Slovo „ale” mělo tím vysíláním jen tak proplout. Z hostů ani z režie rozhlasového Studia 7 ve čtvrtek 12. ledna 1989 mu zřejmě nikdo nevěnoval zvláštní pozornost. Zvukové vlny si trochu poskočily, hlas třeba na chvíli zaváhal, víc na tom „ale” asi nebylo. Pouhý stavební dílek řeči, přechodový článek mezi informacemi o odložené schůzce středoamerických republik – pokud se u tzv. zahraničně-politického zpravodajství v 80. letech vůbec dá o nějakých informacích mluvit: těžko zapomenout na ty dojmy z rozpatlané slovní kaše, která se čemukoliv konkrétnímu vyhýbala dalekým obloukem.
A možná právě proto, že se ten pořad nedal poslouchat, musel si ho Jiří Šigut vyfotit. Udělat pamětihodnou událost ze spojky, o které člověk obvykle ani neví, že ji říká.
Zaznělo první „ale” a Šigut stiskl spoušť. Políčko filmu se začalo exponovat. V tom okamžiku už byl fotograf rozhodnutý nechat na něj dopadat světlo tak dlouho, dokud se z rádia neozve „ale” podruhé.
Uznejme, že riskoval. Mohl sice počítat s určitou pravděpodobností výskytu odporovací spojky v proudu řeči, ovšem teoreticky se mohlo stát, že by se druhého „ale” už nedočkal. Vlastně ani netušíme, jak dlouho tenkrát u rádia musel zůstat nastražený. Rozhodně si o tom nelze udělat představu z výsledného snímku. Je otázka, jestli by na jeho vzhledu hodina nebo dvě navíc mohly něco změnit. Šigut přitom svoje pravidla určitě dodržoval zcela přesně – od konceptuálního umělce se dá čekat důslednost přímo absurdní. Až fatální: jakékoliv chování se může změnit v zákon, jakákoliv hra může mít osudové důsledky. Konceptualismus je v tomto ohledu výzva poslaná do neznáma. Něco mezi nicotností a tajným zasvěcením. S tím, že navenek se opravdu nemusí projevit žádné viditelné známky toho, co se vlastně děje.
Jiřího Šiguta tak v 80. letech úplně přestalo zajímat, co na svých snímcích nakonec najde. Tmavé, světlé, prokreslené, mlhavé… vše předem přijato. Skončil s fotografováním věcí a začal fotografovat úseky času. Provokativní je přitom u Šiguta právě to vstupní rozhodnutí mít čas zaznamenaný najednou. V jediném obrazu. Spíš by to měl být film nebo nahrávka, tedy něco, co probíhá a času se tak alespoň trochu podobá. Šigut ovšem tuhle námitku předstihl a vedle procházek, horeček, pracovních směn a jiných osobních situací si do jediného snímku „ukládal” také filmy nebo oblíbené hudební nahrávky.
Připadá mi, že jeho poslechové fotografie (Cage, Nico, Penderecki, Fripp) patří k těm úplně nejneproniknutelnějším. Zacházejí snad nejvíc na hranu nesmyslu. Má to být snímek poslechu, nebo potrét zvukové konzervy? Díváme se na vzduch, jak se neviditelně chvěje, nebo na místnost, která celou tu událost obaluje? Máme za tím nezaostřeným obrazem tušit ničím nesdělitelné zážitky z hudby, nebo tu prostě jen okolo sebe prošly dva přístroje, které si vlastně nemají co říct?
Nepominutelnou roli tu totiž hraje stopáž. Čas už jednou uvězněný. Jaký význam může mít záznam záznamu? Ale Šigut jako by říkal „ale”. To první. Okamžik spuštění nahrávky přece nic nezaručuje. Druhé „ale” visí ve vzduchu a vůbec není jisté, že doopravdy zazní. A za jakých okolností. A odkud.
(2009)
Vyšlo v revui Souvislosti č. 1/2009. (Téma: Rádiová umění).