2007), a to i s vědomím rizika, že jeho útržkovitost může bez obrazové části působit svévolně. Teprve nyní máme alespoň prostřednictvím několika reprodukovaných dvoustránek z původní bibliofilie příležitost zveřejnit, na čem jsme to před deseti lety doopravdy byli.

 

Psáno pro Revolver Revui v květnu 2011.
Související stránky: Viktor Kopaszdeník Shadow play (1994)jiné Kopaszovy deníky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *