Jakým jiným slovem česky vyjádřit, co je to kreslení? Po návštěvě výstavy Anny Zemánkové v Galerii Havelka mě napadlo: rozvíjení. Není to zas až tak ukvapený překlad, pokud si ve slově „rozvíjení” udržíme živou představu rostliny, která jako by do mnohosti svých tvarů bujela z jednoho prvotního bodu. Anna Zemánková (1908–1986) k podobné úvaze přímo vybízí, protože největší proslulost mezi obdivovateli tzv. art brut u nás i v zahraničí si získala právě díky svým obrazům s rostlinnými motivy.
Umělci jejího typu jsou nenahraditelní tím, že si po celý život zachovávají původní, chce se říct dětské motivace k tvorbě. Udržují tak pro nás otevřenou možnost vracet se znovu k základní definici umělecké aktivity, které se profesionální produkce někdy až povážlivě vzdaluje. Díky Zemánkové tedy jasně vidíme, čím je kresba: výrazem potřeby projít si přesně určitou cestu, soustředěně sledovat linii růstu a nechat se tak navést až ke konečné hranici, kde jeden tvar už předznamenává zrod tvaru jiného. Dát tomu všemu život pod vlastníma rukama.
Kurátorka výstavy Terezie Zemánková, která se propagací díla své babičky věnuje už řadu let, zajímavě zvýraznila ještě jeden aspekt: v kresbě člověk různými způsoby dělí plochu, a nutně se proto musí vyrovnávat se zákony symetrie. Mezi pracemi Anny Zemánkové ze 60. let, jež byly do komorního prostoru galerie vybrány, totiž vyniká několik poměrně strohých „síťových” či „mřížových” kompozic, ve kterých proti typicky vlnivé rostlinné morfologii jiných autorčiných děl převažuje hranatost, svět ostrých úhlů a křížících se čar.
Vztah umělců art brut k symetrickým strukturám má někdy až podobu posedlosti, jako by se člověk blížil základním rytmům, podle kterých je uspořádán svět. Práce Anny Zemánkové jsou v tomto ohledu umírněnější, méně vypjaté, ale vycházejí z téhož zdroje. Bývá zvykem porovnávat její kresby s výtvarnými projevy spiritistických médií, jež vznikají během seancí a často podávají zprávu o fantastické vegetaci na jiných planetách. Podobnost je opravdu nepřehlédnutelná a rozhodně ne čistě náhodná, ale Zemánková je přece jenom spíš představitelkou pravidelné „denní práce”, která dává životu náplň a pevný režim. Tajemná noční zjevení nejsou jejím oborem. V zodpovědné píli a pozornosti ke každému detailu má rozhodně blíž ke světu starých řemesel.
Jako někdo, kdo sám sebe postupně zasvěcuje, tak Anna Zemánkové s léty tříbila svou schopnost propojovat tvary a slaďovat nejjemnější barevné odstíny. Čím dál promyšleněji do nich zapracovávala také tvrdou modř své oblíbené propisovací tužky, které se jako kreslícího nástroje zarputile nechtěla vzdát. Ale právě na takových nepochopitelných pošetilostech, jež si člověk za nic na světě nechce nechat vzít, osvědčuje umění art brut svou pravost.
(Jaromír Typlt: Pod rukama Anny Zemánkové, ohlas na výstavu v Galerii Havelka 12. 12. 2008-27. 1. 2009 Praha. Vyšlo v Analogonu č. 57.)