Diana Fournier

Odjíždí Diana Fournier

Na začátku září 2004 odjela z Liberce ředitelka Alliance française Diana Fournier. Napsal jsem tehdy pro ni jakési krátké rozloučení – v předtuše toho, že mnoho věcí právě mizí v nenávratnu. Ačkoliv jsem jí předpovídal dalekou cestu na jih, Diana dnes působí v Lotyšsku, v Rize, takže nakonec skončila v krajích ještě severnějších, než jsou české Sudety. Snad ji tam ale už netrápí ten lidský chlad, se kterým se občas musela potýkat u nás.

Mon très cher petit Lou…/Předrahá malá Lou… 6:53

„Ať ještě mluví! Ať ještě chvilku mluví!“

To se mi vrací vzpomínka na jeden večer před čtyřmi lety. Místnost plná lidí, divadelníků a fotografů, kteří do Liberce přijeli z Moravy, aby zahájili výstavu ve fotogalerii. Bylo už po vernisáži, večer se pomalu „rozkládal“, když tu se najednou ve dveřích objevila – a ve dveřích také celou dobu zůstala – nápadně krásná dívka. Zjevení. Pokud to bylo přesně tak, jak si vzpomínám, přišla ve velké čepici, která jí dodávala vzhled pařížského výrostka. Znal jsem ji zatím jen málo: byla čerstvě jmenovanou ředitelkou liberecké Alliance française, rozkoukávala se v neznámém prostředí, všechno ji zajímalo, ale nedalo se příliš odhadnout, co zdejší frankofonní komunitě opravdu přinese. Její francouzština byla ovšem podmanivá, jiskřivá a živá, takže v tu chvíli zněla spíš jako z filmu než ze skutečnosti. Zatímco já jsem se pokoušel lámaně konverzovat, někteří z mých přátel úplně utichli a zaposlouchali se. Slovo nerozuměli, ale stačilo jim užívat si tu melodii, nechávat se jí unášet, a když pak začal náš rozhovor pomalu váznout, jeden z nich polohlasem zaprosil, ať to nekončí. „Ať ještě mluví, ať ještě chvilku mluví…!“

Diana Fournier nakonec působila v Liberci asi mnohem déle, než si sama původně představovala. Prožila tu pět let. Nedá se vypočíst, co všechno za tu dobu podnikla, ale možná se to brzo pozná podle nudy, která zavládne po jejím odjezdu. Diana je živým důkazem toho, že vždycky záleží především na konkrétním člověku, ne na instituci. Před tím, než tu v roce 1999 začala pracovat, byla Alliance française v Liberci skleníkovou květinkou úporně udržovanou několika dobrovolníky a neustále ohroženou zánikem z důvodu všeobecného nezájmu. Nic zvlášť pozoruhodného se kolem ní nedělo, všechno běželo spíš setrvačností.

V roce 2004 to už zní neuvěřitelně. Alliance française – v novém sídle, rozšířená, s aktuálně zásobenou knihovnou a mediatékou – je bez nadsázky jedním z libereckých kulturních center. Do průběhu jarních Dnů francouzské kultury se ve spolupráci s ní ochotně zapojuje řada zdejších divadel a koncertních sálů, ale jako by to nestačilo, Diana ještě v posledních měsících svého působení stačila položit základ nové tradici, která v jediném dni vtahuje do hry vlastně celé město: je to Svátek hudby 21. června, pouť od koncertu ke koncertu, od stylu ke stylu, od místa k místu.

Diana Fournier ovšem do Liberce vstoupila především jako osobnost. Její vzdělání a rozhled po klasické i současné kultuře, nic z toho tady vlastně ani nemohlo být opravdu zhodnoceno. V jakémsi zapadlém městě kdesi na severu Čech – a přiznejme si, že z pohledu Pařížana není Liberec nic víc – vynakládala pět let všechnu svou energii na to, aby vytvořila alespoň základní povědomí o tom, co je podle ní ve francouzské kultuře inspirativní a zajímavé. Poslechové diskotéky, filmové projekce, přednášky, literární večery (ten poslední byl věnován Jeanu Genetovi, pro Dianu jednomu z vůbec nejdůležitějších autorů), dokonce i divadelní režie sice ochotnických, ale velkoryse pojatých dvojjazyčných představení (Ödön von Horváth: Návrat dona Juana, 2004). Komu by to za to stálo? Tohle prodírání se nevyšlapanou cestou ovšem patří mezi základní rysy Dianiny povahy. Vzpomínám si, že mi jednou vysvětlovala, proč si na pařížské Sorbonně vybrala ke studiu právě něco tak okrajového, jako je český jazyk a literatura: znechucovala ji nevyhraněnost a bezvýraznost spolužáků, kteří se spokojovali se studiem francouzské literatury.

Vědělo se ovšem, že Diana tu není natrvalo. Její temperament, který nezapře i svoje španělské kořeny, ji teď vede (zřejmě) do Latinské Ameriky. Už si zažila dost severského chladu, odtažitosti a studených barev, v tom by pro ni bylo zničující zůstat věčně. Je pravděpodobné, že Liberec už Dianinu francouzštinu neuslyší. Nijak zvlášť si to vlastně ani nezasloužil. Bylo to štěstí, mimořádně příznivá souhra okolností, překvapující dar. Myslím, že nebudu sám, kdo na něj nedokáže zapomenout.

A v těchto posledních dnech, které zbývají do Dianina odjezdu, si už jen tiše a skoro úpěnlivě opakuji v jazyce, v jakém to tenkrát nebylo vysloveno:

„Qu´elle parle! Qu´elle parle encore!“

Související stránky: Nahrávky Apollinairových Básní pro Louklip na YouTube (Básně pro Lou)Alliance française Liberec.
Fotografie: Stanislav Chlup (z představení Guillaume Apollinaire – Básně pro Lou).