Před obrazy Zdeňka Koška se mi toto přirovnání vynořilo nejprve jen mimoděk, spíš pro zvuk těch slov, která se mi kdysi vryla do paměti jako něco od sebe neodlučitelného, i když vlastně zarážejícího: „byl lámán v kole“. Ale tvar lámání si člověk obvykle představuje jinak než tvar kola! Lámání je hranaté, ostré, přímé a tvrdé. Jak to zapadá do kola?
Košek ale právě takhle maloval, v opravdu mučivém napětí mezi kruhy a hranami, kdykoliv se pokoušel na obraze zprostředkovat ústřední zážitek svého života – prolomené vědomí. Ten zážitek z něj sice udělal pacienta na psychiatrii, ale zároveň mu dal jistotu, že lidský mozek se v běžném stavu dobrovolně omezuje pouze na určitou rovinu vnímání. Stačí se jen trochu pootevřít a myšlení se okamžitě dokáže rozběhnout do mnoha směrů zároveň, v závratné rychlosti přejít z bodu do kruhu, do koule, do nekonečna.
„Jen představa kruhu o 360 stupních nebo šestiúhelníku o 720 stupních vzbuzuje podiv, ale koule? kolik ta má stupňů?“ uvažoval Košek, když si s odstupem času prohlížel svoje „záznamy počasí“, obrazce, které byly podle jeho přesvědčení „vytvořeny skoro v prostoru koule“. Ten pocit není bezdůvodný: písmo se na těch zvláštních mapách neustále stáčí, zakřivuje, boulí a proplétá, každý papír se dá číst z několika různých směrů.
„Měl jsem pocit, že mé oči jsou strašně VYSOKO, vše sleduju z obrovské vzdálenosti až někde na samém konci vesmíru nebo vesmírů…“ objasňoval Košek svou schopnost zachycovat v jediném okamžiku tolik dějů naráz. Proto také jeho obrazce působí tak monumentálně a přímo vybízejí ke zvětšení, k promítnutí na velkou plochu. Zdá se až nepochopitelné, že ve skutečnosti jsou tak malé. Dokonce je velmi těžké je s patřičným účinkem vystavit.
Ani Košek jejich měřítko nepovažoval za konečné: „Takzvaný abstraktní obraz by se dal vytvořit třeba z jednoho centimetru obrazců a textů, které jsem zplodil.“ Sám se takové abstrakce někdy pokoušel malovat a štětcem na plátně rozpracovával „detaily“ jednotlivých událostí, které by na jeho obrazcích měly sotva velikost několika čárek nebo teček.
Těžko říct, jestli se tím také nesnažil zmírnit rozpor, s nímž se musel vyrovnávat posledních patnáct let svého života: díky oněm zdánlivě zmatečným čmáranicím z času psychózy se doslova přes noc dočkal světové proslulosti na scéně art brut, ale čím oslnivější byl tento úspěch, tím větší zneuznání stíhalo Koškovy olejomalby. Teoretici a sběratelé art brut si je zvykli přijímat nanejvýš s útrpným úsměvem. Tvorba zaníceného amatérského malíře, který nepřestával hledat poučení u velkých mistrů moderního umění, totiž nemá tu výpovědní hodnotu – nezdá se dost původní, silná a nezkalená.
Ale nevychází to zase jen z nějakého předsudku, když se Koškovo dílo takhle rozděluje na mezi sebou nesouměřitelné oblasti? Záznamy „počasí“ přece zrcadlí tentýž příběh jako olejomalby. Příběh onoho „lámání v kole“, během něhož se zmučené lidské vědomí stává štvancem mezi zveličenými podobami a gesty lidí z nejbližšího okolí, mezi vyostřenými barvami a zhmotněnými zvuky, zatímco mu zem puká pod nohama a ze všech stran ho ostřelují čísla, jména, fyzikální částice, slabiky slov.
Košek sice jako malíř velmi často někoho napodoboval, ale vnitřní náboj jeho obrazů je pravý, neodvozený. A jejich cenu lze vidět i v tom, jak autentickým prožitkem dokazují platnost základních vizí avantgardy, oněch „simultánních vizí“, jež jsou rozpracovány třeba na malbách Umberta Boccioniho z počátků futurismu. Není to jen teorie, potvrdil Košek, všechno se skutečně navzájem proniká a svět si budujeme z nepřehledné tříště střepů.
Ale je třeba dodat, že i zdánlivě zcela poklidná malba zátiší, portrétu nebo krajiny u Koška pravděpodobně něco tají. S vynaložením nejvyššího vypětí jsou tam potlačeny síly, které by mohly kdykoliv prorazit na povrch. Kam by mohly vést tahy štětcem, kdyby ožily? Co by mohly znamenat použité barvy? Co se to rýsuje v pozadí? Co se to žene?
2017
(psáno pro katalog retrospektivní výstavy Zdeňka Koška v Ústí nad Labem)