Jahrtausendfeld u Karl-Heine-Strasse je přesně to místo, na které má člověk úplnou náhodou zabloudit těsně před západem slunce, když nízké světlo rozzařuje všechen zdivočelý, podzimně přebujelý porost, klasy vysokých trav a listí náletových stromků. Právě takhle se to přihodilo mně. A ve chvíli, kdy jsem si našel Jahrtausendfeld, našel jsem si pro sebe i Lipsko.
Našel jsem si ho hned i v té dočasnosti, která je vepsána do všeho, co teď na tomhle městě působí tak nezaměnitelně: když vidíš rozhlehlou prázdnou plochu při jedné z hlavních ulic velkoměsta, hned se na ni přece dokážeš dívat i očima developera, kterého jistě musí až bolet taková nevyužitá příležitost, ty nezastavěné plochy, ty úžasné peníze, po kterých se bůhvíproč ještě nesáhlo. Místo toho tu prostě jen roste tráva! A právě takhle teď začalo být lákavou příležitostí celé Lipsko: stahují se sem další a další lidé, nájmy stoupají, vybydlené domy se rychle opravují. Přídech dobrodružství, který dnes má i běžná každodenní cesta mezi těmi všudypřítomnými klikatinami sprejů, vyraženými dveřmi, kulturně i barevně pestrými obchůdky a kavárnami, bude zřejmě už za pár let nahrazen obvyklou nudou podniků, které se umějí skvěle tvářit a skvěle vydělávat. Tak jako Montparnasse už dávno není Montparnassem a Kreuzberg Kreuzbergem, i tady se bude už jen vzpomínat na to, jaká svého času byla Eisenbahnstrasse nebo Karl-Liebknecht-Strasse… To není tajemství, tuhle neodvratnou proměnu Lipsku kdekdo prorokuje nahlas.
A tak raději zpět k Jahrtausendfeldu, jak jsem ho tu ještě stačil zažít během těch říjnových odpolední a navečerů, ve světle už lehce zamlženém, nenápadně ustupujícím, ale vykreslujícím přesto ještě velmi ostře.
První otázka: na čí území jsem to právě teď vstoupil? Vlastně ani ne otázka, ale pocit. Neklid. Tušení něčí přítomnosti. S oficiálním vlastníkem pozemku to nemá nic společného, ten si někde daleko promýšlí svoje plány. Ale tihle jsou tady, nechali tu spoustu neklamných znamení. Dítě, které máš v sobě, nezapomnělo. Pořád ještě dokáže zbystřit, pořád ještě vnímá stopy cizího kmene na neznámém území. Taková znamení se dělají z větví, z kamenů, z odpadků. Jak by se daly přehlédnout ty úlomky červených cihel, které jsou tu všude po zemi, tak často vyskládány do různých tajemných kruhů a oválů? Někde se to vysvětlí ohořelými uhlíky, ale v hustých trsech trávy přece ohniště být nemohlo!
Hlavní výstrahou, že Jahrtausendfeld je někým obýván, jsou ovšem zvláštní konstrukce působící skoro jako totemy. Člověk se k nim nejdřív raději blíží jen opatrným krokem. Trčí z nich trubky, latě a tyče, a tak to působí, jako by příchozím něco ukazovaly. Nejspíš to, co hlásá rukou psaná cedule: „To je naše pole.“ Ale možná nechtějí ukazovat nic a jsou to prostě jen skládky odhozených věcí proměněné v improvizované sochy. Kdokoliv by si chtěl ty konstrukce v duchu alespoň trochu rozložit a rozplést, musel by se poměrně dost soustředit: rámy oken, nákupní vozíky, útržky látek a rohoží, dopravní značka… A spousty lahví, samozřejmě.
Příchozí nakonec velmi rychle zjistí, že je na Jahrtausendfeldu vítán. Jako kdokoliv z okolí, kdokoliv z ciziny. Na několika místech lákají k usednutí jakési pokojíky pod širým nebem, seskládané ze starých gaučů a křesel. Někdejší obývákové poklady byly nenávratně vytrženy z televizního svitu a žijí si tady mnohem zajímavější druhý život, hustě posprejovány, propáleny, počmárány nejrůznějšími výkřiky a filosofickými úvahami. Kdo se nechá pozvat, může si v takovém pokojíku promluvit s místním bezdomovcem stejně jako třeba s muzikanty, kteří si sem na chvíli zašli, než se zavřou ve zkušebně. Jednou jsem viděl dívku, jak přijela na kole, aby si tu sedla a zašila potrhané kalhoty. Jiná si kousek opodál vleže na břiše malovala obraz na malé plátno.
Takhle nějak si to zřejmě jako výsledek svého uměleckého konceptu v roce 1999 představoval i René Reinhardt, když tu za podpory přátel ze Schaubühne Lindenfels z přivezené hlíny vytvořil a s koňským spřežením pak postaru zoral a poprvé osil pole, které v roce 2000 skutečně přineslo úrodu. Proto Jahrtausendfeld… Ten příběh ovšem nemůžu přesně povyprávět, nezažil jsem ho jako přímý svědek. Mě to sem zavedlo až osmnáct let poté, kdy už pole zase ztratilo vzhled pole a stalo se městskou divočinou.
Už teď vím, že tohle místo bude moje hlavní vzpomínka z Lipska. A taky hlavní otázka, kterou budu v budoucnu pokládat všem, kdo odsud přijedou: žije Jahrtausendfeld pořád ještě svým starým životem? Ještě se ho nikomu nepodařilo zničit?
Při své zatím poslední návštěvě jsem na jednom z gaučů objevil vzkaz vypsaný rukou v jediné dlouhé řádce:
„Das Auge, mit dem wir auf das Feld blicken, und das Auge, mit dem es auf uns zurückblickt, sind eine und das selbe.“
Oko, kterým se díváme na pole, a oko, kterým se ono dívá zase zpátky na nás, jsou jedno a totéž.
Psáno na konci října 2018.
Foto Apollena Typltová.