Otázka zní: „Dojde k tomu?” Tušení našeptává: „Jestli to takhle půjde dál…” Nevyslyšený hlas soudí: „Zašlo to příliš daleko.”
A tak se zdá, že člověk své nejtajnější obavy promítá do tvarů slovesa „jít”. Nápadně často používá obraz chůze, když myslí na osud. Nad každou kráčející postavou se vznáší nejistota, jak dlouho ještě bude moci na své cestě pokračovat. A Jan Měřička (1955) rozeznal, že právě to je způsob, jak nás přistihnout při pocitech, které si obvykle nepřipouštíme. Neudělal vlastně nic víc, než že z neosobního nadhledu a bez jakékoliv zjevného záměru zachytil, jak se zástup lidí klidně a spořádaně pohybuje jedním směrem. Proč už jen to stačí k pochybnostem? Co nám to najednou brání uvěřit, že by se takhle opravdu dalo jít bez konce, bez narušení a přeryvů, v hladké plynulosti od věků do věků?
„Hle, jdete ve stopách našich, zástupy zadní, ve zvířeném prachu,” obhlížel kdysi ve svých básních Otokar Březina lidský pochod dějinami. Představa, že jedinec zvolna kráčí uprostřed nedozírných „zástupů” mezi svými předky i potomky, u něj nebyla poznamenána žádnou tísní, ale naopak navozovala pocit velikosti, nekonečné rozlohy, povznášející sounáležitosti. Jenže hymnický rytmus tisíciletého procesí se ostře rozchází se zkušeností, jíž se do nás vtiskly moderní městské davy. Ty rozhodně nesledují cíl kdesi v dálkách za obzorem, protože, jak přesně postřehl Elias Canetti v knize Masa a moc, jejich „cílem je to nejčernější místo – tam, kde je pohromadě nejvíc lidí”.
V Canettiho zákonech, že „masa miluje zhuštění, nikdy nemůže být dost hustá”, a navíc „chce stále růst” a směřuje k expanzi, se skrývá tatáž zlověstnost, jakou v sobě nese pohled na oblohu s houstnoucími mračny. „Každé vršení vede zákonitě ke zlomu,” připojuje se k tomu znepokojení Jan Měřička, „a já vystavuji ty jednotlivé okamžiky pohybu, „stavy věcí”, právě s tím záměrem, aby bylo zřejmé, že se to vlastně kupí a narůstá jako kultura kvasinek…”
Výstavou Mechanika davu se tedy Měřička pokouší o zobecnění výpovědi, kterou si postupně upřesňoval v grafických cyklech z posledního desetiletí. Kde dřív vycházel z překreslených snímků lidského pohybu v konkrétních prostředích, jako jsou úřady, průchody nebo nástupiště, vytváří nyní něco na způsob abstraktního teoretického modelu.
„Vyplývá to vlastně už z názvu: pro mechanické věci zpravidla vzniká technický projekt nebo výkres, ve kterém je obsažena myšlenka celého plánovaného soustrojí. A já si tady trochu po vzoru hlavního projektanta, který už předem vidí celý mechanismus v chodu, vrstvím na sebe jednotlivé technické výkresy a předpokládám, že mi z toho vyplyne, jak to bude nebo nebude fungovat. S tím, že třeba odhalím i okamžik, kdy se to celé vymyká z kontroly a jde si to dál svou cestou.”
Přestože jednotlivé záznamy chůze navenek působí zcela klidně, stačí je překrýt s ostatními, aby ihned vznikly zárodky nerovnováhy. Měřička ukazuje, že postupným sléváním nebo naopak rozcházením a střetáním různých směrů se pak už zcela samovolně násobí síly, které mohou v konečném důsledku ohrozit existenci celého systému.
S jakou prudkostí se doposud klidný proud dokáže změnit v ničivý živel, o tom podávají výmluvný obraz tisky vycházející ze severočeských povodní v roce 2010. „Povodeň je nepochybně jedním ze symbolů běsnící masy,” připouští autor, „ale mým záměrem bylo spíš to oddramatizovat. Snažil jsem se jen zachytit obrysy, tvary v té změti vln, proudů, jazyků, stříkanců, a nebudovat obrazový prostor. Ten se měl vytvořit sám pouhým překrytím, jako u těch davů.”
Nevyslyšený hlas soudí: „Dochází k tomu.” Tušení našeptává: „Zajde to příliš daleko…” Otázka zní: „Jestli to takhle půjde dál?”
Jaromír Typlt
2012