Rukou psané vysílání

O textech, které patří do jiné literatury

Zájem o „surové psaní“, literární projevy účinkem srovnatelné s výtvarnými díly art brut, obvykle přichází až se zpožděním. Obrazy nás oslovují přece jen snadnější cestou než vykloubené jazykové projevy a dopodrobna rozepsané bludy. Přesto je to zkušenost, které by se žádná literatura neměla vyhýbat.

Hauck 02

Na ten drobný list papíru se dá těžko zapomenout. Rozměr 16 x 10,3 cm je z obou stran pokryt hustou mlhovinou písmen a ústřední nápis, nespočetněkrát převrstven sám přes sebe, se táhne odshora dolů jako oraniště s hlubokými brázdami. Pacientka Emma Hauck se v roce 1909 pomocí tohoto papíru – doslova modlitebního lístku – zoufale pokoušela dovolat svého muže. Jednu jedinou prosbu, aby za ní přišel, opisovala pořád dokola a při každém opakování nechala pomyslný řádek nepatrně sklouznout dolů. Vznikla tak literární obdoba „rozmáznuté“ dlouhé expozice ve fotografii nebo nahrávky hlasu zmnoženého reichovským fázovým posuvem.

Dnes je lístek Emmy Hauck jedním z velmi ceněných děl Prinzhornovy sbírky v Heidelbergu. Stojí za zmínku, že patří do té části sbírky, která byla doceněna až s odstupem mnoha desetiletí, protože sám Hans Prinzhorn ve své knize z roku 1922 vyzdvihoval poněkud jiný typ děl. Kurátorky Inge Jádi a Bettina Brand-Claussen dokonce v roce 2001 pod názvem Vize a revize jednoho objevu uspořádaly v Heidelbergu alternativní výběr ze zdejšího depozitáře, ve kterém se cíleně zaměřily na práce původně odložené stranou, protože jejich čas ještě nepřišel: teprve podle analogie s konceptualismem, minimalismem, lettrismem, body artem a dalšími směry umění 20. století se podařilo porozumět jejich výpovědi. Toto zpětné „zviditelnění neviditelného“ je mimo jiné ukázkovým příkladem, jak silně historicky podmíněné je nastavení vstupních filtrů, které určují, co právě uznáme za hodno pozornosti a co ne.

Psaní jako magie

Bylo by ovšem zavádějící udělat si z toho pouze ten závěr, že díla psychotiků a osob na okraji kultury s prokazatelným předstihem dělají vlastně totéž, s čím později přichází profesionální umění. Často možná dělají totéž, ale z podstatně jiných důvodů. A právě odlišnost těchto důvodů je hlavním zdrojem účinnosti art brut a skutečným podnětem k sebereflexi. Ukazuje, že lidský mozek se může na vlastní riziko vydat úplně jinou cestou, než jakou považujeme za schůdnou, a dojít po ní neuvěřitelně daleko – někdy dokonce až k původním zdrojům kultury, na které jsme už stačili úspěšně zapomenout.

Emma Hauck svůj lístek papíru stvořila proto, že bezvýhradně věřila na magický význam psaní. Prostřednictvím rukopisu se pokoušela protlačit a vtisknout svoji zprávu kamsi do světového „informačního pole“ (jakékoliv pojmenování tohoto tušeného nadosobního vědomí je jen výrazem z nouze) a poslat ji tudy k adresátovi. A velká část literárních projevů, které bychom spolu s Jeanem Dubuffetem a Michelem Thévozem mohli nazvat (opět spíš nouzově) „écrit brut“ – „surové psaní“, získává nejfantastičtější formy právě z této prastaré víry, že psaní je magie a slova srší energií. Proto písmena bobtnají a praskají, opakují se v rytmických řetězcích, proto se věty kříží a kroutí, slova lámou v půli a čtou pozpátku, proto se zmnožují pomlčky, vykřičníky, tečky a jiná diakritická znaménka, proto nekontrolovatelně bují symbolika všech tvarů a prvků. To není z touhy po originalitě. „Tady přestává invence, tady nastupuje síla země,“ napsal Bohumil Hrabal v komentáři k jednomu z autentických dopisů přetištěných v knize Naivní fuga (1995). Není to vynalézavost, ale nutnost. Bezvýhradná poslušnost zákonům, které často rozhodují o přežití a nepřežití, soustředění nebo rozpadu.

Mít v rukou počasí

1165052250kosek-kresba07Proměna psaní v magickou operaci se dá v českém prostředí sledovat například v zápiscích Zdeňka Koška z Ústí nad Labem, dnes asi jednoho z nejvyhledávanějších českých autorů art brut. Košek na začátku 90. let vychrlil množství „meteorologických map“ na rozhraní mezi písemným záznamem a ornamentální kresbou, a to s mnoha přechody podle okamžité míry „zrychlení“ a „odpoutání“ jazyka. Jeho obrazce, ve kterých se písmena a čísla hemží jako na mraveništi, k sobě od prvního pohledu přitahují pozornost, ale pokud jsou vnímány jen jako výtvarný artefakt, je to sklouzávání po povrchu. Každý z nich je totiž přesným okamžikem v dějinách vesmíru, rozhovorem člověka se silami, které ho přesahují, odrazem jeho asociací, vjemů, ale i konkrétní polohy těla při psaní:

„Ale když přišly stavy napětí, nervozity, sebevražedné choutky, SKRČIL JSEM SE do „zajíce“ a začal se „propojovat“ s dějem, se souvislostmi a časoprostorem. Dokázal jsem se tak dostat do ROVNOVÁHY a když pršelo, bral jsem automaticky modrou fixu, když vysvitlo slunce, psal jsem žlutou. To vše automaticky, intuitivně, podvědomě… Ještě jeden PAMATOVÁČEK – momentální. Pršelo – zajíc, psaní do bloku, kontakt Jižní Amerika, deštný prales, kóty vrcholů And; kontakt Jupiterova rudá skvrna – a sotva jsem napsal teplotu, spustil se obrovský liják… TOTO SE V BLOKU DOCHOVALO. – Rudém bloku. Rudý posuv.“ (6. 5. 1994, zelený sešit)

Jazyk pod napětím

Texty, které spouštějí déšť… A jiné texty, které přivolávají lidi z dálky nebo bohy z cizích planet, odkrývají budoucnost, otevírají se neznámým jazykům. To je naprosto odlišná představa literárnosti, se kterou se česká tradice dosud příliš nekonfrontovala.

Je otázka, vznikne-li jednou u nás obdoba takových antologií, jako je francouzská sbírka Écrits bruts (v roce 1979 vydal a předmluvou opatřil Michel Thévoz) nebo mimořádně mnohotvárná a promyšleně komponovaná kniha textů z Prinzhornovy sbírky Leb wohl sagt mein Genie / Ordungele muss sein (Žij blaze říká můj génius / Opřádek musí být, v roce 1985 vydala Inge Jádi s předmluvou Ference Jádiho). Každý takový ediční projekt je totiž zároveň posunem ve vědomí, předpokládá ochotu k tomu, co Michel Thévoz srovnává s „bilingvností“ – ke vnímání dalšího cizího jazyka ve vlastním jazyce. České prostředí se prozatím ukázalo být podstatně otevřenější k různým formám „naivismu“ než k tomuto psaní „proti srsti“ – v češtině mimo češtinu i před češtinou, v češtině na hranici sdělnosti a snesitelnosti, v češtině pod napětím.

Že by se naše literatura bála svého vlastního bludu? I to by mohla být diagnóza.

 

23. 4. 2015 | Surové psaní from DOX Centre for Contemporary Art on Vimeo.

Záznam z komentovaného čtení nejrůznějších „écrits bruts“, literární obdoby art brut, které se konalo 23. dubna 2015 v centru Dox jako doprovodný program k výstavě Art Brut Live. Trvá celkem hodinu osmnáct minut, v čase 16:40 zazní hlavní „teze“, kolem 30:00 přechod k Haně Fouskové, kolem 40:00 přechod k Jiřině Marešové, kolem 52:00 přechod ke Zdeňku Koškovi, kolem 1:04:00 přechod k Františku Novákovi.

1238791989artbrut-a2

 

 

Psáno 2009, vyšlo v A2 č. 2009/7.

 

 

 

Související odkazy:
dvacetiminutový záznam přednášky Jaromíra Typlta Podprahové zprávy (neboli: Art brut jako možné zpřítomnění imagosféry), proslovené v Trazitdisplay 12. 12. 2012.

Jaromír Typlt: Podprahové zprávy (art brut jako možné zpřítomění imagosféry) from imagosfera on Vimeo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *